Kristián: Život a umučení svatého Václava

28. 9. 2021

čas čtení 11 minut

 

Výňatky

Rukopis tohoto rozsáhlého Života sv. Václava a sv. Ludmily objevil Bohuslav Balbín a jeho vznik položil do posledních let 10. století, kam jej datuje prolog. Svým bohatým obsahem vzbudilo stáří legendy podezření, takže byla od Dobrovského až do počátku 20. století (kdy její starobylost obhajoval Pekař) považována za falzum ze století čtrnáctého, tím spíše, že její nejstarší celé znění je zapsáno v kodexu biskupa Jana z Dražic asi z roku 1340. Nejnovější práce (Vilikovský, Ludvíkovský) však dokazují, že jde o památku ze století desátého. Autor, Kristián, o sobě prozrazuje, že je mnich a příbuzný svatého Vojtěcha.

Mezitím blahoslavený Václav, zvolený kdysi vnuknutím Kristovým za vévodu, vyrostl z chlapeckých let a zářil květem nejpůvabnějšího mládí. Hluboko pak v paměti chovaje, v čem byl od učitele písma vzdělán, vroucně toužil naplniti skutkem to, co sluchem poznal. A proto jeho věrolomná matka s některými syny Belialovými, kteří s ní stejně smýšleli, nenávidíce ho pro jeho skutky a přesvaté smýšlení, radili se mezi sebou a řekli: "Ach, běda, co si počneme a kam se obrátíme! Neboť kníže náš, jenž byl od nás na trůn povýšen, zkažen byv kněžími a takřka mnichem se stav, nedovoluje nám kráčeti sráznou a navyklou cestou našich neřestí.A jestliže si tak počíná nyní jako chlapec nebo jinoch, co asi bude dělati jako mladý muž nebo stařec?" Od toho času se tedy počali k němu chovat velmi nepřátelsky, vyhrožujíce mu a i jinak mu působíce přemnohá příkoří.

 

Ale muž Bohu milý, odrážeje to všechno zbraní víry a chráně se štítem trpělivost, snášel to s myslí neporušenou. Neboť i kněží jeho a některé mnichy, jejichž vyučováním se posiloval, pokoušeli se ti bezbožníci zabíti, ustavičně jim úklady strojíce, a převelikými hrozbami je hleděli zastrašiti, aby nikdo z nich neměl odvahu k němu chodit. Ale on věda o tom všem, s muži sobě věrnými si prorazil zadní dvířka, a když slunce zapadlo, tajně k sobě povolával některého kněze, a  když se v noci naučil všemu, co mu bylo prospěšné, za ranního úsvitu nechával učitele nebo kněze sobě milého tajně odejíti. A knížečku svou skrýval a pod šatem ji nosil, a kdekoli našel klidné místo, pilně ji čítal, a naříkaje v nitru svém, nadmíru truchlil nad zatvrzelostí lidu svého a nad jeho slepotou a nevěrou.

(...)

Když tedy blahoslavený vévoda Václav s pomocí Kristovou uklidnil a upevnil své knížectví, jak se před Kristem osvědčil a jakou nádobou vyvolenou se stal to vylíčiti by nestačil ani můj duch, ani jazyk a řeč, ani kniha, a také proto, že spoustou hříchů jsem obtížen, nedokázal bych vyložiti, kolik škod jako vojín Kristův pro Pána bojující ďáblu způsobil a kolik snopů do stodoly Kristovy jako jeho věrný sluha nashromáždi. Ale abych o mnohém aspoň něco málo pověděl, neuchyluje se již jako chlapec od kázně boží, byl pravdomluvný v řeči, spravedlivý na soudě, poctivý a hodný důvěry a nad obvyklou míru lidskosti milosrdný. Neboť kdykoli byl někdo z obžalovaných před sborem soudců za jeho přítomnosti odsuzován soudci k trestu smrti, vzdaloval se pod nějakou záminkou a skrýval se, jak mohl, pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesuďte, abyste nebyli souzeni, a neodsuzujte, abyste nebyli odsouzeni. Žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené a až do jeho doby stojící kácel, sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavně utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší přijímal, kněze, kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy ukazoval, pokoru, trpělivost, mírnost a lásku, jež nade všecko vyniká, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodnímal a svou družinu nejen zbraněmi nejlepšími,ale i šatem opatřoval.

Výraz tváře měl vznešený, zachovával cudnou zdrženlivost, ačkoliv je to řídká ctnost u mužů ženatých, a toužil ukončiti pozemský život smrtí mučednickou.

(...)

Dály se pak tyto věci za času Jindřicha, krále Sasů, jenž si u nich první z milosti Kristovy korunu na hlavu posadil a s nímž byl tento blažený muž spjat ustavičným přátelstvím.

Než pokračujme dále. Václavův bratr Boleslav, jenž měl vlastní dům nebo dvůr na hradě nazvaném podle jeho jména, jsa již ze  všech stran bodán střelami ďáblovými a touhou o vládě rozněcován, když nastával svátek blahoslavených mučedníků Kosmy a Damiána, jenž se slaví dva dny před blahoslaveným archandělem Michalem, domnívaje se, že je nyní vhodná příležitost, poněvadž je tam chrám zasvěcený ke cti těchto svatých, pozve jmenovaného bratra svého blaženého lstivě k sobě jakoby na hostinu, spíše však, jak skutek ukázal, na smrt. Ačkoli však to všechno bylo tomuto dobře známo, přece zachovávaje si mysl statečnou, rozloučil se polibkem se všemi přáteli a příbuznými, a poslední sbohem jim dav, vydal se na cestu, chráněn jsa zbraní víry.

