Pokud vás rozčilují studentské stávky za klima, představte si, jak destruktivní bude klimatický kolaps
18. 11. 2022
čas čtení
6 minut
Soustředění se na aktivisty odvádí pozornost od toho, co by nás mělo právem rozzuřit - neřešení nejnaléhavějších problémů naší doby
Politický aktivismus, od stávek přes bojkoty až po obsazování silnic, si vždycky udělá nepřátele. To je součástí věci: konfrontace a kontroverze znamenají publicitu. Ještě ambicióznější je, že provokace aktivistů mají také veřejnosti připomenout, že samotný status quo je postaven na systematické destabilizaci společnostií. Dokonce i údajně opatrné vlády neustále narušují rozdělení moci a bohatství a poškozují životní prostředí, upozorňuje Andy Beckett.
Čtyři roky od založení organizace Extinction Rebellion, známé svými vysoce angažovanými členy jako XR, klimatičtí aktivisté v Británii a mnoha dalších zemích stále spouštějí vlny protestů: blokují silnice, házejí jídlo na slavná umělecká díla, lepí se na povrchy na veřejných místech a sprejují banky, které investují do fosilních paliv. Objevily se nové skupiny s taktikou a cíli ve stylu XR: Just Stop Oil, Insulate Britain, Animal Rebellion, Youth Climate Swarm. Neustálý proud aktivistů od teenagerů po důchodce je připraven čelit zatýkání a vězení, aby přiměl vlády, podniky a voliče ke změně chování.
Přestože se klimatická krize prohlubuje rychleji, než mnozí pesimističtí analytici očekávali, a přestože oficiální reakce na ni zůstává příliš pomalá, činnost aktivistů stále mnoho lidí rozčiluje. Na internetu existuje nekonečné množství videí, na nichž jsou aktivisté stahováni řidiči ze silnice, nebezpečně vytlačováni vozidly nebo na ně prostě pokřikují kolemjdoucí. Tisková a rozhlasová média jsou plná podobných odsudků. Politici se předhánějí v tom, kdo bude nejméně tolerantní k rušivému klimatickému aktivismu.
V pozadí všech těchto kritik je silná, ale nevyřčená snaha nezabývat se hlavním argumentem aktivistů: že klimatická krize je tak obrovská a naléhavá, že skromné změny našeho životního stylu a konvenční politické akce - od summitů, jako je Cop27, přes pochody až po zdvořilá jednání mezi vládami a podniky - už nestačí. Na videozáznamech řidičů, kteří se střetávají s aktivisty, je vidět, že řidiči se vztekají nejen kvůli tomu, že jim blokují vozidla. Hněv naznačuje rozhořčení nad tím, že jim někdo připomíná klimatickou krizi. Působí také jako způsob, jak se vyhnout tomu, aby byli vtaženi do rozhovoru s protestujícími - rozhovoru, který by mohl být nepříjemný nebo děsivý. Rušivý zelený aktivismus představuje to, co americký bojovník za klima Al Gore kdysi nazval Nepříjemná pravda.
Kritici tohoto hnutí často podceňují, jak velkou má podporu. Mnozí z těch, kterých se klimatická krize pravděpodobně dotkne nejvíce a kteří se pravděpodobně stanou stále důležitější částí voličstva, tedy mladí, nepovažují rušivé protesty za nelegitimní.
Ve skutečnosti malá, ale stále vlivnější menšina zelených aktivistů a myslitelů tvrdí, že XR a podobné skupiny nejsou dostatečně rušivé. Švédský environmentalista Andreas Malm loni vydal svůdně napsanou a přehlednou knihu Jak vyhodit do povětří ropovod, v níž tvrdí, že by klimatičtí aktivisté měli opustit svůj dlouhodobý "závazek absolutního nenásilí" a místo toho "vystupňovat" svou kampaň "fyzickými útoky na věci, které spotřebovávají naši planetu", jako je infrastruktura fosilních paliv. S odkazem na předchozí úspěšná protestní hnutí, která používala sabotáž, jako například sufražetky, Malm obhajuje násilí proti majetku, nikoli proti lidem, ale aby vytvořil "nehostinné investiční prostředí" pro projekty fosilních paliv. Tlak na podniky a vlády, aby přešly na ekologické technologie, by pak byl podle něj neodolatelný.
Není těžké najít v Malmově argumentaci věci, které by nás měly znepokojovat. Nemusela by být taková sabotáž obrovského rozsahu? Jak by asi reagovaly vlády a voliči vzhledem k zuřivosti, kterou už aktivisté vzbudili? Jak by se zabránilo násilí na lidech, když mnoho ropných a plynových zařízení má ochranku? A byl by celý proces donucení společností, aby se vzdaly svých nákladných investic do fosilních paliv, tak jednoduchý, jak tvrdí?
Přesto se to, co Malm obhajuje, již děje. V červnu skupina nazvaná Pipe Busters vnikla na staveniště nového ropovodu pro letecké palivo ze Southamptonu do Londýna a poškodila části neinstalovaného potrubí a stavební vozidlo. K podobným akcím došlo i v jiných zemích. Protesty údajně nenásilných skupin mezitím začaly zahrnovat útoky na majetek. V dubnu aktivisté hnutí Just Stop Oil demolovali benzinové pumpy podél dálnice M25.
Takové akce je možné považovat za symbolické a pravděpodobně kontraproduktivní: živí paniku z klimatického aktivismu, která bude institucionalizována zákonem o veřejném pořádku a pravděpodobně i dalšími autoritářskými zákony po něm.
Jste-li optimističtější, je možné tvrdit, že vzhledem k tomu, že strany jako labouristé a američtí demokraté jsou nyní pro změnu ekonomiky s cílem stabilizovat klima, nejsou již rušivé protesty upozorňující na tuto problematiku nutné.
Ale i když máte takovou důvěru v levicovou politiku, reakce na protesty nebyla uklidňující. Zuřivost řidičů může být předzvěstí toho, jak budou mnozí voliči reagovat, až a pokud vlády začnou klimatickou krizi skutečně řešit, a to tak, že budou vyžadovat velké změny v našem každodenním životě. Než bude pozdě, musí si blokátoři silnic ai zastánci reforem uvědomit, že stojí na stejné straně. Ohrožen je život všech.
6385
Diskuse