Krása valašského folklóru

23. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 7 minut
 


Valašsko, tuto nádhernou národopisnou oblast, v níž se až do dnešních dob udrželo stále živé nářečí, tradice, lidová architektura a písně, naleznete v České republice v nejvýchodnější části Moravy v okresech Vsetín a větší části Zlína. A pakliže budete chtít, aby do vašich domovů zavítalo aspoň trochu něco z té krásy všech krás, pak není nic snadnějšího než se zaposlouchat do posledního alba známé české houslistky a zpěvačky Heleny Vedralové, které pod názvem Zežali zvázali, vydala s hudebním seskupením Muziga, s nímž dlouhodobě spolupracuje.

Paní Vedralová, na albu je celkem třináct písní ( Šohajova hlava, V širém poli hruška, Nepůjdu já za takého, aj.) Podle jakého klíče jste je s vašimi kolegy z Muzigy vybírali, když jste ho sestavovali?

 

Ty písničky se většinou tak nějak nastřádají. Když dostanu chuť vzít do ruky zpěvník a ocitnu se zase ve světě svých předků, zpravidla mě písnička osloví sama. Jaksi ve mně zarezonuje a pak mi nedá pokoj, dokud ji nezpracuji. Před pár lety se mi dostal do ruky sborník Valašské písně od zlínského sběratele Metoděje Bakaly, a když jsem tam objevila píseň Vím já jednu skalu, okamžitě jsem věděla, že to bude titulní píseň

nového alba. Z toho zpěvníku jsme jich nakonec vybrali víc a ty zbylé se doplnily z písní, které hrajeme dlouhodobě a ještě nevyšly na CD.

Na jeho nahrávání se kromě vás podílel i kontrabasista Petr Kořínek, který je zároveň autorem aranží několika skladeb, trumpetista Karel Mužátko, bubenice Markéta Vedralová. Kdo z vás měl při jeho nahrávání hlavní slovo?

Všichni muzikanti, kteří se na nahrávce podíleli, jí dali svým přístupem a způsobem hry svůj nezaměnitelný otisk. Petr Kořínek se na několika skladbách podílel i autorsky a spolupráce nám šla výborně. Ale jeho parketa je především ve světě jazzu a tak poslední slovo při nahrávání ponechal mně.

Ve skladbě Horečka, která je také na tomto albu, zazněla marimba známé francouzské hudebnice Cécile Boiffin. Chystáte v současné době nějakou další spolupráci s touto uznávanou francouzskou muzikantkou?

Cécile byla v kapele skoro deset let a spolu jsme také odehrály několik autorských koncertů v duu. Teď působí v Komorní filharmonii v Pardubicích, se kterou je za rok naplánován zajímavý multižánrový projekt. Na ten se opravdu těším.

S tímto hudebním seskupením hrajete, zpíváte a upravujete lidové písně od začátku devadesátých let. Vzpomenete si ještě někdy na své úplně první album?

Ale ano, bylo to album Jaborové husličky. Nahrávalo se tehdy v Brně a dodnes z něj ráda zpívám několik písní.

Jak se vlastně vaše seskupení zrodilo, a kdo vymyslel jeho pojmenování?

Nápad hrát lidové písně se kdysi zrodil v cizině, když jsme poprvé po revoluci mohli vycestovat.Tam jsme pochopili, že to jsou naše kořeny. Uvědomili jsme si jejich cenu a najednou začaly fascinovat i nás. Odtud byl už jen krůček k založení kapely.

A slovo muziga jsem si vypůjčila z valašského nářečí, kde má velmi široký význam. Je to označení pro kapelu, tancovačku a taky hudbu jakéhokoliv druhu hranou kýmkoliv a kdekoliv. Moc se mi na tom slově líbilo, že v sobě obsahuje velkou svobodu. My totiž ty lidové písničky nehrajeme čistě folklórně, ale po svém, osobitě. Myslím, že tak to má být. I dříve ty písně zněly v každé vesnici jinak, podle toho, kdo je hrál a zpíval. Lidé do nich vkládali svoji osobní emoci a tak vznikaly nové verze. A i dnes se proměňují v čase pod rukama různých interpretů a to je dobře. Aspoň nejsou zakonzervované jako v muzeu, ale žijí dál.

Všichni máte klasickou a jazzovou hudební průpravu – co vás přimělo začít se věnovat ve své tvorbě právě úpravě lidových písní?

Lidové písně jsou staré stovky let a každý muzikant se s nimi nějak potká. Jsou přece součástí naší kultury. Objevují se tam také archetypy, které v sobě všichni nosíme. A potom, i když jsou mí spoluhráči o generaci mladší, asi nás společně oslovuje to, že něco zůstává neměnné i v této zrychlené době.

Je o vás známo, že nejraději hrajete a zpíváte lidové písničky z Valašska. Čím vás oslovily, že jste se rozhodla jim věnovat ve své tvorbě?

Jsou mi blízké svými nápěvy i jazykem, protože jsem je kdysi slýchávala zpívat od mých prarodičů. A hudebně jsou velmi zajímavé, ať už v melodiích nebo rytmech … dá se s nimi pohrávat.

Svého času jste se věnovala i šansonům ve svém pořadu Eva se houpá. Neuvažujete o jeho pokračování?

Eva se houpá je oblast, kde se můžu vyjadřovat nejsvobodněji a není to uzavřená kapitola. Čas od času ty písničky hraji sama nebo ve větším obsazení a je jen otázka času, kdy se zhmotní do konkrétního tvaru. Čtyři písně z Eva se houpá se také objeví na právě připravovaném albu Moře.

Vaše seskupení se nevyhýbá ani velkým projektům se symfonickými orchestry jakými například bylo Valašské čarování s Litomyšlským symfonickým orchestrem, které vlastně bylo pojato jako vyjádření pocty valašskému folklornímu odkazu.

Pracujete i v současné době na nějakém zajímavém hudebním projektu?

Plánuje se již zmíněný crossoverový projekt s Pardubickou komorní filharmonií a tato spolupráce bude určitě zajímavá. Zvuková barevnost orchestru je inspirující. Pravidelně tam hostuji jako hráčka, takže je pro mě tahle poloha docela přirozená. Orchestr je vlastně jen taková větší muziga…

Společně s Muzigou jste koncertovala v Anglii, v Mexiku, v Německu, v Polsku, v Portugalsku, ve Španělsku, v Rakousku. V které z těchto zemí bylo podle vás nejvřelejší publikum?

Nejvíce koncertů jsme odehráli v Portugalsku a tak mám na tuhle nádhernou zemi a lidi asi nekrásnější vzpomínky. Publikum tam bylo velmi vděčné, pozorné a lidé mi byli něčím blízcí.

Když by někteří z našich čtenářů projevili zájem navštívit některé z vašich mnoha nádherných koncertů, kam se za vámi a Muzigou mohou vydat?

Hraní v poslední době nebylo mnoho, protože situace po pandemii se teprve pomalu normalizuje. Ale koncerty avizujeme na naší webové stránce a rádi přijedeme zahrát kdekoliv.


0
Vytisknout
6708

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2021