Voda - nejvzácnější kapalina lidstva

29. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 12 minut

Není žádným tajemstvím, že vodu najdeme na Zemi ve třech skupenstvích: v pevném – led a sníh, v kapalném - voda a v plynném – vodní pára. Voda tvaruje nejen pevniny, hluboké kaňony, ale také do skal hloubí koryta řek a vodopády a pokrývá polární krajinu věčným ledem. O molekule vody je také známo, že je jednou z nejmenších molekul na naší nádherné planetě Zemi, na níž pokrývá právě kapalnou vodou 70% zemského povrchu. Proto je díky ní naše planeta jedinečná. A mnoho vědců po celém světě se snaží její tajemství odhalit. Jedním z nich je i světově uznávaný hydrogeolog a vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu vodohospodářském a na Ústavu hydrogeologie, inženýrské geologie a užité geofyziky Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy, a autor mnoha zajímavých knih právě o této matérii, Doc. RNDr. Zbyněk Hrkal, CSc.

Pane docente, z vašich nejznámějších knih vybírám O lidech a vodě, Voda včera dnes a zítra, Stopy bílého muže. Všechny mají společného jmenovatele vodu. Co vás přimělo zabývat se v těchto zmíněných knihách právě touto nejvzácnější látkou?

 

Možná to bude znít pateticky, možná to bude někdo považovat za klišé, ale voda vždy rozhodovala o osudech lidské civilizace a bude tomu tak i v našem případě. Motivem psaní mých knížek je podělit se s čtenáři o mé zkušenosti z mých cest, ze zemí, kde jsem působil, abych jim ukázal problémy, které jsou s vodou způsobené. Snažím se tyto otázky pojmout v nejširších souvislostech, takže moje knížky obsahují lidské příběhy, představují často výlety do historie lidské civilizace a současně jsou i cestopisem. Co ale hlavně, nechci své čtenáře strašit, vyvolávat paniku jen popisem dramat. Mojí filosofií je tvrzení, že všechny problémy s vodou mají technická řešení, ale tím pravým problémem je chudoba a nevzdělanost.

Díky své profesi jste měl možnost procestovat kolem šedesáti zemí světa. Je mezi nimi nějaká, v níž lidé vodou nejvíce plýtvají?

Oněch oblastí, kde je velká nerovnováha mezi disponibilními a obnovitelnými zdroji vody a spotřebou místních obyvatel je spousta. Výsledkem obvykle bývá pokles hladiny podzemních vod a vysychání jezer a řek.

Typickou oblastí s obrovským plýtváním vody jsou některé regiony USA, především na pacifickém pobřeží. To je charakteristické velmi malými srážkovými úhrny. V pouštích zde původně žilo jen několik indiánských kmenů, schopných přežívat v extrémně suchých podmínkách. Vše změnil nález zlata v 19. století, který přilákal tisíce osadníků. V poušti proto dnes najdeme milionové aglomerace jejich potomků jako je Los Angeles, s obrovskou spotřebou vody. Touto kapalinou zde nešetří, doslova plýtvají.

Jiným příkladem jsou Arabské emiráty a Saudská Arábie. Jedny z nejsušších pouštních států na planetě mají paradoxně nejvyšší spotřebu vody na obyvatele. Je to možné proto, že využívají prakticky nevyčerpatelný zdroj vody – pitnou vodu si sami vyrábějí odsolováním moře. Otázkou tedy je, zdali tento případ vlastně označovat za plýtvání.3/ Často slýcháme nebo se dočítáme, že přijde doba, kdy na Zemi nebude voda.

Jaký je váš názor na toto tvrzení?

Je to jeden z tradičních nesmyslů, kterým se systematicky vytváří mezi lidmi strach, případně pocit tzv. ekologické viny. Každý, kdo chápe princip vodního koloběhu, potvrdí, že voda na planetě nikdy nedojde. Celou geologickou historii Země jsme jí měli a budeme mít stejné množství. Problém je jinde. Příroda ji rozděluje z našeho pohledu nespravedlivě, někomu jí dá víc, někomu méně a jinému téměř žádnou. A navíc tato distribuce se často mění v čase a v souvislosti s neustále probíhajícími klimatickými změnami se mění i její skupenství. Největší sucho na Zemi vždy vládlo v dobách ledových, kdy obrovské objemy vody zmrzly. Při oteplování se naopak tato voda uvolňovala do atmosféry a více pršelo.