Když tam přišel, shledal, že je všechno pro něho dvojace připraven, totiž i hostina s velkou nádherou vystrojená i silná četa tajně ozbrojených nepřátel. Odebral se potom do chrámu, a když se řádně zúčastnil bohoslužby, poručiv se Bohu a svatým Kosmovi a Damiánovi, jejcihž výroční slavnost se toho dne koala, vstoupil vesele do domu hodovního.

A když se srdce hodujících zlosynů, dávno napuštěná jedem vraždy, již rozehřívala pokrmy a nápoji, začali ponenáhlu ukazovat skrytou zbraň. Neboť měli meče pod plášti a za zády je skrývali, a stále na útok pomýšlejíce, třikrát povstali a třikrát zase usedli, poněvadž Bůh jim svou mocí zabránil ten čin vykonati, snad proto, že si přál posvětiti zítřejší den, na nějž dotud nepřipadl žádný svátek.

Když tedy světec pozoroval, jak jsou rozdivočení, zachoval sice nebojácný klid, ale přece spěchal, aby se co nejdříve zvedl od stolu. A když odcházel, přistoupil k němu nedaleko od místnosti hodovní jeden z jeho přátel řka: "Hle, připravil jsem ti potají koně, vsedni na něj, můj pane, a hleď co nejrychleji odtud odjet. Neboť hrozí ti smrt."

On však nedbaje na jeho slova, vrátil se zase do místnosti hodovní, chopil se poháru, a pronášeje přede všemi přípitek prosebný, zvolal povýšeným hlasem: "Ve jménu blahoslaveného archanděla Michaela, vypijme tento pohár s prosbou a modlitbou, aby ráčil uvésti naše duše nyní v pokoj věčné radosti."

A když mu někteří jeho věrní odpověděli: amen, vyprázdnil číši, a políbiv všechny, vrátil se do svého hostinského příbytku, a když se dlouho k Bohu modlil a žalmy zpíval, dopřávaje svým převzácným údům odpočinku, konečně unaven usnul.

I přiblížil se čas jitřních modliteb, k nimž se blahoslavený muž, jako vždy, pobožně odebral.

Neboť mezitím co vzácný mučedník spěchal před jitřní pobožností do chrámu, touže se pomodliti k Bohu Otci co nejskrytěji v pokojíku přesvatého srdce svého, nerušen ještě šumem zástupů, chystá se proti němu úklad ze strany bratrovy a meč je broušen, aby Kristu byla oběť připravena.

Vstane blahoslavený Václav, jenž se měl státi brzy obětí Kristovou, neboť prahl podle onoho svého svatého obličeje pospíšiti do chrámu, aby mohl co nejskrytěji pokleknouti k další modlitbě, dříve než by se sešel zástup lidu, a zatímco touží jako dobrý pastýř se svým stádem poslouchat a zpívat společně jitřní chvalozpěvy, brzy jest polapen do osidel úkladů.

Neboť kněz toho chrámu, jeden z těch, od nichž vyšla nepravost z Babylonu, hned jak spatřil muže božího přikázání, podle příkazu zločinců zavřel dveře kostelní.

Povstanou i připravení úkladníci, totiž jeho bratr s celou svou ozbrojenou četou. A spatřiv bratra, vyvolený vojín boží, chtěje mu díky vzdáti, obejme pažemi jeho šíji, a líbaje ho, pozdraví ho slovy: "Buď stále zdráv, můj bratře, oplývej statky života pozemského i budoucího a ať tebe Kristus přijme k své věčné hostině, jako tys včera mne a mou družinu s takovou štědrostí pohostil." Ale na to on odpověděl zpupně a s posupným pohledem, vytasiv meč, který měl skryt pod pláštěm: "Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, jsem tě pohostil, nyní však takto bratr bratru poslouží!" A máchnuv mečem, udeřil ho do hlavy, ale poněvadž toho moc Páně chránila, stěží dokázal, že mu krev vytryskla.

Neboť hrůzou nad krutostí svého činu byl ten bídník tak ochromen, že i když po druhé udeřil, s údivem shledal, že nedokáže nic, co by bylo hodno silného muže. A tu blahoslavený Václav, zachytiv svou rukou jeho obnažený meč, pravil: "Jak špatně jednáš, že mne zraňuješ!" Když však zpozoroval, že on nikterak neupouští od započatého skutku, konečně ho uchopil, jak někteří praví, a sraziv ho k svým nohám, řekl: "Hle, vidíš ty, jenž ses svým vlastním rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčknouti, ale daleka toho budiž ruka služebníka božího, aby se poskvrnila krví bratrovou." A vrátil bratru meč, který mu odňal, a maje ruku od něho již krví potřísněnu, rychle spěchal ke kostelu.

Avšak onen bídník, běže a ním, volal hlasem velikým: "Druhové moji, druhové moji, kde jste? Prašpatně pomáháte svému pánu a uboze mu přispíváte, ačkoli je v takové tísni!"

A tehdy vyběhl celý zástup zlosynů ze svých úkrytů, a s mnoha meči a kopími proti němu vyrazivše a těžkými ranami se naň sápajíce, zahubili ho před dveřmi chrámu. A tehdy na tom zápasišti jeho slavná duše, vysvobozená z vězení tohoto světa a krví oslavená, odešla vítězně k Hospodinu, dne 28. září, zatímco se nebe radovalo a země plakala, léta od vtělení božího devítistého dvacátého devátého.

0
Vytisknout
1723

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2021