Solutions journalism jako cesta z informační únavy
Na problémy už nestačí jen mediálně ukazovat, je třeba hledat jejich řešení
8. 3. 2018
/
Bohumil Kartous
čas čtení
6 minut
"Existuje problém s kriminální recidivou. Pro investigativní novinařinu jsou tématem ta místa, kde je recidiva vysoká. Pro solutions journalism, novinařinu, která hledá řešení, jsou tématem místa, kde je naopak recidiva nízká. Proč? Protože tam je možné hledat řešení společenského problému a poskytnout návod k jeho řešení."
David Boardman, někdejší šéfredaktor The Seattle Times a v současnosti děkan fakulty médií a komunikace na Temple University v USA na tomto a dalších velmi názorných příkladech ukazoval, co to znamená, když se z hlídacího psa demokracie stane pes vodící. Čeští novináři měli díky organizacím Ashoka a Open Society Fund možnost dozvědět se o předsedy
Solutions Journalism Network, jakým způsobem a s jakými úspěchy se daří tento přístup k novinařině aplikovat. Existuje šance, že se podaří komplexní žurnalistiku prosadit i v ČR? Kdy se k této cestě přihlásí Česká televize a Český rozhlas?
Česká televize udělala s Boardmanem v pondělí, před jeho přednáškou v Americkém centru, rozhovor. Zatím není k nalezení, asi bude zařazen do minoritního pořadu Newsroom, který se věnuje médiím. Rozhovor s Boardmanem udělal i Seznam.cz. Je žel pro česká média typické, že místo hlavního předmětu návštěvy se věnuje tématu vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka.
Přitom Boardman přijel do Prahy s mnohem zajímavější zprávou. Tzv. solutions journalism do značné míry mění paradigma novinařiny. "Zažili jste někdy, že jste odhalili a upozornili na závažný společenský problém, a nic se nestalo?" ptal se zúčastněných novinářů během své přednášky. "Mně mnohokrát," odpověděl si sám, neboť český novinář má pravděpodobně problém si vůbec přiznat faktickou nemohoucnost své činnosti.
Boardman s tím problém nemá, neboť během jeho vedení získal deník The Seattle Times čtyřikrát Pulitzerovu cenu za investigativní práci. Přesto se domnívá, že je třeba změnit přístup ke zpracovávání a šíření informací v médiích, že investigativní přístup, který upozorňuje na problém a předpokládá, že řešení bude hledat někdo jiný, už nefunguje.
Upozorňuje na hmatetelný jev, který do informačního světa přinesly digitální technologie a zejména sociální sítě. S nimi se explozivně zvýšil celkový informační nános, přičemž dominanci si zachovává vytváření negativního obrazu světa. Byť je legitimní poukazovat na problémy, přetížení informacemi tohoto typu způsobuje u příjemců informační únavu (news fatigue) a ta - ve svém důsledku - vede k apatii, nikoliv k akci.
Boardman přitom ukazuje na velmi zajímavý fenomén: zatímco negativní zprávy mají prudký nástup i pokles zájmu, články, které problém analyzují a na konkrétních příkladech dobré praxe zároveň ukazují řešení problému, přitahují pozornost a šíří se dlouhodobě.
Některá čísla, která Boardman uváděl v souvislosti s popularitou takových textů, byla fascinující. Články, které se systematicky a dlouhodobě věnovaly řešení problému s katastrofální kvalitou veřejného vzdělávání v jinak vysoce bohatém městě Seattle, zvýšily o více než 100 % sledovanost, o 80 % procent čas strávený na stránce, a o 230 % šíření prostřednictvím sociálních sítí ve srovnání s běžnými články na téma vzdělávání.
Díky analýze problému se podařilo zjistit, že mizerné výsledky vzdělávání v Seattle jsou spojeny s vysokou mírou vylučování dětí ze vzdělávání, často už v první a druhé třídě, kvůli disciplinárním přestupkům. Zejména se to týkalo dětí afroameričanů, jejichž vyloučení však byla často přísnější než u bílých dětí, které se dopouštěly stejných přestupků. V důsledku těchto zjištění se podařilo dosáhnout toho, že v roce 2015 uvalila školská rada v Seattle jednoroční moratorium na vylučování v případě nenásilných přestupků a v roce 2016 došlo ke změně legislativy ve státě Washington, prostřednictvím které došlo k ustavení smírčích komisí, jež se snaží řešit vzniklé problémy bez fatálních dopadů na budoucnost dříve vylučovaných dětí.
Boardman upozornil na řadu dalších příkladů, kdy se podařilo úspěšně analyzovat a rozšířit návody k řešení palčivých společenských problémů nejen ve školství, ale třeba ve zdravotnictví či sociální oblasti. Nejde přitom jen o řešení problémů ve společnosti, jde zároveň o cestu, jak vrátit důvěru v média, která dramaticky poklesla kvůli neschopnosti rozeznat v obrovském přetížení informacemi kredibilní zdroje a kdy se vlivem parazitních médií se určitá část společnosti nechá relativně snadno zmást ve svém úsudku.
Boardman byl velmi otevřený, když jako na jedno z největších nebezpečí z hlediska důvěry poukázal adresně na Donadla Trumpa, ale třeba i Miloše Zemana.
Solutions journalism ovšem bude narážet, zejména v ČR, na problém s financováním. Jde o přístup nákladný na zpracování a chudnoucí mediální domy, které se snaží naopak snižovat náklady na činnost, jdou opačnou cestou. A i když texty hledající řešení vyvolávají prokazatelně zájem, prvotní investice je nutná. Případové studie, které Boardman ukazoval, byly financovány převážně na základě grantů od nadačních fondů. V ČR se pochopitelně nabízí, aby se na solutions journalism adaptovala zejména veřejnoprávní média, která mají dostatek prostředků i měla by takový přístup inkorporovat do svých kodexů a hlavně do své praxe. Vzhledem k celkové úrovni médií v ČR je to ale krajně nepravděpodobné.
10010
Diskuse