V jednom z mnoha vašich rozhovorů jsem se dočetla, že v Izraeli je voda strategickou surovinou číslo jedna – proč tomu, tak není i jinde?

Izrael je úžasný stát, kam se chodí učit všichni vodohospodáři z celého světa. Pro Izrael je voda naprosto strategickou surovinou, bez které by nedokázal přežít. Od samého počátku existence samostatného státu jeho obyvatelé museli intenzivně vyvíjet inovativní technologie. Příkladem, který napodobuje celý svět je kapková závlaha efektivně omezující spotřebu vody na zavlažování nebo reverzní osmóza při výrobě pitné vody z vody mořské. Celosvětovým trendem se stalo i organizační opatření v podobě obchodu s virtuální vodou. Izrael uvádím vždy jako typickou ukázku dokumentující nesmyslnost obav z nedostatku vody. Pokud je stát dobře organizovaný, má vzdělané obyvatele a hlavně je ekonomicky silný, dokáže přežít i v poušti. Izrael dokonce vodu vyváží!

Jaký dopad na vodohospodářství má z Vašeho odborného pohledu to rychlé oteplování naší domovské planety?

Pokud existuje nějaký fakt, který je nezpochybnitelný, na kterém se musí shodnout všichni odborníci napříč vědními disciplínami, pak je to variabilita klimatu. Klima se vždy měnilo a měnit bude, ať se nám to líbí či nikoliv a jakékoliv pokusy o jeho stabilizaci jsou nereálné. Podle mého názoru bychom měli být více pokorní a přiznat si, že zdaleka všem nesmírně komplikovaným faktorům ovlivňujícím klima dosud nerozumíme. Dnešní oteplování je realita. Probíhá již více než tři sta let od skončení tzv. malé doby ledové. Před naši civilizaci bude klást nové výzvy. V některých regionech můžeme očekávat možná i dramatické změny, které se mohou projevovat intenzivnějším suchem, nebo častějšími povodněmi. Pokud chceme přežít, musíme se těmto změnám přizpůsobit. Umíme to. Ale bude nás to stát nemalé prostředky.

V dnešní době se neustále hovoří o údajně bezprecedentně vysokých obsazích CO2. Přitom v celé dlouhodobé historii naší planety nebyly koncentrace kysličníku uhličitého nikdy tak nízké jako nyní. Jak je to možné?

Je to skutečně paradox, o kterém se nemluví. Z geologického hlediska tak nízké obsahy kysličníku uhličitého na Zemi nikdy nebyly. Kam tento plyn zmizel? Postupně se ukládal jednak v podobě fosilních paliv, jejichž spalováním jej vracíme zpět do atmosféry. Problém je v tom, že přírodě tento proces trval miliony let a my jeho uvolňování zvládáme za desítky roků. Je tu ještě jeden, mnohem významnější zdroj fixovaného kysličníku uhličitého a to jsou akumulace vápenců vzniklé usazováním na dně moří. Ty dnes na všech kontinentech představují gigantické objemy často s kilometrovými mocnostmi.

Proč si lidé vody neváží?

Neřekl bych, že si jí lidé neváží. Její cena jim dojde vždy v okamžiku, kdy se jí člověku začne nedostávat. To ale platí i obecně, nejen o vodě…

Na svých cestách jste také měl možnost navštívit i tropickou amazonskou džungli na soutoku řeky Paraná a Iguasu. Jaký poznatek jste si z této amazonské návštěvy přivezl?

Odvážel jsem si smíšené pocity. Blízko vedle sebe totiž leží vodopády Iguasu a přehrada Itaipu, fenomenální přírodní úkaz a neméně obdivuhodné technické dílo. Dva státy zde našly společnou řeč a spojeným úsilím postavili gigantickou přehradu, jejíž celkový výkon dodnes nebyl překonán ani čínskými Třemi soutěskami. Měl jsem v hlavě tak trochu zmatek. Itaipu pokrývá spotřebu 90% elektrické energie Paraguaye a 15% Brazílie, představuje proto významný krok v boji s místní chudobou. Na druhou stranu ale tato stavba zaplavila vodopády Guaíra, jejichž krása a mohutnost si podle pamětníků Iguasu údajně ještě předčily.

