Revoluce z roku 1989 jako problém (pro) liberální demokracie

30. 11. 2020 / Tomáš Korda

V těchto dnech Evropská unie schvaluje velkou rozvojovou pomoc určenou svým členským zemím. Cílem Fondu obnovy je nastartovat evropské ekonomiky utlumené koronavirem.

Avšak žádný balíček „Next Generation EU“ schválen doposud nebyl. Polsko a Maďarsko ho vetovaly a svá veta opětovně potvrdily. Obě země odmítly dvě základní podmínky, za kterých peníze z Bruselu "přitečou". Jedním důvodem pro utažení kohoutků penězovodu z Bruselu je korupce a druhým nedodržování principů právního státu.

  

Polský premiér se nechal slyšet: odmítám, aby s Polskem bylo zacházeno jako s malým dítětem. Odmítá, aby Brusel figuroval v roli rodičů, kteří budou Polsko, a potencionálně všechny ostatní členské země, pohlavkovat za to, že porušují jisté právní předpisy. Sečteno a potrženo ve jménu státní suverenity chce Polsko evropské peníze bez evropských hodnot.

Jenže jakékoli odsouzení Polska či Maďarska za jejich zpupnost komplikuje fakt, že státní suverenita je také původní evropskou hodnotou, dokonce stejně originální jako vláda práva. Obě tyto hodnoty mají totiž svůj kořen v popravě krále za Velké francouzské revoluce. Nejprve musí přijít král o hlavu, aby na její místo mohla nastoupit vláda práva a suverenita lidu. Anebo přesněji, nepředstavujme si to tak, k čemuž bychom mohli mít sklon, že nejprve dal ruku k dílu Robespierre, který popravil krále, a pak k hotovému přišla suverenita lidu a vláda práva. Představujeme si to spíše tak, že to byla sama suverenita lidu a vláda práva, které osobně popravily krále, a Robespierre byl proto jen jejich nástrojem, což ostatně on sám otevřeně přiznává, když mluví o trestající spravedlnosti, která jím vládne.

Liberální demokracie jakožto vláda práva suverénního lidu proto v sobě nese odkaz dávné popravy krále. Vědomí sebe jako právoplatného dědice revoluce nutí liberální demokracii myslet suverenitu a vládu práva jako nerozlučnou jednotu.

Pak ale přišly revoluce z roku 1989, které rozvolnily vazbu mezi suverenitou lidu a vládou práva. První vlna „návratu do Evropy“ se nesla v liberálním duchu návratu k hodnotám právního státu. Dnes se však s takzvaným populismem vzmáhá druhá vlna. Postkomunistické země se nehodlají spokojit s liberálním čtením sametových revolucí. V odkazu roku 1989 již nevidí hodnoty liberalismu, nýbrž spíše demokratickou hodnotu státní suverenity. Zdůrazňování státní suverenity tedy nezrazuje revoluční rok 1989, nýbrž jeho historický odkaz prohlubuje.

Když si německá AfD pro sebe vyhrazuje heslo „Wende 2.0“ a takto vyzývá k restartování toho, co začalo rokem 1989, nejedná se proto o prázdnou provokaci. Podobným způsobem se i Babiš vymezil vůči všem, kteří vládli před ním. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat.

Problém návratu do Evropy tkví proto v tom, že se udál ve dvou krocích. První se vrací do liberální Evropy vlády práva, druhý si pod Evropou a Západem představuje demokratickou suverenitu lidu. Vzájemně si ale rozporují a dohromady netvoří jednotu jménem liberální demokracie. Jeden toho druhého pokládá za zrádce evropských hodnot, a to právě proto, že on sám chápe evropské hodnoty omezeně. Ani liberální a ani populistický tábor neusiluje o to obě klíčové hodnoty Evropy propojovat. Nedomýšlí, že jedna bez druhé znamená rozpad liberální demokracie. Ani jeden proto nejedná v duchu západní liberální demokracie. Sametová revoluce roztrhává liberální demokracii. Přeráží ji vejpůl. Fukuyama se nemohl mýlit více.

Jak si ale rozvolnění mezi suverenitou lidu a vládou práva vysvětlit? Asi to nejjednodušší, které se podle mne nabízí, zní, že postkomunistický návrat do Evropy je nesen duchem silného antikomunismu, který je razantně antirevoluční. Svým antirevolučním nastavením však nevyhlazuje pouze odkaz Říjnové revoluce, nýbrž vymazává z paměti i odkaz Francouzské revoluce. Bez jejího odkazu liberální demokracie chřadne a nemá sílu provazovat hodnoty suverenity a vlády práva. V tomto smyslu postkomunistický antikomunismus vráží západní liberální demokracii dýku do zad: sebedestruktivně ji nutí zapomenout Francouzskou revoluci.

Co má tedy zesláblá liberálně-demokratická Evropa dělat s takovými suverény jako Polsko a Maďarko? Jak se má postavit k zemím, které z ní chtějí získat peníze, aniž by jí na oplátku daly kus své suverenity? Nakonec v takové situaci Evropské unii nezbyde nic jiného než je napodobit, tj. jednat rovněž suverénně, což znamená nenechat se Maďarskem a Polskem vydírat. V očích evropské veřejnosti nesmí Evropská unie vypadat, že prosí národní státy o to, aby se uráčily podepsat zákon o uvolnění peněz určených jim samým. Unie má dát nabídku na stůl ve stylu „ber, nebo nech být“. Aby z její strany bylo dostatečně zřejmé, že nikoho nenutí, neškemrá, ani nevydírá.

Nechť se tedy tolik potřebné přerozdělení peněz uskuteční na bázi mezivládní dohody těch suverénních zemí, jež se k Fondu obnovy přihlásily a jež si v očích Polska a Maďarka nechaly vzít svou suverenitu. Nechť se oficiálně vytvoří dvojrychlostní Unie. Tomuto scénáři nahrává skutečnost, že objektivně podle statistik HDP Evropa již dávno takzvanou dvojrychlostní Evropou je. Tak proč tuto skutečnost zakrývat, proč zcela veřejně neustanovit dvojrychlostní Evropu, a to prozatím ze států, které post‑koronavirový investiční program „NextGenEU“ za podmínky dodržování principů právního státu podpořily.

Proti suverénnímu Polsku a Maďarsku nezbývá než vystupovat rovněž suverénně. Když se liberální‑demokracie naučí oplácet jim stejnou mincí, znovu se donutí propojovat vládu práva a suverenitu lidu.

0
Vytisknout
3509

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2020