Důchodová reforma jako politické zaklínadlo

4. 10. 2019 / Boris Cvek

Já samozřejmě nejsem žádný odborník na důchody, ale protože důchodová reforma je už dlouho mantrou české vnitropolitické debaty, velice mne toto téma zajímá. Sledoval jsem důchodovou reformu Nečasovy vlády a už v době prosazování této reformy jsem nabyl dojmu, že jsou proti ní nejen odbory, ale i zaměstnavatelé.

 

V čem vlastně Nečasova reforma spočívala? Tvrdilo se, že k udržení fungování našeho důchodového systému je zapotřebí dostat do něj další peníze občanů. K prvnímu pilíři, který zajišťuje současné důchody, a třetímu pilíři, v němž si mohou občané spořit na důchod sami, přibyl druhý pilíř, do něhož se lidé mohli dobrovolně přihlásit a v němž měli mít určitou část svých odvodů, které dávají do prvního pilíře, pro sebe.

To bylo řešení tzv. zásluhovosti: aby ti, kdo mají vysoké platy, neměli stejně nízké důchody jako ti, kdo mají nízké platy. Tuto zásluhovost jsem nikdy moc nechápal, neboť pokud někdo má vysoký plat a chce rozumný důchod, může si odložit ze svého vysokého platu do třetího pilíře. Pokud tak neudělá, jako třeba já, může za svůj nízký důchod nadávat jen sám sobě. To, že do společného důchodového systému, tedy do druhého pilíře, přispívá povinně ze své superhrubé mzdy velké částky, má smysl v tom, že tím umožní – podobně jako u zdravotního pojištění – těm chudým, aby v důchodu nemuseli žebrat.

Vlastně jsem se vždycky bál nikoli nedostatku zásluhovosti, ale toho, že se nepodaří udržet nejnižší důchody na takové úrovni, která by zajistila společenskou stabilitu. Zásluhovost vidím v rámci průběžného systému jako podružný problém. Proto jsem taky přivítal to, že sociální demokracie trvala na zrušení druhého pilíře. Nyní se ovšem důchodová reforma vrací opět do hry. Včera jsem na toto téma slyšel rozhovor na Českém rozhlase Plus s ekonomem Miroslavem Zámečníkem. Poslouchal jsem velmi pozorně. To, co je zapotřebí, a je to opět to samé, je, zdá se, dostat do důchodového systému další peníze.

Současná ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová navrhuje zajistit zvýšením daní právnických osob jakýsi minimální důchod, pod který by nebylo možno jít. To nazývá nultý pilíř. Ekonom Zámečník možnost zvýšení korporátních daní de facto odmítl a překvapil mne tvrzením, že i když jsou v západních zemích EU tyto daně nominálně výrazně vyšší než u nás, jsou ve skutečnosti nižší. Už dlouho mne trápí, že v těchto otázkách nelze získat nějaké snadno ověřitelné informace.

Osobně bych byl pro směřování k daním (a mzdám) na úrovni západních zemí EU. Na druhou stranu chápu argument, že naše ekonomika je jiná než ta západní a že by nás průmysl, z něhož jsme živi, mohl po zvýšení daní rychle opustit. Kde je ale vlastně skutečnost a ta pravá míra? Kdybychom měli věřit zoufalému volání českých zaměstnavatelů u každého zvyšování minimální mzdy, tak by české hospodářství bylo dávno v troskách. Je jasné, že každý hájí své zájmy.

Aby se v tom člověk nějak zorientoval, potřebuje pokud možno nezávislé analýzy. Proto jsem rád, že se v nedělních Otázkách V. Moravce ministryně Maláčová vyslovila, že si nechá pro svou reformu zpracovat oponenturu od OECD. Když jsem jí však slyšel, že reforma bude možná jen v případě shody většiny politických stran, říkal jsem si, že musí vědět, že žádná reforma nakonec nebude možná. A stejně tak zvýšení korporátních daní: Babiš to sociální demokracii zatrhl už v roce 2013, kdy to bylo programem ČSSD jako strany, která vyhrála volby.

Vraťme se však k ekonomovi Zámečníkovi. Zmínil švédský důchodový systém jako systém povinného spoření. Zmínil také, že místo zvyšování daní by bylo možno mnoho peněz získat rušením nesmyslných daňových výjimek, což je ale podle něj politicky nereálné. Začal jsem se tedy zajímat o švédskou důchodovou reformu, která bývá obecně chválena z pravicových pozic, a našel jsem o ní toto:

„Nový systém stojí na veřejném průběžně financovaném prvním pilíři, který má formu tzv. virtuálních účtů (NDC). Každému pojištěnci každý rok přijde výpis jeho aktuálních nároků. Nároky budoucích důchodců se odvozují od výše tzv. penzijního úvěru. Aktuální hodnota úvěru se každý rok přepočítává, aby odpovídala aktuálnímu růstu průměrné mzdy. Definitivní výše důchodu pak vzniká vydělením aktuální hodnoty penzijního úvěru průměrnou délkou dožití důchodců. Vedle toho reformou vznikl menší druhý pilíř, v jehož rámci si zaměstnanec spoří na tzv. premiérové důchody. Naspořené prostředky jsou investovány podle přání plátce, jenž si zvolí fond, který je spravuje. Správou fondů jsou pověřeni nezávislí správci a počet fondů není limitován. Do prvního pilíře odvádí Švédi 16,5 procenta svých příjmů, na prémiové penze si pak povinně odkládají další 2 procenta.“

https://www.novinky.cz/ekonomika/clanek/svedsky-historik-penzijni-reforma-se-u-nas-povedla-dulezita-byla-siroka-shoda-40066688

Nebylo by dobré veřejnou debatu o důchodové reformě začít tím, jak se kdo – politické strany, odbory, svazy zaměstnavatelů – staví k tomuto modelu a proč? A užitečné by bylo, zdá se, představit i další možnosti, jak vyspělé země západní Evropy, třeba Německo, Rakousko, Dánsko, Francie – řeší otázku udržitelnosti důchodového systému. Samozřejmě, jak zmínil i pan Zámečník, těch faktorů je více: věk odchodu do důchodu, imigrace, porodnost atd. Z politické debaty o důchodové reformě máme ale pocit, že ve skutečnosti o žádnou reformu, která by zajistila zlepšení systému, nikomu nejde, že cílem jsou politická gesta a deklarace bez věcné debaty o možných řešeních. Nikdo z politiků například zjevně nemá zájem na tom, aby lidé pochopili, jaké alternativy důchodových systémů reálně fungují ve vyspělém světě.

0
Vytisknout
3036

Diskuse

Obsah vydání | 8. 10. 2019