Jste ztraceni v digitálně determinované skutečnosti? Je to váš problém..

30. 9. 2021 / Bohumil Kartous

čas čtení 4 minuty
Na Slovensku se na některých vysokých školách začalo vyučovat hybridně, například dva dny v týdnu výuka on-line, vesměs přednášky, zbytek výuky, v niž je důležité osobní setkání, probíhá prezenčně. České ministerstvo školství spouští na středních školách obdobný model, s jedním dnem distančního vzdělávání týdně. Je to skvělé. Je skvělé, že i středoevropské společnosti se dokáží poučit z toho, co se ukázalo během společenské krize, během pandemie, jako nosné a užitečné. Že pandemie, paradoxně, usnadnila progres, který by bez ní nenastal, neboť by rutina a odpor ke změnám takovou transformaci nedovolil. Pandemie ale způsobila české, slovenské a mnoha dalším společnostem významný problém, o němž se stále nemluví, nebo jen minimálně, a to dokonce i v předvolební kampani. Odhadované statisíce "vypnutých" žáků a studentů na základních a středních školách ostře kontrastují s elitními školami, které nejprve plynule přešly během několika málo dní či týdnů do distančního modu a následně dokázaly integrovat do postpandemické výuky prvky distančního modelu, které je možné využít prezenčně, případně v hybridním modu. To, o čem se mluví jen minimálně mezi politiky a co mnohokrát zaznělo v příspěvcích konference FutureEdu, tedy pouze mezi lidmi zajímajícími se o vzdělávání a vzdělávací politiku, je znepokojující obraz společnosti s vysokou mírou nerovnosti.

V Bratislavě jsem se v rámci konference ENTER setkal s mladými středoškoláky, kteří ukazovali, jak například jejich učitelé začali platformu Kahoot, která umožňuje vytvářet herní kvízy, využívat k procvičování obsahu učiva před zkouškami. Vedle toho ale Juraj Hipš, slovenský odborník v oblasti vzdělávací politiky, poukazoval na příklady rodin, které nebyly dodnes schopné zajistit připojení k internetu. Tato samozřejmost dvacátých let 21. století je někde nesamozřejmostí, a pokud k dispozici je, neznamená to, že to zásadně mění situaci reálného "odpojení". Konektivita skutečně nezávisí na technologii jako na technologickém využití ve prospěch něčeho mimo technologii samotnou. Jenže to, co nasvítila pandemie COVID, ukazuje na stav, v němž silní posilují stresem, zatímco stejný stres jiné ochromuje. 


Dopady tohoto rozpadu do paralelních sociálních realit budou v budoucnu tak závažné, jak moc je v současnosti ignorujeme. České ministerstvo školství ví o více než 900 školách, které nedokázaly přejít do distanční formy vzdělávání ani během roku a několika měsíců jejího trvání. Ne vždy vinou školy samotné, máte-li vysoké procento žáků z rodin, které nedokážou svým dětem zajistit základní podmínky, nic s tím jako škola neuděláte. Jenže to je právě alarmující: vzdělávací - a vedle toho sociální - systém dlouhodobě ignorují nerovnost, kterou krize exponovala a zvětšila. Nicméně nadále trvá ignorance, kterou neřeší sebelepší zásah ve vzdělávací politice, protože je nutná součinnost sociální sféry. Je dokonce nutná součinnost na úrovni dalších složek státního i samosprávného řízení.

Nikde jsem nezaznamenala snahu na tento závažný společenský problém, z nějž pandemie učinila příslovečného "slona v místnosti", jakkoliv účinně řešit. Nadále budeme obcházet něco tak objemného, co se ani obejít nedá, takže budeme spíše předstírat pohyb, abychom se vyhnuli potřebě přiznat skutečnost a hledat řešení, neboť se slonem v místnosti se žít nedá. Na jedné konferenci pro učitele jsem se nedávno dozvěděl, že v mé řeči padlo to, co "tak nějak všichni vnímáme a bojíme se to říct". To je ale nepřekonatelná překážka k jakémukoliv řešení. Notabene když slon nemá sám kudy odejít...

1
Vytisknout
2845

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2021