Trump nerozhodl o "válce proti Íránu". Je však možné, že ji přinesly volby v Libanonu

9. 5. 2018 / Karel Dolejší

Ti kdo dodnes mentálně setrvávají v roce 2003 interpretují snahu Donalda Trumpa zbavit se kontraproduktivní a svazující Obamovy dohody s Íránem (JCPOA) jako krok k "nevyhnutelné" válce mezi USA a Íránem. Není divu: Přesně ve stylu "Buď (špatná) dohoda, nebo válka" po celý čas argumentují obamovští propagandisté, kteří každému kritikovi nasazují psí hlavu válečného štváče. - Trump nicméně o žádné americké válce s Íránem určitě nerozhodl. Zato však o jiné, regionální válce zřejmě rozhodly víkendové parlamentní volby v Libanonu, které přinesly vítězství proíránskému hnutí Hizballáh. 

  Americká intervenční strategie přinejmenším počínaje Libyí v roce 2011 počítá s tím, že podstatnou část bojů na zemi musejí vždy vybojovat místní proxies podporovaní pouze západním letectvem. Přímá účast amerických pozemních sil má být marginální, ideálně se omezit na výcvik a poradenství.

Trump se zjevně právě této strategie hodlá držet - a poslední, co od něj lze očekávat, je snaha vědomě nasadit americké pozemní jednotky do nového konfliktu, natož pak do takového, v němž by mohly utrpět značné ztráty.

Velmi nerealistická představa tvrdící opak se odvozuje od setrvalého narativu démonizujícího "americké jestřáby" a propagandistických žvástů osob, které po léta autoritářským a velice nesolidním způsobem přesvědčovaly Američany o "nezbytnosti" uzavřít nedobrou jadernou dohodu s Íránem. Podle těchto lidí byla dohoda fakticky poskytující volnou ruku v Sýrii Asadovi a jeho íránskému sponzorovi, nebo umožňující Íránu beztrestně budovat statisícové proxy armády v sousedních státech, jedinou alternativou k fatálnímu válečnému Armageddonu.

Ovšem ohlášené odstoupení USA od JCPOA sotva povede k nějakému bezprostřednímu válečnému střetu mezi Američany a Íránci. USA si dokonce nic takového aktuálně ani nemohou dovolit, protože jejich vojáci v Iráku a Sýrii jsou velmi zranitelní potenciálními íránskými odvetnými opatřeními. Trumpův krok nicméně ohlašuje novou periodu politiky zadržování Íránu, které se právě otevřely dveře dokořán. Hlavním hráčem v ní přitom vůbec nemusejí být Spojené státy. Spíše se jím stane vznikající izraelsko-saúdská aliance, která do značné míry právem vidí v íránských hegemonistických ambicích nebezpečí pro celý region.

Íránská snaha vytvořit "šíitský půlměsíc" táhnoucí se z vlastního území přes Irák a Sýrii do Libanonu v neděli zaznamenala další částečný úspěch, když v libanonských parlamentních volbách zvítězilo proíránské hnutí Hizballáh masivně angažované na straně Asadova režimu v syrské občanské válce. Vítězstvím Hizballáhu se hroutí snaha Saúdů vyvážit mocensky íránské proxies dotováním nezávislých libanonských ozbrojených sil, jimž Rijád štědře nakoupil francouzské a americké zbraně. Armádu však nyní budou fakticky kontrolovat právě ti, jejichž vliv a vojenské kapacity měla držet na uzdě.

Dominantní politické postavení Hizballáhu v Libanonu nepochybně velmi uspíší izraelské plány ohledně vlastní intervence v Sýrii. Právě přes syrské území je totiž proíránský Hizballáh zásobován těmi typy moderní výzbroje, které dosud nejsou pro šíitské milice vyráběny v několika velkých továrnách postavených íránskými experty v severních oblastech někdejšího blízkovýchodního Švýcarska.

Izraelská armáda již delší čas usilovně nacvičuje právě operace proti Hizballáhu. Ten v sedmileté občanské válce u sousedů získal mnoho bojových zkušeností, ale z druhé strany také výrazně změnil předchozí taktiku - což by se mu mohlo i nevyplatit. Zatímco v závěru poslední izraelské intervence v Libanonu bojoval Hizballáh převážně guerillovou taktikou, nyní si osvojil mnohem konvenčnější postupy, což ho z hlediska pokročilých protivníkových konvenčních kapacit činí potenciálně mnohem zranitelnějším.

Izraelským plánovačům je už delší dobu jasné, že nebudou moci tolerovat přítomnost zhruba padesátitisícové proíránské armády na vlastní hranici - navíc jde o síly disponující obrovskými zásobami nejrůznějších raket schopných zasáhnout velkou část izraelského území. Dosud bylo aspoň do jisté míry možno kalkulovat s omezeními, která Hizballáhu ukládal komplikovaný libanonský politický systém. Nyní se však situace prudce mění k horšímu.

Krvavé války vedené íránskými proxies v Sýrii a Jemenu či tažení proíránských jednotek centrální bagdádské vlády proti do té doby proamerickým Kurdům na severu země, to jsou všechno výsledky zaslepené Obamovy politiky ochotné přenechat ajatolláhům nadvládu nad celým Blízkým východem. To že se urvala z řetězu také podpora libanonského Hizballáhu je rovněž do značné míry důsledkem přístupu, který předal Teheránu obrovské finanční prostředky - a přenechal mu současně volnou ruku k podvratným a teroristickým aktivitám v desítkách cizích zemí.

Trumpovi lze vyčítat mnohé, nicméně nevyhnutelné důsledky hloupé a amatérské Obamovy blízkovýchodní politiky by mohl k oprávněné kritice počítat jen neskutečně zaslepený a zuřivě stranící komentátor.

1
Vytisknout
4675

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2018