Obamovo dědictví v Sýrii: Don't Do Stupid Shit, aneb Jak jsem prohrál válku

6. 3. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 13 minut
Západ Kurdy "nezradil", když nevystoupil proti turecké operaci v syrském Afrinu, tvrdí kategoricky Lars Hauch v časopise Internationale Politik und Gesellschaft ZDE. Za prvé měl Západ na situaci v Afrinu vždy omezený vliv. Za druhé syrské pobočce teroristické organizace PKK nikdo neslíbil, že jí v případě turecké ofenzívy Západ pomůže. Za třetí "Západ", tj. USA, v severní Sýrii brání jen kurdská území východně od Afrinu - a za čtvrté si syrská PKK, aka PYD/YPG, konfrontační politikou v posledních třech letech o tureckou eskalaci přímo řekla.

Spojené státy se prostřednictvím spojenectví s "totalitárním ministátem" kurdské PKK ocitly na severu Sýrie ve faktické alianci s Bašárem Asadem, argumentuje v Daily Beast Roy Gutman ZDE. Kurdské milice bojující proti syrské sunnitské opozici a Turecku nezachránili "dobrovolníci" (=personál vycvičený Američany) z východních kurdských kantonů, jimž Asad dovolit projíždět do Afrinu přes své území, ani konvoje kurdských posil z Aleppa, o nichž syrská PKK tvrdí, že jsou "humanitární" - a jeden z nich byl zničen tureckým dělostřelectvem. A tak si řekly o přímou pomoc proíránských asadistických milic. Zatím jich údajně přijely zhruba čtyři prapory. Přesto obránci Afrinu dál prohrávají.


  Mimochodem, 1. března do Afrinu - na rozdíl od Východní Ghúty ZDE - dorazil společný humanitární konvoj Mezinárodního výboru červeného kříže a Syrského arabského červeného půlměsíce. Došlo k tomu, jak výslovně uvedla íránská Press TV, bez problémů a po vzájemné dohodě všech bojujících stran ZDE. Dokonce i takové notoricky dezinformační médium jako ruský Sputnik o této konkrétní záležitosti informovalo korektně ZDE. Oba sponzoři, tj. ICRC a SARC, samozřejmě napsali, že konvoj bez problémů dorazil do cíle ZDE ZDE. Nic z toho ovšem nebrání černé propagandě PKK tvrdit, že Turecko na konvoj zaútočilo ZDE - protože je přece třeba vytvořit dojem, jako by Turci běžně útočili na humanitární konvoje. Jedině to umožní politrukům v Afrinu trvat na pohádce, že i konvoj z Aleppa, který po tureckém palebném přepadu desítky minut vybuchoval v sekundárních explozích, byl humanitární.

  Pokud by náhodou někdo netušil, proč kurdské milice v Afrinu často nenosí uniformy ani rukávové pásky, takže znemožňují protivníkovi patřičně rozlišovat mezi civilisty a kombatanty, pro arabské vysílání RT to již před časem vysvětlil jeden z militantů doslova po lopatě ZDE. Je to prostě proto, že Turci střílí na každého, kdo nosí uniformu. Kdežto když si uniformu, ba ani pásku na rukáv nevezmete, mohou vás kurdské úřady přinejhorším po smrti vydávat za nevinného civilistu. - Podle dosavadních zkušeností z více než 40 dní trvajícího konfliktu je třeba údaje afrinské administrativy o počtu vnitřně přemístěných osob a zemřelých civilistů v praxi zhruba dělit dvěma, ale spíše čtyřmi. Když například OSN před dvěma týdny odhadovala počet osob na útěku v Afrinu na 15 000, PYD/YPG hovořila o 60 000, atd. (Když v únoru 2016 kurdské jednotky s pomocí ruských náletů obsadily převážně arabské město Tal Rifát a přilehlé území, utekla před nimi většina místního obyvatelstva i zde usazených uprchlíků z jiných částí Sýrie - podle různých pramenů se jen v této jediné oblasti jednalo 100 000 - 250 000 vysídlených.)

  Pokud napíšu, že turecké oficiální zdroje o válce v Afrinu často lžou - o čemž není nejmenších pochyb - vyvstane okamžitě otázka, jakým slovesem tedy přiměřeně charakterizovat počínání propagandy syrské pobočky PKK.

  Na zemi to jsou především jednotky syrské sunnitské opozice, včetně opozičních Kurdů vyhnaných do Turecka ZDE, kdo vybojoval většinu bitev v hornatém, bahnitém, nepřehledném terénu Afrinu. Ten PKK od roku 2012 doslova provrtala masivním systémem železobetonových fortifikací a podzemních tunelů. V současnosti jednotky zapojené do operace "Olivová ratolest" kontrolují zhruba třetinu rozlohy afrinského okresu, včetně měst Bulbul a Radžo. Druhé jmenované sídlo padlo v neděli po pouhých dvanácti hodinách bojů. Kurdské milice s masivní leteckou a dělostřeleckou podporou Američanů dobývaly všechna městská centra obsazená IS řádově týdny.

