Divokým Kurdistánem od soumraku do úsvitu

11. 3. 2018 / Karel Dolejší

V pátek a v sobotu se spojené síly protiasadovské syrské opozice a turecké armády přiblížily ze dvou stran prakticky na dohled kurdskému městu Afrin v severozápadní Sýrii. Do něj v pátek večer vedlejšími silničkami přijel konvoj asadistických milic z šíitských městeček Nubl a Zahrá. Hlavní dálniční tah už byl odříznut.

V sobotu se kurdská fronta kolem Afrinu zřejmě definitivně zhroutila. Útočící síly obsadily téměř bez boje dvacet vesnic. Poprvé od začátku kapesní války v tomto severozápadním cípu Sýrie byl zaznamenán větší počet civilistů prchajících na sousedící území.

Prognózy dalšího průběhu bojů se teď liší podle toho, jak si kdo vykládá záměry tureckého vedení. (Na tom, co udělají obránci, respektive celá kurdská entita v Sýrii, již příliš nesejde, protože možnosti jsou velice omezené.)

Komentátoři preferující pragmatičtější výklad tvrdí, že Turecko zvlášť netouží po pouličních bojích v Afrinu a dalo by přednost jinému řešení. Z relativně méně špatných scénářů nyní ale zbývá už jen dlouhodobé obléhání s cílem dosáhnout kapitulace - se vším, co taková situace může přinést. V nejlepším případě to znamená zásobování města v obležení prostřednictvím humanitárních konvojů a letecké útoky přesnou municí na vybrané vojenské a administrativní cíle v něm, které přimějí obyvatele opustit okolí klíčových vojenských objektů a instalací. - Poté, co se asadistické milice přidaly ke kurdským, je již stěží představitelný souhlas Ankary s převzetím Afrinu pod přímou kontrolu Damašku, který by umožnil ukončit konflikt bez dalších bojů.

Zmíněná linie pohledu na afrinskou válku se opírá o předpoklad, že turecký prezident Erdogan není ve skutečnosti ani tak zapálený turecký nacionalista a islamista, jako spíše cynický demagog, který ideologii používá především k burcování vlastní voličské základny v Anatolii - historicky zaostalejší a chudší východní části Turecka, která se svou převažující mentalitou, zájmy a (dnes již stále méně) také stupněm ekonomického rozvoje výrazně odlišuje od západnějších oblastí, zejména od kosmopolitního Marmarského regionu zahrnujícího mj. i veškeré zbylé turecké území na evropském kontinentu.

Na tvrzení, že Erdogan (aspoň zatím) zase tolik nevěří vlastní propagandě, může být hodně pravdy; v sobotu například ukázkově setřel konzervativního klerika obhajujícího bití žen a označil jeho přístup za karikaturu islámu. Turecko se také nyní snaží v oblasti propagandy trumfnout "feministickou" linii využívanou až dosud výlučně syrskými kurdskými milicemi YPG. Začalo to snímky ženských obsluh tureckých děl u hranice s Afrinem, pokračuje mezinárodním protestním konvojem připomínajícím osud žen vězněných Asadovým režimem. Erdogan se před volbami evidentně snaží nejen vylepšit obraz Turecka v zahraničí, ale také nabídnout relativně smířlivou politiku tureckým ženám, v průměru nikoliv nutně vzdělanějším, ale určitě emancipovanějším než jejich kolegyně v arabských zemích.

Jsou to jistě všechno gesta vypočítaná hlavně na efekt a dělat z nich nějaké zásadní závěry ohledně změny režimu k lepšímu by bylo naivní. Sobotní osvobození dvou předních novinářů obviněných z "puče" je sice důležitým, ale příliš malým krokem správným směrem. Komentátorka listu Hürriyet Ahu Özyurtová si dovolila navrhnout propuštění alespoň nižších šarží zadržovaných kvůli účasti na "puči" v roce 2016; dobrou zprávou sice je, že Özyurtová píše dál, ale dokud režim vězněné kadety a vojíny skutečně nevrátí do služby, znamená i to dost málo. A faktická proměna politické plurality v Turecku v "řízenou demokracii" se systémem dvou stran zůstává faktem bez ohledu na proměny státní propagandy i zmírňování drakonických represí vůči skutečné opozici.

Druhá linie výkladu se opírá o předpoklad, že vlna nacionalismu, kterou Erdogan v Turecku kvůli válce rozpoutal, mu už neumožňuje couvnout a on musí Afrin vojensky obsadit třeba i za cenu značných obětí. Zastánci tohoto pohledu argumentují velkou popularitou války v Turecku (což ale může být matoucí; kritika v médiích, pokud se vůbec vyskytuje, je krotká a spíše nepřímá, došlo k zatčení osob publikujících odmítavé postoje k válce na sociálních sítích) a tvrdí, že si "veřejnost žádá" jednoznačný vojenský úspěch.

