Ve strategické komunikaci nejde o palebnou převahu

10. 3. 2018 / Karel Dolejší

Strategická komunikace znamená systematické plánování a zajištění informačního toku v dlouhodobém výhledu. Jejím cílem je dostat včas vybranou zprávu nejvhodnějším médiem ke zvolenému publiku a docílit tak zamýšleného dlouhodobého efektu. Přitom je třeba udržet v rovnováze tři faktory: Zprávu samotnou, mediální kanály a publikum.

   

Alicia Wanlessová a Michael Berk argumentují ZDE, že v soudobém prostředí nepřetržité informační války není možno přistupovat ke strategické komunikaci navyklými způsoby. Zejména představa, podle níž v informační válce je třeba získat "palebnou převahu" tím, že emitujete co největší počet zpráv, může být přímo vražedná.


Problémem, argumentují Wanlessová s Berkem, je přetrvávající představa vlád a armád, že komunikace je snad cosi jednostranného, založeného na samotném obsahu sdělení (například na jeho pravdivosti) a strategických potřebách komunikátora. V dnešním světě ale naneštěstí tento model vůbec neodpovídá realitě. Jakmile je zpráva jednou vydána, její zdroj ztrácí kontrolu. Protivník sdělení během přejímání a převyprávění podvrací a způsobuje nesčetné změny smyslu, které se jako odražená kulka nakonec vracejí zpět a zraňují svého původce.

Zůstaneme-li u této metafory, původce informace (vláda, armádní velení) se domnívá, že vede na cíl (voliče, občana) přímou palbu; ve skutečnosti však informační "střela" vlivem protivníkem vyvolaného zakřivení "informačního prostoru" nejen že neletí vakuem po parabole, jako by tomu bylo v ideálním abstraktním případě, ale naráží na překážky, odráží se - a de facto dochází k palbě rikošetní (odrážející se od všech stran). Ta ale, na rozdíl od klasického modelu vynalezeného maršálem Vaubanem, neslouží k zasažení původně zamýšleného cíle. Naopak: Je to sám původce informace, který je rikošetními zásahy nakonec zraněn, ideálně dokonce ochromen a neschopen činit zásadní kroky nebo rozhodnutí.

Tendence čelit uvedeným potížím "zvýšeným objemem palby", tzn. komunikovat informace publiku více a častěji, může někomu snad připadat logická; ve skutečnosti však je naprosto kontraproduktivní. Pokud neberete ohled na povahu soudobého informačního prostoru, více komunikace v něm nevede k lepšímu výsledku, ale přesně naopak - ke koncům mnohem horším, než k jakým byste se dopracovali, kdyby objem komunikace odpovídal pouze starým standardům. Odražených střel je totiž více - a zranění, která vám způsobí, jsou proto vážnější.

Strategickou komunikaci je třeba zásadně přizpůsobit prostředí, v němž probíhá. Sdělení musí vzít v úvahu možná protiopatření protivníka i reakce publika. Spíše než kulometnou palbu rychlostí 1 200 ran za minutu by měla taková akce připomínat jednotlivý velmi přesný zásah relativně malého cíle odstřelovačskou puškou. Nebo - s použitím jiné metafory - jde o směrové vysílání, nikoliv o megavysílač šířící signál za oběžnou dráhu Pluta. Je nezbytné přesně vědět, jakou informaci sdělujete, jaké jsou protivníkovy možnosti ji překroutit a zneužít, a jaký převažující sklon k reakci na sdělení lze očekávat u cílového publika. Jedině tak lze zajistit relativně slušnou šanci na zamýšlený zásah.

Pokud hájíte dodržování mezinárodních závazků České republiky vůči osobám pronásledovaným ve své vlasti (což nezahrnuje ekonomické migranty), nepřátelská propaganda z vás samozřejmě udělá "vítače" ochotného přijmout do Evropy celou Afriku. Prosazujete-li pokojné soužití s umírněnými muslimy, dočtete se o sobě zcela nepochybně, že prosazujete "islamizaci". Kritizujete-li nedemokratické a neústavní počínání Miloše Zemana, dozvíte se, že jste "vlastizrádce". Ale útočí se i osobně: Drahoš je "iluminát", Čulík "udavač", Pehe "nejhloupější novinář".

V případě, že svůj názor vysvětlujete bez ohledu na možnosti oponenta ho překroutit a zneužít, pak tedy čím víc se snažíte obhájit, tím větší počet odražených střel vás nakonec zasáhne a zraní.

Podle Wanlessové s Berkem úspěšně čelit informační válce vyžaduje mezirezortní přístup a spolupráci státu s občanskou společností. Při pohledu na současnou ČR je okamžitě jasné, že takový model odporu je zcela nereálný. Instituce již z velké části kontrolují populisté a jejich vliv nadále poroste. Zbývá občanská společnost podporující ostrůvky institucí, které se držitelům moci dosud ještě nepovedlo ovládnout.

Avšak i samotná česká občanská společnost je hluboce rozdělena, velmi podobně jako v USA. Situaci v této zemi popisuje článek Alexandra Reida Rosse pro Southern Poverty Law Center nazvaný Multipolární spin: Jak fašisté operacionalizují levicový resentiment ZDE. Ross mapuje včlenění radikální levice do "alternativně pravicových" projektů ve Spojených státech - ať už jde o Světovou dělnickou stranu, Stranu socialismu a osvobození, Stranu zelených, projekty jako ANSWER či levicová média jako AlterNet. Základní model zde představuje "vyprání" propagandistického obsahu vyprodukovaného třeba redakcí Sputniku v levičáckých médiích a jeho vydávání za původní produkci krycí redakce. Výsledkem je věrohodnost a kredibilita, jaké by v konečném stádiu zamlčené zdrojové propagandistické médium nedokázalo samo o sobě nikdy dosáhnout.

A tak dochází k tomu, že informační střely odpalované v co nejvyšším počtu naivními příznivci "palebné převahy" se nebezpečně odrážejí nejenom na pravé straně politického spektra, ale rovněž (ještě nebezpečněji) vlevo - a v konečném důsledku působí opravdu masivní škody.

Charakter nepřátelského informačního prostoru je třeba podrobně studovat, jednotlivé kroky informačních strategií s ohledem na něj pečlivě promýšlet a časovat. To pochopitelně nezajistí ani nadávání na "mainstreamová média", ani na "pražskou kavárnu".

Rétorické strategie hledání obětních beránků nedokážou v prostředí probíhající informační války zajistit ani jediný pozitivní cíl - a slouží pouze osobní psychologické úlevě autorů, kteří se jimi ohánějí.

Mezitím ovšem odražené střely dál hvízdají vzduchem - a zarývají se i do masa těch, kdo třeba sami jen náhodou procházeli kolem.

1
Vytisknout
4151

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2018