Někdy je nejsilnějším aktem odporu nedělat nic

22. 4. 2020

Stavět se na odpor je lidské právo. Proto preambule Všeobecné deklarace lidských práv tvrdí, že budou "donuceni uchýlit se jako k poslední možnosti k rebelii", pokud lidská práva nebudou respektována, a vysvětluje, proč obrana lidských práv zmíněná v mnoha rezolucích OSN podporuje odpor proti kolonialismu a apartheidu. Nemůže tomu být jinak. Pokud jsou vaše práva porušována, musíte mít kam se obrátit. Normálně by to byla záležitost zákona a soudů, ale pokud čelíte vážné a nekompromisní nespravedlnosti, útočištěm se stává odpor. Jenže když se na odpor staví ostatní a my sympatizujeme s jejich cíli, co bychom měli dělat? Odpověď je překvapující, píše Gwilym David Blunt.

Od podzimu 2018 po zhruba rok skupina známá jako Extinction Rebellion (XR) uspořádala v Británii řadu protestů, na londýnských mostech a v centrech několika měst, kde zastavila dopravu. Protestující přitáhli pozornost k potřebě okamžité akci v klimatickém výjimečném stavu. Z jejich perspektivy šlo o akty odporu připoutávající pozornost k nespravedlnosti a nejednání. Co by měl dělat někdo, kdo s touto kauzou a jejich akcí sympatizuje? Pokud je to možné, nic. Ale existují různé způsoby, jak nedělat nic. Záleží na tom, že neděláte nic správně a ze správných důvodů. Dovolte mi to vysvětlit.

Práva implikují povinnosti. Pokud máte na něco právo, jiní lidé vám dluží určité povinnosti. Existují nejméně tři negativní povinnosti, které generuje právo na odpor: Nevměšování se, nepřekážení a nespolupráce.

Nejjednodušší z nich je povinnost nevměšování se. Pokud nějaká osoba má právo něco dělat, existuje základní povinnost nebránit jí v tom. Takže pokud osoba vykonává své právo na odpor, pak kolemstojící mají povinnost zdržet se a nezasahovat. Zdá se to samozřejmé, ale existoval dosti šokující příklad během protestů XR v Londýně, kdy tato povinnost nebyla respektována. V říjnu 2019 protestující zastavili londýnské vlaky tím, že vyšplhali na střechy vagónů. Ve stanici Canning Town ve východním Londýně byl jeden z protestujících cestujícími stržen ze střechy a vyhozen. To je porušením povinnosti nevměšování se. Může být, že lidé byli rozhněváni narušením své každodennosti, ale to jejich chování neomlouvá. Může to být nepříjemné, ale máme závazek nedělat nic.

Kromě závazku nevměšování se do práv jednotlivců musí existovat také závazek nepřekážet organizacím. Ve věku Twitteru, Snapchatu, Facebooku a TikToku je snadné neúmyslně překážet organizacím, které bojují proti nespravedlnosti. Sdílení videa nebo snímku na sociálních médiích může vést k identifikaci protestujícího policií nebo k uzavření únikových cest. Měli bychom se vyhýbat překážení těm, kdo provádějí akty odporu.

Poslední negativní povinností je nespolupráce s agenturami, které potlačují odpor. Pokud bychom neměli nezáměrně překážet odporu, vyplývá z toho automaticky, že bychom neměli ani aktivně napomáhat jeho potlačování.

Takže máme přinejmenším tři povinnosti něco nedělat. Existuje ještě něco jiného, co bychom měli povinnost nedělat? Jednou z možností je následovat příkladu filozofa Henryho Davida Thoreaua, který v roce 1846 přestal platit daně v reakci na nevyprovokovanou válku Spojených států s Mexikem a pokračující podporu otroctví. Thoreau odmítl podporovat stát tak hluboko ponořený v nespravedlnosti. Měli bychom dělat totéž ve vztahu ke klimatickému výjimečnému stavu? V této fázi bych řekl, že nikoliv. Demokratické státy dosud poskytují dostatečnou ochranu lidských práv, která ospravedlňuje určitou trvající podporu, ačkoliv se to s eskalací klimatického výjimečného stavu může změnit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4130

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2020