Problém s levičáckými mýty o Sýrii

7. 3. 2018

Zatímco počet mrtvých na předměstí Damašku za dva týdny dosáhl takřka 700 a dál roste, mnohé takzvaně progresívní hlasy dál ospravedlňují krveprolévání. Proč hlasy levice stále omlouvají nerozlišující bombardování východní Ghúty syrským režimem?, ptá se na webu al-Džazíry Lubna Mríje.

Mnozí jsou na smrt přesvědčeni, že režim bojuje ve východní Ghútě s al-Kájdou, která používá civilisty jako lidské štíty - takže stovky mrtvých ve skutečnosti nejsou vinou režimu.

Velký počet levičáků na Západě a na Východě už léta skáče na lep režimní propagandě. Od australského akademika Tima Andersona, který tvrdí, že se Bašár Asad nepodílel na masovém zabíjení civilistů a byl jednoduše démonizován imperiálním Západem až po britské a americké žurnalisty Roberta Fiska a Seymoura Hershe, kteří tvrdí, že režim při různých útocích na civilisty nepoužil chemické zbraně, veřejné osobnosti na levici dál věří, že Asadova diktatura je baštou antiiperialismu v regionu a je třeba ji podporovat.

Odmítají přijmout, že 500 000 lidí bylo ve válce zabito, velká většina z nich režimem, který, na rozdíl od povstalců, vlastní a nerozlišeně používá letectvo (včetně notoricky ničivých barelových bomb svrhávaných vrtulníky).

Ačkoliv pro toto špatné chápání velké části levice existují historické důvody, uprostřed současného zvěrského ničení a zabíjení v Sýrii jsou jednoduše neomluvitelné.

Pro mě je nepředstavitelné, jak lidé, kteří se staví za sociální spravedlnost a lidská práva po celém světě mohou dál podporovat režim, který ekonomicky zneužívá své obyvatelstvo a mučí a zabíjí nevinné civilisty nejhrůznějšími možnými způsoby. Nebo jak lidé, kteří prokoukli americkou válečnou propagandu, nedokážou prohlédnout její ruský ekvivalent.

Od mého útěku ze Sýrie v roce 2014 slýchám dva obvyklé levičácké mýty o své zemi. Oběma se níže věnuji.

První tvrdí, že jde o spiknutí za účelem změny režimu proti legitimní vládě.

Mnoho lidí, kteří Sýrii v letech 2011-2012 nesledovali, si možná neuvědomují, že současný konflikt začal skutečným povstáním. V březnu 2011 se Syřané, včetně mě, přidali k Arabskému jaru, a měli jsme k tomu všechny důvody.

Snili jsme o politické a socioekonomické změně, svobodných volbách a státu, který respektuje nás a naše práva. A nikdo nám nemohl říci, zejména nikdo ze "svobodného světa", že naše revolta je neoprávněná.

Současný prezident Bašár Asad se dostal k moci v roce 2000. Nikoliv volbami nebo třeba konzultací se stranami či konsensem společenství a náboženských lídrů. Prostě "zdědil trůn" po svém otci Háfízovi, když zemřel.

Také Háfiz byl nezvolen: Dostal se k moci v roce 1970 vojenským převratem.

Syřané mého věku a tři generace starší než já nikdy v životě nevolili. Jediná volba, které jsem se kdy zúčastnila, bylo hlasování v televizní soutěži Arab Idol.

Sýrie mého dětství byla utlačitelským policejním státem. Vyrůstala jsem v přesvědčení, že zdi mají uši a nemůžete kritizovat režim, dokonce ani u sebe doma.

Ve školách nám denně vymývali mozky. Chodila jsem do baasistické školy, kde na každé zdi visel portrét prezidenta. Během pozdravu vlajce jsme každé ráno prosili o nesmrtelnost Háfíze Asada, než jsme šli do třídy. Učili jsme se nazpaměť písně, které chválily prezidenta a stranu BAAS, museli jsme recitovat jeho projevy. Byl náš vůdce a otec. Když Háfiz v roce 2000 zemřel, bylo mi 9 let. Plakala jsem, protože osoba, o níž mi vždy tvrdili, že je nesmrtelná, zemřela jako normální člověk.

Země patřila Asadově rodině. Nemohli jste podnikat, aniž byste se na ni obrátili. Asadovi příbuzní a blízcí měli přímou kontrolu nad všemi dovozními licencemi a vládními kontrakty.

Bašárův bratranec Rámí Machlúf je nejbohatším mužem v Sýrii. Machlúf kontroluje hlavního telefonního operátora, televize, provládní noviny a kontroloval před válkou i ropný a plynový průmysl.

Před rokem 2011 nebyly povoleny žádné politické aktivity, takže i účast na schůzi mohla znamenat vězení a mučení. Po krátkém "Damašském jaru" počátkem století, kdy jsme si dovolili doufat, že se za Bašára věci změní, a během následujícího potlačování reformistů, jsme si uvědomili, že bude stejný jako jeho otec.

