Brixen 167

5. 3. 2018 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 2 minuty


Karel Havlíček Borovský byl za svoji odvážnou novinářskou činnost deportován do Brixenu před 167 lety. Pak mu zemřela žena na nemoc vzniklou i ze zimy osamění. Havlíček sám posléze také onemocněl a zcela v ústraní nakonec umírá – sice doma, ale jako člověk, který ani tady není prorokem, spíše na úplném okraji zdejší společnosti. Až po druhé světové válce se dočkal pojmenování Brodu, do té doby Německého, svým jménem. Vrátil se tedy, byť dávno po své smrti, konečně domů.



Ti, kteří si před 150 či 50 lety mysleli či doufali, že jeho epigramy zestárnou a zaniknou, se historicky spletli. Například vzpomeňme na jeden méně známý: Praví otec svému synu: Inu - hodnýs' hošku velmi, však že si s Tebou kamarádí šelmy, to Ti více neprominu! Nebo onen notoricky známý: Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, že pán spadne a sedlák si za něj nohu zláme.

A tady se nikoli oslím můstkem dostávám k aktuálnímu dění v bývalém Československu, dnes na Slovensku. Novináři už se nevozí do Brixenu, ale rovnou se střílejí do hrudi. Jejich ženy neonemocní a nezemřou žalem, ale dobře mířenou ranou do hlavy. Inu moderní doba.

Jestli by to přece jen nechtělo v tom našem Česko - Slovensku nějaký jiný přístup? Můj starý moudrý děda říkával: Češi si neumějí vládnout. Žijíce skoro celý život v Československu, samozřejmě v tom tvrzení nerozlišoval Čechy od Slováků. Jak hluboká pravda.

Tedy alespoň drobný pozdrav z města Havlíčkova - milí dobří novináři nedejte se, prosím. Moje úcta těm, kteří už nic napsat nemohou. Možná se po nich jednou bude jmenovat nějaké město či víska a lidé si ještě po 100 či 200 letech vzpomenou na jejich neokázalé hrdinství. Tedy pokud zůstanou lidmi.

0
Vytisknout
10558

Diskuse

Obsah vydání | 8. 3. 2018