Dialektické základy demokracie

14. 10. 2020 / Wenzel Lischka

 

Jak jsem se dozvěděl v televizi, dnes má Uruguay potíže. Všichni Uruguayci zřejmě vymřou hlady, neboť nikdo od nich nechce kupovat maso. Zemřou, protože nemají peníze z vývozu masa, za které by si mohli nakupovat maso, nebo aspoň uzeniny s desetiprocentním obsahem masa.

S těmi uzeninami jsme to již u nás zvládli. Některé neobsahují již vůbec žádné maso. Není to špatný začátek. Nyní již jenom zbývá prodat zbytek demokracie, abychom měli peníze, za které bychom si mohli demokracii nakupovat. Republiku jsme již prodali dávno celou.

Abychom tedy mohli budovat demokracii, musíme nejprve vyhladit rudochy, a jejich zbytek ukazovat po jarmarcích. A pokud u nás navíc chceme zavést přímou demokracii, jako ve Švýcarsku, musíme mít ve svých bankách patřičně veliké zásoby zubního zlata. Nevím, jak to z toho rtuťového amalgámu, co máme v zubech, dáme dohromady. Ale u nás byli odjakživa dobří alchymisté. Ti to určitě zvládnou.

Nebýt komunistického režimu reálného socializmu, nikdo by u nás v roce 1989 žádnou demokracii nikdy nechtěl. Nechápu, proč tedy všichni na komunisty ještě 30 let po jejich spořádaném odchodu tolik nadávají? Nebýt komunistů, nebo spíše těch, kteří se za ně vydávali, neměli bychom dnes demokracii. Všichni si dnes stěžují, že mají málo demokracie, jako si předtím stěžovali, že mají málo socializmu. Někteří však již tenkrát měli komunizmus, že si přes něj neviděli na špičky bot.

Ovšem chudáci komunisté na tom zpočátku nebyli o mnoho lépe. Nebýt kapitalistů a demokracie, tak by se u nás nemohli komunisté dostat k moci. Nebýt II. světové války, kterou kapitalisté vyvolali a nezvládli, nemohl by nás v roce 1945 osvobodit od fašistů Sovětský svaz a nikdo by komunisty v roce 1948 nevolil. Nebýt tedy fašistů, nebyl by u nás reálný socializmus, a dnes ani demokracie.

A zase, nebýt SSSR, který u nás v roce 1968 potlačil se souhlasem USA kontrarevoluci, nikdo by u nás po demokracii v roce 1989 ani neštěkl. A od té doby bychom u nás měli již jenom stále Pražské jaro nebo spíše Pražskou kavárnu.

A tak bychom mohli stále pokračovat až do nekonečna. Určitě se všichni shodneme, že základy demokracie jsou rozhodně dialektické. Slabším povahám je z toho sice na blití, ale těch se demokracie netýká. Ti na ni nemají.

Jak jen nám stále zdůrazňováno, za demokracii se musí stále bojovat, jako předtím za mír, socializmus a komunizmus. Demokracie je ustavičný boj. Demokracie je válka. V tom měli marxisté jistě pravdu, že hmota je neustále v pohybu. A na její druhotné odrazy každý kašle.