Vzhledem k tomu, že jste byl i v místech vyhrocených konfliktů jako například mezi Jižní Osetií, Adžáríí a Abcházií. Neměl jste v těchto místech strach?

Určitá míra strachu k takovým cestám patří. Přiznám se, že ten adrenalin je i mým motorem. Jen při plánování svých aktivit musím předvídat, kam až je rozumné zajít.

Jste také autorem několika románů. Vaší prvotinou byl román Cesta černého zlata. Jak se vůbec zrodila vaše myšlenka začít psát knihy?

Motivace psát i dobrodružné romány vznikla v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že oba žánry, thrillery a literatura faktu, jsou určeny zcela odlišným skupinám čtenářů. Myšlenky, které jsem sděloval v odborněji zaměřených knihách, jsem proto přetvořil do jiného literárního útvaru. Moje detektivky proto často obsahují netradiční vodohospodářské, či ekologické zápletky, hrdinové putují exotickými krajinami a odlišný čtenář tak získá možnost zamyslet se nad některými problémy netradiční formou.

Všechna témata nejen Vašich dobrodružných románů, cestopisů, ale i literatury faktu jsou provokativní a kontroverzní. Znamená to, že chcete přivést čtenáře k tomu, aby zapojil svou šedou kůru mozkovou a začal nad danými tématy konstruktivně přemýšlet?

Pokud v dnešním světě něco nesnáším, tak je to tzv. politická korektnost. Je to podle mě novodobá forma cenzury, která brání člověku svobodně se vyjadřovat. Začíná to být jeden ze zásadních problémů dnešní společnosti: pokud si zakazujeme pojmenovat problém, pak ho ani nemohu vyřešit. Proto ve svých knihách formuluji své myšlenky tak, jak je cítím. Nepožaduji od svých čtenářů, aby se mnou souhlasili. Rád bych ale, kdyby se nad problémy, o kterých se zmiňuji, zamysleli. To je jeden z hlavních motivů mého psaní.

V minulých dnech jste se vrátil ze Stromboli. Podařilo se vám zde získat nějaké další zajímavé poznatky?

Bohužel se mi to nepovedlo. Bylo tak hnusné počasí, že na Etně jsem skončil asi ve 2000 metrech a Stromboli vůbec neviděl :-(((

Vaším oblíbeným mottem je: „Než někam hrdinu pošlu, projdu si jeho cestu sám“, takže vlastně by se dalo říci, že píšete o tom, co jste na vlastní kůži zažil. Je to tak?

Možná někdo řekne, že je to z nedostatku fantazie, ale mně se opravdu nejlépe píše o zemích, kde jsem byl. Historky, které vyprávím, možná v poněkud upravené podobě, jsem většinou sám zažil. Většina mých knih balancuje na hranici cestopisu a získává tak autenticitu. Snad právě proto byla kniha Stopy bílého muže nominována na cenu Hanzelky a Zikmunda za nejlepší cestopis roku 2021 a současně tato kniha získala cenu Miroslava Ivanova za knihu literatury faktu roku 2021. Stejnou cenu dostala v roce 2019 i Voda včera dnes a zítra.

Můžete našim čtenářům prozradit, na jakém dalším zajímavém spisovatelském námětu v současné době pracujete?

V různých fázích rozpracovanosti mám dvě knihy. Thriller s pracovním názvem Trojský kůň, který se z valné části odehrává v africké Namibii, je téměř hotový. Zápletku představují ložiska kobaltu, jejichž prostřednictvím nás přes nešťastnou elektromobilitu začíná ekonomicky a politicky vydírat jejich výhradní majitel – Čína. Druhá kniha balancuje na hranici SciFi a literatury faktu. Čtenáře posadím do pomyslného stroje času a společně navštívíme klíčové dějinné okamžiky Evropy, abychom si demonstrovali, jak se s těmito osudovými výzvami vypořádali naši předci. Jejich řešení se nám sice nemusí z dnešního pohledu líbit, jedno je však jisté – naši pradědové je vyřešili dobře, protože jinak bychom my, jejich potomci, tady nebyli.

0
Vytisknout
2095

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2021