Kdo vlastně řídí zahraniční politiku Bílého domu?

10. 5. 2018 / Daniel Veselý

Pověst skvělého a neomylného byznysmena, jíž se tak rád holedbá Donald Trump, utrpěla další vážnou ránu poté, co Bílý dům oznámil odstoupení od jaderné dohody s Íránem a obnovení tvrdých sankcí proti této zemi. Koneckonců jednostranné vypovězení této dohody může ohrozit americkou ekonomiku, neboť ta je stále závislá na stabilních cenách ropy. A třebaže na Blízkém východě nemusí v dohledné době vypuknout další ničivý konflikt, následky tohoto hloupého strategického rozhodnutí mohou být nedozírné.

Zdá se, jako by zahraničněpolitická rozhodnutí Donald Trumpa do značné míry ovlivňovalo jeho vrtošivé ego, což je vcelku děsivá představa. Nenechme se ale mýlit: politická nezávislost Teheránu na Washingtonu, jakož i ponížení symbolizované americkými rukojmími zajatými Íránci nedá téměř 40 let spát několika generacím amerických politických představitelů, zatímco Donald Trump ve své pýše jednoduše nedokáže překousnout diplomatický úspěch svého předchůdce. A představa, že se tato klíčová blízkovýchodní velmoc znovu dostane pod kontrolu Spojených států, je logicky tuze lákavá.

Vypovězení dohody JCPOA, jež byla zárukou normalizace vztahů mezi západními velmocemi, Ruskem a Čínou na jedné straně a Íránem na straně druhé, a taktéž garancí, že Teherán nebude usilovat o jadernou zbraň, je ve skutečnosti prvním krokem, jak tuto zemi dostat zpět do mocenského orbitu USA. Starý politický harcovník John Bolton, jenž se nyní podílí na formování zahraničněpolitické agendy Bílého domu, je přímo posedlý změnou režimu v Íránu, a to do takové míry, že by moc v Teheránu předal do rukou Lidových mudžahedínů (MEK). Sympatie Lidovým mudžahedínům vyjadřuje také šéf americké diplomacie Mike Pompeo, dále pak vlivný republikán a Trumpův stoupenec Newt Gingrich nebo bývalý starosta New Yorku a nynější Trumpův advokát Rudy Giuliani.

Přitom americké ministerstvo zahraničí v roce 1997 zařadilo MEK na seznam zahraničních teroristických organizací. Lidoví mudžahedíni čelí podezření, že v 70. letech zavraždili šest Američanů a uskutečnili bombové útoky proti americkým firmám působícím tehdy v Íránu. Dokonce se proslýchá, že MEK měli prsty v zadržení zaměstnanců americké ambasády v Teheránu a že jejich pozdější propuštění odsoudili jako kapitulaci tváří v tvář Spojeným státům. Lidoví mudžahedíni jen v letech 1981 a 1982 zorganizovali 336 útoků a celkově mají na svém kontě více než 16 tisíc zavražděných osob.   

Zdá se, jako by v boji proti íránským ajatolláhům bylo povoleno vše, přičemž vhod přijde i okrajová disidentská skupina s bohatou teroristickou minulostí. Ačkoli je pošetilé líčit opresivní íránský režim jako nevinnou oběť komplotu temných zahraničních sil, Lidoví mudžahedíni mohou získat podporu mezi obyčejnými Íránci snad jen zázrakem. A tato skutečnost je cenným dokladem naprosto zcestného uvažování amerických plánovačů, kteří zjevně žijí v paralelním myšlenkovém vesmíru.     

Osudový krok Trumpova kabinetu oslavují také věrní spojenci Bílého domu, izraelský premiér Benjamin Netanjahu a saúdskoarabský korunní princ Mohamed bin Salmán. Izrael a Saúdská Arábie nalezly společného nepřítele právě v Íránu, přičemž se očividně řídí starým příslovím: "Nepřítel mého nepřítele je můj přítel". Tyto velmoci se značným znepokojením sledují, jak Teherán posílil své pozice v Iráku díky katastrofální angloamerické invazi a také v Sýrii, kde íránské jednotky bojují po boku Asadových vojsk. Íránský režim dokázal umně využít chyb svých nepřátel a jako každá regionální velmoc sleduje své partikulární zájmy. A to platí jak pro Saúdskou Arábii v Jemenu a Libanonu, tak pro Izrael na okupovaných palestinských územích a Golanských výšinách.    

Mezitím Trumpovo kontroverzní rozhodnutí svorně kritizují jeho bývalí spolupracovníci James Mattis a H.R. McMaster, generálové ve výslužbě či desítky bezpečnostních expertů. Totéž platí o izraelském bezpečnostním establishmentu. Tito zasvěcenci se domnívají, že JCPOA přes nepopíratelné nedostatky zaručuje jak regionální, tak globální bezpečnost.

Nabízí se tedy neodbytná otázka: kdo vlastně určuje zahraničněpolitickou agendu Bílého domu, konkrétně blízkovýchodní agendu? Je to nevyzpytatelný megaloman v Oválné pracovně, zdiskreditovaní jestřábi s vazbami na íránské teroristy či snad izraelský premiér nebo saúdskoarabský korunní princ? Jedno je však jisté: Teherán má nyní pádný důvod k tomu, aby si opatřil jadernou zbraň a aby se tak svět stal o něco nebezpečnějším.    

0
Vytisknout
5027

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2018