Jenomže se ukázalo, že je ještě horší.

Takže v březnu 2011, když jsme viděli Tunisany a Egypťany bouřit se a svrhávat jejich diktátory, mysleli jsme si, že můžeme žádat změnu. Navzdory všemu institucionalizovanému potlačování a propagandě Syřané podstoupili riziko a šli do ulic. Lidé různého původu a povolání se přidali k protestům - křesťané, drúzové, muslimové, alávité, ismaelité, Palestinci, Čerkesové, atd., mladí i staří, muži i ženy.

Věděli jsme, že cena za změnu bude vysoká, ale neměli jsme představu, jak moc. Protestující byli stříleni. Ztratila jsem mnoho přátel, stříleli i na mě. Byla jsem svědkem toho, jak byli lidé policií nebo odstřelovači střeleni do zad. Lidé začali masově mizet, nikdy se nevrátili; ukázalo se, že někteří po zatčení zemřeli. A to byl okamžik, kdy Bašár ztratil poslední zbytky legitimity, které jako diktátor mohl mít.

Takže ne, tohle není žádná změna režimu uvalená na nás Západem. Jde o povstání proti nelegitimnímu diktátorovi. Měli jsme a stále máme všechny důvody žádat změnu.

Nemůže nám už méně záležet na tom, co si o našem boji myslí USA. Změna režimu, když je požadována lidem, který trpěl v autoritářských poměrech, je legitimní. Různé mocnosti, jako USA a jejich spojenci z Perského zálivu nebo Turecko, které se zapojily do konfliktu (a fakticky jej militarizovaly), náš boj nemohou zbavit legitimity. A očekávali jsme, že mezinárodní levicové hnutí nás podpoří, ne že nás bude ignorovat nebo znevažovat.

Za druhé, jiný mýtus tvrdí, že džihádisté se skrývají v Ghútě. Syrský režim prý proti nim bojuje.

Jako v každém chaotickém konfliktu, i v tom syrském padla radikalizace na úrodnou půdu. Když jsou lidé vystaveni hrozivému tlaku nespravedlnosti, někteří se tragicky radikalizují.

Fakt že někteří se v posledních sedmi letech vydali radikálnější cestou neznamená, že každý, kdo je proti Asadovi, je také terorista.

V Sýrii - a zejména v Ghútě - máme ozbrojené skupiny jako Džaíš al-Islám a Fajlak ar-Rahmán, Ahrár aš-Šám, Haját Tahrír aš-Šám (která má v Ghútě jen velmi malé zastoupení, navzdory tomu, co vám nakukal Bašár) a další. Všechny se dopustily porušování lidských práv a mezinárodního práva.

Nicméně to neznamená, že Ghúta je obydlena teroristy. Mnoho Syřanů, nejen v Ghútě, ale také na všech povstaleckých územích, se bránilo extrémismu a útlaku ze všech stran. Dobrým příkladem jsou aktivisté Razan Zajtúnah a Samira al-Chálil, kteří dokumentovali porušování lidských práv všemi stranami ve východní Ghútě, za což jim vyhrožžoval režim i opoziční ozbrojené skupiny. V prosinci 2013 byli uneseni a od té doby je nikdo neviděl; jejich rodiny obviňují skupinu Džaíš al-Islám.

Takže je pravda, že se ozbrojené skupiny dopouštěly zločinů a že ostřelovaly civilní části Damašku. Ale když se díváte pouze na zločiny jedné strany, může vám uniknout to podstatné: Za prvé, obyvatelé východní Ghúty nebojují; za druhé, režim je v masivním měřítku zabíjí. Ostřelování povstalci v únoru v celé Sýrii zabilo 64 civilistů, zatímco bombardování režimem 852. Režim také zatýká, nechává lidi "mizet" a popravil desetitisíce lidí.

A ruské obvinění, že ozbrojené skupiny zadržují civilisty jako lidské štíty zní až příliš povědomě. Pokaždé když Izraelci bombardují Gazu, uchýlí se ke stejnému narativu. Těch 1 500 civilistů, kteří zemřeli v létě roku 2014, byly také "oběti lidských štítů". USA také hovoří stejně o téměř 1 000 lidí, kteří přišli o život během ofenzívy v Rakce.

Saúdská Arábie, katar, Turecko a USA se zapojily do konfliktu, alee totéž se týká také Ruska a Íránu. Povstalecké skupiny zabíjely civilisty, a totéž dělá režim - v masivním měřítku. Nemůžete odsoudit zločiny jedné strany bez toho, abyste odsoudili zločiny druhé - a myslet si přitom, že prosazujete spravedlnost.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3670

Diskuse

Obsah vydání | 8. 3. 2018