  Americká velitelství CENTCOM a SOCOM léta tvrdily, že syrskou protiasadovskou opozici nemá smysl podporovat, protože je údajně vojensky neefektivní, zatímco favorizované kurdské milice jsou prý výborně organizovány. Když ovšem protiasadovská opozice konečně získala podstatnou podporu srovnatelnou s tím, co Pentagon léta investoval do Kurdů, ukazuje se, že názory CENTCOMu a SOCOMu byly přinejmenším jen zčásti správné. S přiměřenou leteckou a dělostřeleckou podporou zvládne FSA v zásadě totéž co kurdské milice YPG. Jenže to chce něco jiného než izolovaný program CIA na výcvik operátorů protitankových střel TOW. Chce to trochu víc než omezený program výcviku pěších jednotek zmrzačený už v samém zárodku Barackem Obamou, zatímco věnujete stamiliony dolarů kurdským milicím.

  Britský autor iráckého původu Ajmán Džavad Al-Tamímí vypracoval velice zajímavou zprávu z lednové týdenní cesty do kurdských oblastí Sýrie u příležitosti ukončení výcviku Američany podporovaných a sponzorovaných Pohraničních bezpečnostních sil ZDE. Pomineme-li fakt, že politicky se Tamímí zachoval jako návštěvník stalinského SSSR, který by reálné mocenské struktury popisoval přesně podle režimní propagandy - základem jsou přece rady dělníků a rolníků, v čele státu podle "nejdemokratičtější ústavy na světě" stojí Michail Kalinin - v jiných tématech není metoda jeho práce, tzn. interview s významnými činiteli režimu PYD ve východních kantonech, na překážku zjištění podstatných faktů. Za zmínku stojí silná podpora pro Asada v kurdských oblastech, a to ještě i v období před otevřenou aliancí. Tamímí také popisuje míru provázanosti s damašským režimem a závislost na něm v oblasti mezd ve veřejném sektoru, dodávek energií, lékařské péče, dopravy nebo cestování do zahraničí. Volně tu působí Asadovy zpravodajské služby. - Bez dohody s Tureckem, uzavírá zpráva, jsou případné plány na osamostatnění tzv. Rodžavy a zpřetrhání vazeb s asadisty principiálně nereálné. - Doplňme, že nedávno vyhlášená "sekulární aliance" proíránského alávity Asada s kurdským režimem, který si vypůjčuje islamistické našídy oslavující padlé mučedníky do učebnic pro školní děti ZDE, je opět především propagandistický konstrukt určený pro západní spotřebitele - podobně jako "demokratický konfederacionismus" režimu jedné strany.

  Zatímco na severu Asad kurdským oddílům omezeně pomáhá proti Turecku miličním kanónenfutrem, na jihovýchodní frontě už Kurdy ovládané oddíly SDF nečelí pouze hrozbě konvenčních pozemních útoků asadistů, jaký před několika dny ukončilo americké letectvo ZDE. Místní arabské kmeny podněcované asadisty zahájily povstání pod hlavičkou organizace Lidový odpor Rakky ZDE. Naplňují se tak scénáře rýsované americkými kritiky jednostranné orientace na Kurdy v Sýrii, kteří po léta varovali před nevyhnutelnou hostilní reakcí většinového syrského obyvatelstva vůči kurdské nadvládě sponzorované Američany.

  Spojené státy v Sýrii pokus obhájit své zájmy prohrály a přinejmenším částečným vítězem je zde Rusko, které velmi efektivně intervenovalo na záchranu Bašára Asada, konstatují v oficiálním periodiku TRADOCu Military Review Michael Kofman a Matthew Rojansky ZDE.

  Zmíněná skutečnost má celou řadu příčin. Vedle Obamovy faktické výměny Sýrie za íránskou jadernou dohodu, úzce protiteroristického rámcování celého konfliktu v klíčových strategických dokumentech a typické "taktické" slepoty amerických generálů jde také o zásadně chybné vyhodnocení potenciálu syrské protiasadovské opozice.

  Od počátku nepokojů v Sýrii zahraniční aktéři podporovali různé skupiny a podněcovali tím nepřímo politickou a vojenskou roztříštěnost opozice. Saúdská Arábie, Turecko a zejména velmi kontroverzní Katar poskytovaly bez rozpaků pomoc i čistě islamistickým frakcím - zatímco USA u republikánské nacionalistické opozice stále řešily obavy ze "zislamizování". Asad si velmi záhy všiml klíčových dělících linií a přizpůsobil jim svou strategii boje s opozicí. Již v roce 2011 propustil ze svých vězení a koncentráků všechny islamisty, včetně zakladatele frakce Džaíš al-Islám bránící dnes východní Ghútu Zahrána Alúše, odsouzeného za ilegální držení zbraní ZDE. Místo pronásledování islamistů začal přednostně vraždit a zavírat sekulární a demokratickou opozici. A to i na územích kontrolovaných kurdskou PYD/YPG.

