Pozn. JČ: Povšimněte si také, jak se východní Evropa při lezení autoritáři a primitivovi Donaldu Trumpovi rychle izoluje od demokratických států západní Evropy a spojuje se s autoritářskými režimy mimo Evropu. ZDE
Slovenský
prezident Kiska v situaci, kdy je Slovensko ve vleklé politické
krizi, na kterou on sám několikrát výrazně reagoval, oznámil,
že již nebude v roce 2019 usilovat o druhý mandát. Prý
z osobních důvodů. Může mít v současnosti Slovensko
lepšího prezidenta, než je Kiska? Podle mne nemůže. I kdyby po
Kiskovi nastoupil někdo s podobnou hodnotovou a politickou
orientací, která naprosto kontrastuje s běžnými standardy
postkomunistického světa, nebude mít tu zkušenost a autoritu,
kterou nyní má Kiska.
Kiskovi
se bohužel nepodařilo vytvořit kolem sebe nějakou politickou
sílu, která by mohla navázat na jeho působení a hrát významnou
roli v parlamentních volbách. Kam asi povede frustrace
veřejnosti z nefungování právního státu, z táhnoucího
se a velmi nepřesvědčivého vyšetřování vraždy novináře
Kuciaka a jeho snoubenky? My v Česku máme za sebou vskutku
dramatické změny ve státním zastupitelství, ale když se
podíváte třeba na případ Davida Ratha – je to téměř na den
přesně (14. 5. 2012) šest let od chvíle, kdy byl zadržen se svou
slavnou krabicí se sedmi miliony korun – uvidíte, že pravomocný
rozsudek je stále v nedohlednu. Koho budou volit Slováci, až
se jim v důsledku vyšetřování začne hroutit politický
systém jako v Itálii v 90. letech? Kotlebu? Polská a
maďarská zkušenost ukazují tím směrem.
Představa,
že podobné masové demonstrace, jaké na Slovensku probíhaly, aby
vedly k výměně Ficovy vlády za Ficovu loutkovou vládu, něco
mohou v našem postkomunistickém světě, kde nefungují
základní instituce právního státu a veřejné moci, opravdu
změnit, je destruktivní. Čím více se bude voličům vnucovat
iluze, že mohou takto něco změnit, tím budou nakonec cyničtější
a frustrovanější. Nakonec uvěří neonacistům. Instituce nemohou
změnit voliči při demonstracích, dokonce ani ve volbách. To je
veliká lekce z vývoje postkomunistické Evropy. Jedinou nadějí
je postupná personální obměna, kdy se do vedoucích funkcí
v institucích snad konečně budou dostávat kvalitní lidé se
západní mentalitou. Je to běh na dlouhou trať, ale musíme
doufat, že se to stihne dříve, než zoufalí voliči zlomí nad
demokracií hůl definitivně.