Proč anexe donbaských "republik" nemůže být ani koncem začátku nové ruské agrese

23. 2. 2022 / Karel Dolejší

Z pohledu Kremlu měly tzv. Minské dohody jako hlavní smysl legitimizaci Moskvou instalovaných úřadů v "Doněcké lidové republice" a "Luhanské lidové republice". Tyto úřady by pak via ústavní reformy získaly právo veta nad ukrajinskou zahraniční a bezpečnostní politikou. Další pokračování ve sbližování se Západem by bylo vyloučeno. Hlavní parametry ukrajinské zahraničněpolitické a bezpečnostní orientace by určovala Moskva.

Kreml však uznáním obou "republik" Minské dohody roztrhal a definitivně pohřbil. Nezbyl mu tak žádný politický nebo diplomatický nástroj, jak dál nutit Ukrajinu k ústupkům a pokoušet se nad ní získat kontrolu "po dobrém".

Putin přitom uznáním loutkových ruských režimů za "státy" prakticky nic nezískal. Je ovšem pravda, že Donbas byl kdysi průmyslovým srdcem Ukrajiny a ještě před deseti lety tato oblast docela prosperovala. Když sem ale Rusko přineslo válku, ekonomika se začala hroutit a většina obyvatel odešla - do Ruska, na Ukrajinu, kamkoliv. Ekonomicky je nyní Ruskem kontrolovaný Donbas černou dírou vyžadující masívní finanční podporu z moskevské pokladny. A jeho vydírací hodnota ve vztahu ke Kyjevu přitom právě klesla k nule.

Shrňme: Ruský diktátor čtyři měsíce hromadí u ukrajinských hranic 3/4 své armády, ruské burzy jdou ke dnu, nakonec přichází nové kolo západních sankcí - a přitom cíli dostat Ukrajinu do ruské vlivové sféry se Kreml nejen že nepřiblížil, ale dokonce se od něj ještě vzdálil. Jako cenu útěchy si Putin v pondělí připsal pohlcení území, na němž nezůstalo víc než zhruba 2,5 milionu obyvatel a které je kompletně závislé na ruských dotacích.

Tohle rozhodně není vítězství, o něž Vova hraje.

Uznání "republik" nicméně otevírá dveře dalšímu kolu otevřené ruské agrese, protože zmíněné útvary reálně kontrolují jen třetinu území, na které si dělají nárok. V tuto chvíli to s největší pravděpodobností vypadá na náhlý a rozsáhlý vojenský vpád, ale teoreticky by věci mohly jít i podobnou salámovou metodou, jakou Kreml už od roku 2008 postupně ukradl 20 % gruzínského území. Krok za krokem, metr po metru, posouváním vojenských stanovišť nebo plotů.

Diplomacie je pro putinské ruské elity nástrojem 19. století. Slovo "mír" znamená v jejich jazyce mezinárodní uznání toho, co bylo vojensky uloupeno. A jedině takovýto "mír" zahrnující v nejlepším případě rozšířeně brežněvovskou doktrínu "omezené suverenity" má Moskva v zásobě pro Ukrajinu - která, jak si celý svět mohl předevčírem vyslechnout z Putinových úst, "byla vymyšlena Leninem a ve skutečnosti jako stát vůbec neexistuje".

Jestliže ale někdo vůbec neexistuje, nemá smysl mu něco garantovat a přiznávat nějaká práva, že ne?

***

Nějakých 95 % západních politických elit vyrostlo ve středostavovském nebo ještě lépe zabezpečeném civilizovaném prostředí. Běžně se v něm tito lidé nesetkávali s mentalitou pouličního gangu, která zformovala osobnost Vladimira Putina. Z jeho občasných vyjádření na adresu zkušeností z dětství a dospívání ale jasně vidíme, co pro něj bylo v životě rozhodujícím vlivem. 

Ti, kdo se domnívají, že je Rusko třeba chápat jako stát ovládaný ekonomickými mafiemi, se však také pletou. Protože ruští mafiáni na rozdíl třeba od těch, kteří kdysi v Srbsku drželi u moci Slobodana Miloševiče, dávno ztratili jakýkoliv praktický vliv na politiku. Putinův režim stojí na tajných službách a dalších silovicích, nikoliv na třídě postkomunistických zbohatlíků. 

Legendy tvrdí, že prý Putin býval v dobách SSSR špičkovým špionem KGB. Ale s nejvyšší pravděpodobností jde i zde o účelově fabrikovaný mýtus. O Putinově minulosti toho víme mnohem méně, než se má obecně za to - a co víme doopravdy ukazuje směrem ke strukturám politické represe v SSSR a bývalé DDR, které byly krátce po rozpadu komunistického impéria s hanbou a pohrdáním rozpuštěny.

Západní politici, kteří nemají vhled do psychologie šikany a mentality gangů, by si měli pořídit poradce, kteří je jednou provždy zbaví iluzí o tom, že ruský diktátor uvažuje v zásadě stejným způsobem jako oni.

V dalším kroku pak pochopí, že ekonomické sankce nemohou být žádným deterentem vůči Putinovým imperiálním ambicím, protože mu na ekonomických dopadech jeho agrese nijak zvlášť nesejde.

Sankce mohou mít pouze jediný hmatatelný efekt: Budou-li opravdu tvrdé, projeví se na schopnosti Kremlu pokračovat ve vojenské expanzi. A v tomto smyslu je třeba považovat je za trest, nikoli za výstrahu.

***

S Ruskem nebude možno bezpečně jednat, dokud Západ nezačne přesvědčivě mávat stejně velkým nebo větším vojenským klackem jako Putin - a dokud budeme z Ruska dál nakupovat energetické suroviny. Nepředstavuje jistě žádný ideál snažit se v přechodném období nahradit ruský zemní plyn třeba alžírským - avšak přinejmenším nás alžírský autoritářský režim nedokáže ani zdaleka korumpovat a vydírat podobným způsobem jako Moskva.

V delší perspektivě nicméně neexistuje jiná cesta, jak omezit zdroje ruské vojenské expanze, než zvyšování podílu energie z obnovitelných zdrojů.

Na Ukrajince totiž právě míří zbraně, které si Putin mohl pořídit jen díky evropským platbám za ropu a zemní plyn.