  Asadistická a ruská propaganda již od roku 2011 označují opozici výlučně za islamistickou - a vládní, po své intervenci pak i ruské jednotky se přednostně věnovaly vojenské likvidaci umírněných opozičních frakcí.

  Vznikl tak vynikající vojenský a zpravodajský terén pro klasickou operaci ruské zpravodajské školy, reflexivní kontrolu.

  Reflexivní kontrolou zde rozumím úsilí systematicky podsouvat protivníkovi pečlivě připravené dezinformace a selektivně vybraná fakta tak, aby v jeho decizní sféře došlo k chybnému definování bezpečnostních hrozeb - a na tomto základě k přijetí chybných strategických rozhodnutí, která ve svých důsledcích poškozují protivníkovy zájmy a naopak nahrávají vlastním válečným cílům.

  Ačkoliv pojem "reflexivní kontrola" patří do dějin ruských, respektive sovětských zpravodajských služeb, snadno nalezneme příklady ze západního vojenství, kterými lze ilustrovat úspěšné použití této techniky.

  Když se v roce 1944 zřízením falešného velitelství na britském východním pobřeží a několika speciálními zpravodajskými operacemi podařilo utvrdit Hitlera v jeho apriorním přesvědčení, že k otevření druhé fronty musí dojít jedině v oblasti Pais-de-Calais, pomohlo to zajistit úspěch vylodění v Normandii. Ještě řadu hodin po zahájení operace Overlord, kdy předmostí na plážích byla velmi křehká a zranitelná, odmítali v Berlíně poskytnout obrněné zálohy k protiútoku, protože trvali na tom, že musí jít o pouhou diverzní operaci a hlavní útok proběhne jinde. Když tanky konečně vyrazily, bylo už pozdě.

  Obdobně snažení asadistické a putinské propagandy plus na ní závislých západních apologů "progresivismu", "sekularismu" a "antiimperialismu" syrského režimu šířících od roku 2011 zkazky o zásadně islamistickém charakteru syrské opozice výrazně napomohlo definovat americkou politiku způsobem, který jako jediného přijatelného spojence USA v Sýrii podsunul kurdskou PYD/YPG. Ve jménu Obamova zahraničněpolitického hesla "don't do stupid shit" (slušně řečeno, nedělej pitomosti) bylo evidentně možné podporovat lokální pobočku radikální teroristické organizace, již sponzoroval už Bašárův otec Háfíz Asad a která široce spolupracovala s asadisty i v dobách, kdy zároveň probíhaly omezené lokální potyčky o územní kontrolu v provincii Hasaka.

  Obsazením Afrinu Turecko zlikviduje plány PKK na získání přístupu k moři pro kurdskou Rodžavu. Zároveň tím povstalecké a turecké jednotky získají vhodný přístup do provincie Idlíb, kde nyní žije nejméně 2,5 milionu vnitřně přemístěných Syřanů v podmínkách nepřetržitých bojů mezi protureckými a kajdistickými frakcemi a za občasných náletů režimního a ruského letectva.

  Pokud se Turecku podaří získat kontrolu nad Afrinem, oblastí Tal Rifátu východojihovýchodně od něj, stabilizovat situaci v Idlíbu a - jak slibuje - postoupit do oblasti Manbídže, získá dost silné páky pro jednání o poválečném uspořádání Sýrie - a na jeho straně i sunnitská opozice složená převážně z Arabů a Turkmenů. V Afrinu má být podle turecké vlády po válce usazeno až 350 000 arabských uprchlíků ze Sýrie, čímž by bylo toto tradiční kurdské území s přibližně 200 000 obyvateli de facto arabizováno. Mezitím kurdským úřadům posílajícím všechny posily do Afrinu reálně hrozí ztráta ropných oblastí na jihovýchodě Sýrie - a s nimi i hlavního zdroje příjmů pro vlastní ekonomiku. Finanční závislost na Damašku by se tím dále prohloubila.

  V takovém případě ale současně ztroskotá i Trumpův plán udržet vítězícího Asada na uzdě ekonomickými nástroji - poté co byly USA vyšachovány z astanského mírového procesu sponzorovaného Ruskem a v diplomatických jednáních ztratily slovo. Rostoucí závislost kurdského režimu v Rodžavě na Asadovi a (nejen) jeho prostřednictvím na Íránu se postupně přeloží také do rostoucího tlaku na odchod amerických vojáků.

1
Vytisknout
8155

Diskuse

Obsah vydání | 8. 3. 2018