Bezbrannost vůči dogmatu, anomie, limity společenského vývoje a problém vnitřně rozvrácených společností

Smiřme se s tím, že lidská společnost zůstává v mnoha ohledech primitivní

10. 5. 2018 / Bohumil Kartous

čas čtení 7 minut
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

V poosvícenské, vědou a výzkumem řízené společnosti, se zažila představa, že poznání zakládá progresi. To není tak úplně pravda. V přírodních vědách způsobí určité poznání změnu paradigmatu, jako třeba přechod od Newtona k Einsteinovi. Děje se tak proto, že paradigma je udržováno vysoce specializovanou skupinou vědců. I tak, jak konstatuje Max Planck, se nové poznání neinstaluje čistě tím, že lépe vysvětluje či objasňuje dosud nepoznané, ale tím, že zastánci starého paradigmatu přirozeně odejdou. Tento efekt lze vztáhnou obecně, nejen na vědu, ale i na společenské změny. Uvědomme si ale, že pokud je tak těžké ustoupit řekněme od pouštění žilou jako zaručeného prostředku zvyšování úmrtnosti pacientů, je skutečně jen malá šance, že od podobných dogmat upustíme na úrovni společenské. Jinými slovy, za clonou technologického vývoje, zvyšování standardu a postupné kulturní transformace přísně evolučních principů je oblast, ve které se vše odehrává podle principů, které jsme jako společnost s naivitou sobě vlastní považovali za překonané. Daniel Kahneman tomu říká myšlení rychlé a pomalé, přičemž tomu pomalému přisuzuje racionalitu. Dá se na to ale dívat i naopak: to pomalé v lidském myšlení je naopak kontinuita spojující high-tech lidskoprávní společnost s tlupou primátů.

Z nedávno publikovaného psychologického výzkumu, o němž informuje Osel.cz, vyplývá pro někoho možná banální věc: kognitivní schopnosti jsou nepřímo úměrné religiozitě. Jinými slovy, lidé, kteří jsou náchylní věřit náboženským dogmatům, vykazují slabší schopnost kritického úsudku oproti agnostikům a ateistům. Nejde o objev, jde o potvrzení vcelku přirozené hypotézy, že pokud je někdo ochoten nekriticky přijmout určitou teologii jako danou a nezpochybnitelnou, těžko může přistoupit na popperovský požadavek falzifikovatelnosti. Lidé, kteří tak neučiní, si k tomu nechávají otevřený prostor.


Jakékoliv dogma, i etické, je obtíž. Pokud někdo slepě věří v desatero a nechápe, že těžko ohraničitelná množina eticky sporných situací a přirozenost lidského a společenského bytí neumožňuje jednoduchou aplikaci v podstatě žádného hodnotového imperativu, nutně bude sklouzávat k přiklonění se k určité autoritě. Vždy je po ruce taková, která dokáže správně interpretovat. Taková je naše antropologická konstanta: jsme druh žijící ve společenstvích, která jsou hierarchizovaná, tento element je pevně zabudován v naší DNA i v různých kulturních kódech. Nutně potřebujeme "věřit" něčemu či někomu, což je vlastně jen extenze intuice, která nutí stádní zvířata přimknout se k tlupě. Člověk si ovšem vytvořil nepochybně složitou nadstavbu, která odpovídá dlouhému civilizačnímu vývoji neustálého potýkání se s nepochopitelností vnitřního i vnějšího světa.

Je tedy nesnadné, takřka nemožné, vyhnout se dogmatům. Výše odkazovaný výzkum pracuje s poměrně jednoduchou škálou indikátorů a religiozita, zbožnost, je asociována s náboženstvím. Pokud by ale takový výzkum probíhal v ČR, je vysoce pravděpodobné, že bychom na základě odlišného kulturního kódu, který determinuje tuto společnost, došli k poněkud jiným zjištěním. Míra tradičně pojímané zbožnosti je v majoritně ateistické společnosti bezvýznamná. Přesto si nemůžeme dělat sebemenší nárok na to, že by snad čeští ateisté byli nějakými proroky racionality a průkopníky otevřeného, nedogmatického uvažování a jednání. 

Česká společnost si vytvořila řadu jiných, dokonce racionálně se jevících dogmat, jimž řada lidí, bez ohledu na míru tradičně pojímané religiozity, zbožně věří. Stačí se podívat na zapouzdřenost české kultury, bizarní představu o jakémsi vademecu, které vynalezla a které souvisí s jakousi jedinečností, jež je z nadhledu naprostou iluzí společnosti, která je ekonomicky a i politicky rozprostřena do globálních řetězců a mezinárodních paktů. Toto komplexní dogma, které odvádí českou společnost od řešení skutečných problémů, jak trefně dokumentuje pan Mašek, je přitom vystavěno na racionálních (pseudoracionálních) konstrukcích, nikoliv na víře v axiom, nezpochybnitelnost.

Právě zneužití pochybnosti, cenného nástroje skepse, je nejen v české společnosti evidentním ovladačem společenských nálad v době sociálních sítí a parazitních médií. Pro lidi, jako je paní Kozlová, představují Parlamentní listy nikoliv tradiční "chrám", do nějž by se chodili utvrzovat v jediné pravdě, nýbrž místo, kam se chodí přesvědčovat o tom, že vše je vlastně jinak, než se v pomyslných chrámech tvrdí. Paní Kozlová je bytostně přesvědčena, že prohlédla dogma, nikoliv že mu podlehla. To, že není schopna k posuzování skutečnosti přistupovat kriticky, ale také stav pokročilé anomie v české společnosti, umožňuje parazitům zneužít prostřednictvím jednoduchého schématu "my vám ukážeme tu skutečnou pravdu". Digitální svět přirozeně bourá chrámy, nicméně umožňuje zároveň přes noc postavit nové, a to dokonce naprosto řízeným, sociálně inženýrským způsobem, jak ukazuje skandál okolo Cambridge Analytica, psychografiky a obecně vlivu, který digitální sociální sítě mohou mít na politické rozhodování.

Antropologické konstanty nelze změnit pouhým jejich poznáním. Nejde o posun paradigmatu, jde o vnitřní, pro lidské společenství konstituční principy. Naopak, jejich poznání umožňuje zároveň jejich zneužití. Jak je patrné, zneužít lze sklonům k dogmatismu, lze zneužít anomického prostředí, lze dokonce zneužít pochybnosti, skepse, považované za ryzí nástroj kritického myšlení. Rekonfigurace podmínek, iniciovaná prudkostí technologické změny, umožňuje skutečně řídit myšlení části populace. Má to nepochybně jeden velmi zajímavý dopad: v tomto prostředí se ukazuje, právě na politických volbách, jak je která společnost koherentní, soudržná, nebo naopak vnitřně rozvrácená. Vnitřně rozvrácené společnosti, v nichž vyplavou v politickém sporu napovrch zásadní a nesmiřitelné antagonismy, bude přirozeně inklinovat k tomu, že bude docházet k vytěžování tohoto stavu. A to zejména tam, kde je nižší obrana proti dogmatismu, anomii, manipulaci. 

Jinými slovy, hlídat technologie je cesta "pouštění žilou", léčby symptomů podle povrchních ukazatelů. Zase a znovu je třeba opakovat, že řešení spočívá ve snaze snižovat vnitřní společenský rozvrat. Pak není tolik třeba obávat se toho, že jsme v jistém slova smyslu stále primáty intuitivně se přimykajícími k hierarchizované tlupě, podvědomě hledajícími stokrát zbořený chrám a konejšivé dogma...

1
Vytisknout
10532

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2018