Existuje ještě NATO?

8. 7. 2016


Smlouvy se uzavírají proto, aby vůli proměnily v závazek. Ale co se stane, když se tohle změní? Britští voliči právě předvedli jeden příklad - jakkoliv špatně informovaný - když popřeli myšlenku, že smlouvy o Evropské unii dodávají jejich zemi hodnotu. Jakkoliv to může být nepříjemné, existuje důvod pohlédnout kriticky na ještě starší dohodu, která zavazuje národy Západu: Severoatlantickou smlouvu, napsal Jochen Bittner.


Smlouva podepsaná před 67 lety slibuje, že útok na jeden z členských států organizace bude považován za útok na všechny. Toto ustanovení o solidaritě bylo podepsáno politiky jiné generace s tvrdšími zkušenostmi v mnohem jednodušším světovém řádu. Samozřejmě, nikdy nemůžete vědět zda platí, dokud nebude otestováno, ale má smysl se ptát: Je myšlenka která držela Severoatlantickou alianci naživu již mrtva?

Jistě, bylo to jen cvičení. Ale když Polsko v červnu vyzvalo spojence v NATO, aby pomohli odrazit hypotetické útočníky z východu, Německo bylo zkrátka znechuceno. Cvičení nazvané Anakonda s 25 000 vojáky z více než 20 zemí, největší od konce Studené války, bylo zamýšleno jako vzkaz Moskvě, ukázka síly před summitem aliance konaným tento týden ve Varšavě. Berlín vyslal Polsku vlastní signál, když přispěl 400 vojáky, z nichž žádný nepatřil k bojovým jednotkám. (Velkých ruských cvičení posledních let se účastní často i 100 - 150 tisíc vojáků - KD.)

Navrch k uměřenému německému závazku ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier zaútočil na poslední manévry NATO ve Východní Evropě jako na "hlasité řinčení šavlemi a válečné pokřiky". Aliance, prohlásil Steinmeier, by udělala dobře, kdyby "neposkytovala žádné omluvy pro novou, starou konfrontaci".

To je logika, kterou byste očekávali spíše od ruského než od německého ministra. Steinmeier také prohlásil, že Německo neomezuje svou odpovědnost a nikdo nemůže považovat rozmístění čtyř dodatečných praporů v Polsku, Estonsku, Litvě a Lotyšsku za hrozbu Rusku. Ale i tak bylo jeho prohlášení přinejmenším ambivalentní.

Dvojznačnost může alianci, jejíž odstrašující hodnota spočívá výhradně v důvěryhodnosti, způsobit vážnou škodu. Německo není jedinou evropskou zemí, která zamlžuje hranici mezi odstrašováním a válečným štvaním. Francie, sdělily mi zdroje NATO, si oficiálně nepřála označit Anakondu za cvičení NATO kvůli obavě, že se to nebude líbit ruské vládě - jakoby Kreml masivně nenavyšoval vojenský rozpočet posledních patnáct let bez ohledu na vnější provokace.

Pokud už pouhé cvičení vytvoří trhliny v alianci, ruský prezident nepotřebuje velkou představivost, aby si uvědomil, jak provést finální test NATO: Použije hybridní válku, aby uvedl Spojené státy a Evropu v pochybnost, jaká vojenská akce je nezbytná a jaká diplomacie možná. Prezident Putin může například podnítit separatistické vášně mezi etnickými Rusy v Lotyšsku a poskytnout zbraně horkým hlavám mezi nimi. Pak vše co musí udělat je pohodlně se usadit a sledovat, jak se nejsilnější vojenská aliance v dějinách rozkládá, když se nedokáže shodnout, jak má reagovat.

Je snadné si představit, jak by takový scénář probíhal: Polsko a Pobaltí by vyzvaly k silné reakci, která by předešla další anexi v krymském stylu. Němci a Francouzi by vyzvali k jednání s Moskvou a zpochybnili, zda bude aktivován článek 5. Řekové, Italové a Španělé by dali najevo, že jejich ekonomiky již dost utrpěly sankcemi proti Rusku po anexi Krymu. A velká část veřejnosti v celé Evropě zmanipulovaná ruskou propagandou by vznesla otázku, zda Rusové nejsou jaksi v právu, když se snaží podpořit soukmenovce v Pobaltí. Nebyly to snad imperiální Spojené státy, kdo tohle vyvolal, budou někteří tvrdit, tak jako agenti Washingtonu stáli za pučem v Kyjevě?

Autoři Severoatlantické smlouvy v roce 1949 právem spoléhali na cosi, co lze nazvat západním patriotismem. Tento cit existoval přinejmenším na vládní úrovni. Ale dnes ustoupil relativismu a pochybnostem. To co bývalo spolehlivými zahraničně politickými principy je nyní předmětem vyjednávání v rámci volebních kampaní, na levici i na pravici.

Steinmeierovi sociální demokraté vyhlížejí nového koaličního partnera a snaží se zjednat si přístup k voličům, kteří považují NATO přinejmenším za spoluagresora na eurasijské šachovnici. A Donald J. Trump útočí na NATO, aby obviňováním evropských spojenců z okrádání amerických daňových poplatníků vyvolal ve Spojených státech pocit nespravedlnosti. Barack Obama použil jiných výrazů, aby upozornil na totéž. Označil Evropany za "černé pasažéry" neochotné utrácet "spravedlivý podíl" na obranu - což je tvrzení, které jistě není nesprávné.

NATO se snaží čelit tomuto úpadku řinčením největší šavlí. Zdroje uvnitř aliance tvrdí, že hlavní prioritou je jaderné odstrašení. Článek publikovaný několik dní před varšavským summitem v časopise NATO Review zřejmě artikuluje novou pozici. To co je nyní třeba, tvrdí, je "zdůraznit odstrašující charakter jaderných zbraní a to že jsou zbraněmi poslední volby". Štáb NATO chce udělat z Pobaltí totéž, čím kdysi býval Západní Berlín: Spoušť pro jaderný úder, pokud by došlo k útoku. Ale německá vláda to může odmítnout coby ještě větší provokaci vůči Moskvě - a to co je zamýšleno jako podpora odhodlání může také docela dobře vytvořil v alianci ještě více trhlin.

NATO vždy bylo manželstvím z rozumu, ale nikoliv bez náklonnosti. Ale se všemi těmi pochybnostmi ohledně politické soudržnosti, narušenou vazbou mezi příčinou a následkem a spory ohledně nákladů na bezpečnost je těžké si představit, že by Evropa a Spojené státy v roce 2016 vůbec napsaly další článek 5.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2724

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2016