Pokud by se Írán přiklonil k Západu, prospěl by sobě i středoasijským republikám, zároveň by odstavil Rusko z první ligy velmocenské politiky a oslabil Čínu

3. 1. 2023 / Ivan Větvička

čas čtení 5 minut
Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán se rozkládají na území o rozloze 4 miliony km2, takřka stejně rozlehlém jako Evropská unie (4,2 milionu km2). Uvedené středoasijské státy mají velké zásoby nerostných surovin, včetně ropy a nyní tolik žádaného zemního plynu. Přesto je jejich hospodářská situace neutěšená, neboť byly součástí Sovětského svazu a Moskva zde hospodařila hůře než Holanďané ve svých koloniích. Rusko Střední Asii vysává dodnes, neboť jako pověstná žába na prameni kontroluje vývoz ropy a zemního plynu odtamtud na Západ.

 Sice sem dravě proniká Čína, staví produktovody i železnice, ale Peking si dobře uvědomuje, že v tuto chvíli v regionu představuje jedinou alternativu k Rusku a tomu odpovídá jeho (nejenom cenová) politika. Další směry nelze pro dálkový velkokapacitní obchod využít, neboť by to znamenalo vybudovat spojení přes Afghánistán a krajně nestabilní pohraničí Pákistánu, Írán od světa odřízly hospodářské sankce a Turecko se chová jako jediný taxikář, který v sychravé noci stojí před nádražím, když odjel poslední autobus. Ázerbajdžán je při tomto pohledu taxikářův syn v mnohem horším autě. Navíc Turecko ani Ázerbajdžán nemají přímé pozemní spojení se Střední Asií a veškerý tranzit by byl vydán na milost ruské flotile v Kaspickém moři.

Tento neutěšený stav otvírá před Íránem příležitost, jaká se naskytne jednou za století: Jedině tato země může nabídnout přímé spojení mezi Střední Asií a oceánem. To by Západu zpřístupnilo středoasijské zdroje i trhy a otevřelo cestu k velkým investicím v oblasti. Zároveň by tak Rusko přišlo o významný zdroj regionální moci a o příjem z tranzitu surovin. Pokud by výhledově začal oslabený Kreml ztrácet vliv i na Sibiři, bylo by možné až tam prodloužit produktovody a železnice vedoucí k Indickému oceánu, což by zajistilo svobodný přístup na světový trh nejenom Sibiřanům ale i Mongolsku. To by byl konec Ruska jako světové velmoci. Kdysi obávaný stát by se proměnil v to, čím kdysi byl, v knížectví pod lesem, jakési „odlehlejší Bělorusko“. Tento útvar by již nedokázal mohutně zbrojit a začal by věrohodně usilovat o mírové soužití se svými sousedy.

Čína by v nových poměrech ve Střední Asii a na Sibiři sice stále mohla těžit ze své geografické blízkosti, ale musela by čelit konkurenčním (nejenom) obchodním nabádkám Západu a musela by se chovat korektněji.

Namítáte, že úpadek Ruska by naopak otevřel Číně cestu k ovládnutí Střední i severní Asie? Ale tento proces již dávno probíhá! Rusko útokem na Ukrajinu spáchalo geopolitickou sebevraždu a obnažilo již delší dobu tušenou skutečnost, že nemůže být relevantní protiváhou Číny. Sovětský svaz před třiceti lety selhal ekonomicky. Nyní v přímém přenosu sledujeme, jak se na Ukrajině hroutí vojenská síla nástupnického Ruska, které sice stále má (alespoň na papíře) obrovské zásoby jaderných zbraní, ale koho jimi může strašit? NATO disponuje srovnatelnou silou a Čínský jaderný arzenál je sice zatím slabší, ale k naprosté devastaci Ruska stačí. Rusové Číňanům prodají, nač si Peking ukáže, neboť vojenský střet si nemohou dovolit.

Západ proto nemá na vybranou – pokud nechce Střední Asii a Sibiř přenechat Pekingu, musí se sblížit s Teheránem a zrušit hospodářské sankce. Tomu nyní na íránské straně brání parta postarších „strýčků“, kteří si usurpují moc, zápolí s výkladem Koránu a obvykle nedohlédnou dál, než na hranice po generace děděných regionálních válek Předního východu.

Připadá vám taková myšlenka jako provokace? Budu tedy provokovat dál: Pro zlepšení vztahů se Západem ajatolláhové musejí změnit orientaci své zahraniční politiky, nikoli svůj režim. Neměli by ve velkém masakrovat vlastní obyvatele (jako nyní), ale jinak mohou být „demokratičtí“ jako Čína nebo Saúdská Arábie a rozvíjet jaderný program jako Pákistán nebo Izrael. Možná i o balistických raketách by se dalo jednat, pokud by byli ochotní je prodávat Ukrajině a přestali posílat do Ruska drony. Írán ale nemůže být otevřeně nepřátelský vůči Západu, musí obnovit diplomatické styky s USA, uznat existenci Izraele a pokud možno tam také otevřít ambasádu. Vzájemné vztahy s USA ani s Izraelem nemusejí být vyloženě přátelské, úspechem by byl přechod od zavilého nepřátelství ke „korektnímu“ soupeření. (Například přesné vymezení izraelských hranic může zůstat jablkem sváru i do budoucna.)

Íránci by lepší vztahy se Západem přivítali. Proti současnému režimu protestují v ulicích davy, navzdory brutálním zásahům represivních složek. V Rusku je taková odvaha mnohem vzácnější, vítězí lhostejnost. Přesto v českých médiích zaznívají obavy, aby sankce uvalené na Putinův režim nedopadly na obyčejné Rusy, zatímco Íránců se nikdo nezastal.

2
Vytisknout
2945

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2023