V pátek ale turecké zdroje oznámily dohodu s Američany ohledně postupné marginalizace kurdských syrských milic. Na dosah je pro Ankaru přijatelné řešení situace ve městě Manbídž, odkud mají být kurdské jednotky staženy na východ od řeky Eufrat. Jedná se také o změně charakteru Američany podporovaných Syrských demokratických sil (SDF). Zatím jsou SDF fakticky ovládány kurdskými veliteli, třebaže zahrnují také některé arabské komponenty. Nekurdského personálu by mělo přibýt, a to i na velitelských pozicích.

Zároveň Turci v sobotu oznámili také dohodu s Irákem ohledně společné operace v Kandilu, což je historické centrum teroristické organizace PKK na iráckém území.

Osobně soudím, že Erdogan dvěma posledně zmíněnými úspěchy dosahuje svých hlavních cílů ve vztahu k PKK, tj. změny americké politiky a eliminace hlavního "nervového centra" mezinárodně působící teroristické organizace. Nějakých vlajkosláv ve zničeném Afrinu mu skutečně není třeba. Zda v sobě ale zrovna on najde dostatek velkorysosti k poraženým, na to odpovědět nedokážu.

  ***

Ještě před několika měsíci se zdálo, že jsou Kurdové v Iráku a Sýrii na výsluní úspěchu a zůstává jen otázkou času, kdy se jejich vojenský přínos k porážce "islámského státu" promítne také do mezinárodněpolitického uznání. Ve skutečnosti byly ale takové představy především výrazem zaslepení způsobeného narcistním charakterem kurdského nacionalismu (rané nacionalismy jsou jako malé sebestředné děcko, pro něž vlastní přání znamenají mnohem víc než tvrdá fakta) a arogancí jeho západních příznivců. Kurdové bez amerického letectva vůbec nejsou vojensky tak silní, jak by si rádi mysleli. Západ už na Blízkém východě politicky nemá valný vliv a zvlášť USA ho navíc rychle ztrácejí. Vlivní regionální hráči nejsou kurdským ambicím nakloněni téměř vůbec, a Izrael, který se jich aspoň verbálně zastává, pro ně v praxi nedělá takřka nic.

Po těžké porážce iráckých Kurdů a ztrátě ropných polí kolem Kirkúku čeká podobný proces také syrské spojence Američanů. Vojenská porážka v Afrinu, na tradičním kurdském území, v horách, v prostoru po léta se značným úsilím a investicemi připravovaném k obraně, by byla sama o sobě dost velkým soustem. Bude nutno reflektovat, že zločiny Sjednocené demokratické strany a jejího vojenského křídla Lidových ochranných jednotek (PYD/YPG) vůči kurdské opozici a nekurdskému obyvatelstvu vyvolaly u poškozených velice silnou touhu po pomstě, která Erdoganovi umožnila s relativně malými vlastními náklady dosáhnout porážky ozbrojených sil projektu Rodžava. Nicméně ještě větší porážka se odehrává v rovině politické. PYD/YPG postupně přijde o hlavního sponzora svých ambic, Američany. Na územích východně od Eufratu mají vzniknout ozbrojené síly, které PYD/YPG už nebude mít pod svou kontrolou. Bez skutečné, nikoliv předstírané dohody s nekurdským obyvatelstvem se Rodžava dlouhodobě neudrží ani zde.

Neúspěchy teď vedou kurdské reprezentace v Iráku i Sýrii ke vstřícným krokům vůči Íránu. Ten momentálně budí dojem téměř absolutního vítěze blízkovýchodního mocenského soupeření. Jenomže vítězství agresívní vnější politiky silně kontrastují s rychle se zhoršující politickou a ekonomickou situací doma. Šílená a nekompetentní rozhodnutí jako "oddolarizování" ekonomiky jen dále zhoršují chronické problémy íránského hospodářství - a dokonce ve svých dlouhodobých důsledcích mohou groteskně nahrát politice Donalda Trumpa, která preferuje oslabování dolaru. Režim ajatolláhů se ve skutečnosti nedovede reformovat a obrodit - a za jinak stejných okolností mu zbývá zhruba 5 - 10 posledních let existence. Mezitím ovšem může vyvolat ještě větší válečná pekla, než jaká už rozpoutal v Sýrii a Jemenu.

Slábnutí íránského vlivu sebou za pár let přinese i vážnou delegitimizaci kurdských reprezentací, které se přizpůsobily dočasnému regionálnímu hegemonovi. Pak, doufejme, se dočkáme i nových kurdských politiků - méně zaslepených nacionalismem, s větším mezinárodním rozhledem, realističtěji uvažujících, schopnějších uzavírat nezbytné kompromisy se sousedy.

Po kurdském soumraku přijde opět úsvit - a s ním další šance.

0
Vytisknout
3131

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2018