Předepisování antidepresiv jako výraz bezmocnosti

7. 7. 2016 / Jan Čulík

Chodím v Karlových Varech věrně na promítání filmů, neflákám se, už jsem jich zhlédl více než dvacet. Přitom se ale stupňuje má frustrace - celá řada filmů zde letos promítaných by tady neměla být, jejich úroveň nedosahuje ani základní filmařské kvality. Netuším, čím to je - že v čele festivalu už nestojí Eva Zaoralová, která byla proslulá svými dramaturgickými schopnostmi - prostě uměla nacházet dobré filmy? Anebo se od finanční krize v roce 2008 rozložilo filmové financování a dobří filmaři si už ani neškrtnou? Anebo zavládl ve světě takový chaos, že se to projevuje i u filmových tvůrců, kteří nejsou schopni vytvořit základní smysluplnou filmovou strukturu?

Uznávám, že spousta lidí chce asi natáčet filmy, ale je jen málo vyvolených. Opravdu nestačí vytvořit nějakou scénu a namířit na ni kameru nebo kamery. Tak nevznikne film. To se týkalo například filmu gruzínské režisérky Rusudan Glurjidze Dům těch druhých, o tom, jak se do oblasti, z níž bylo vyhnáno původní obyvatelstvo, nastěhovali uprchlíci odjinud. Přiznám se, že mi film připadl natolik zmatený, že si pouhých čtyřiadvacet hodin po jeho zhlédnutí jen těžko vybavuji, co se vůbec v tom filmu odehrávalo. Stejně problematickým shledávám finský film Nejšťastnější den v životě Oliho Makkiho. Je to film o tom, jak finský boxer, zřejmě tamější národní hrdina, trénuje na mistrovství světa v hokeji, které pak prohraje. Film naprosto o ničem. Bez jakéhokoliv přesahu. Proč nás organizátoři letošního karlovarského festivalu nutí se na takové filmy dívat?

Sledovat větší množství filmů bez děje, bez formy a bez struktury však vede diváka k zamyšlení, co vlastně dělá dobrý film a proč některé snímky jsou naprosto bezbřehou nudou a proč jiné zaujmou. Po sledování finského nefilmu o Olim Makkim bylo úlevou vrátit se ke snímku Věry Chytilové z roku 1963 O něčem jiném. Uváděla ho Helena Třeštíková, která se přiznala, že tento film poprvé viděla jako čtrnáctiletá a snímek způsobil, že se dala na kinematografii.

Chytilové film O něčem jiném také sleduje - v jedné své linii tvrdý výcvik gymnastky, tehdy známé Evy Bosákové. Jenže jakýmsi záhadným způsobem je to na rozdíl od finského filmu zajímavé. Je to zřejmě proto, že Chytilová umí pracovat s detaily a staví svůj film na nich a na jejich stylizaci. Detaily poskytnou hlubinný vhled do reality - platí to zejména o druhé linii tohoto filmu, která sleduje život mladé ženy v domácnosti s malým synem: i zde jsou rutinní úkony v kuchyni jako vaření či mytí nádobí ozvláštněny detaily. Když jsme v ložnici, Chytilová tu scénu ozvláštní tím, že zabere zblízka na zemi tam ležící bačkory. V detailu kamera sleduje kartáček, jímž hrdinka myje hrnec. Není divu, že tento film byl pro Třeštíkovou základní inspirací.

Navzdory mému bědování se však v Karlových Varech vyskytlo i několik nových filmů, které zaujaly. Jedním z nejvýznamnějším byl snímek La Permanence (Ambulance, 2016) francouzské režisérky Alice Diop. Autorka v něm věcně a nevzrušeně zaznamenává dialog jednoho lékaře s asistentkou v ordinaci pro uprchlíky na předměstí Paříže. Přicházejí zoufalí, ztraumatizovaní lidé a internista ve službě jim věcně a nevzrušeně pomáhá. V jednu chvíli poznamená směrem k asistentce: "To, že jim předepisujeme antidepresiva, je vlastně vyjádřením naší bezmoci". Tento film nepoužívá žádné vzrušující triky ani efekty. Bylo by to vlastně vůči děsivým svědectvím uprchlíků, kteří prosí lékaře o pomoc, obscénní a urážlivé. Stačí naslouchat těm svědectvím. Třeba těm, jak mladým mužům vojáci zpřeráželi všechny kosti, anebo jak matku nemluvněte z Jihoafrické republiky ve dvanácti letech příbuzný zapálil, takže utrpěla děsivé popáleniny, a předtím ji znásilňoval.

Rumunský film U trati (2015) režiséra Catalina Mitulescu nemá příliš dramatický děj, ale na rozdíl od celé řady jiných filmů dokáže zaujmout. Jde v něm také o imigrantskou tematiku. Mladík Adrian pracuje rok v Itálii jako číšník v restauraci, aby vydělal pro svou mladou manželku a jejich malého syna, kteří zůstali v Rumunsku, jenže jeho dlouhá absence vedla k tomu, že se mu manželka odcizila. Adrian se krátkodobě vrací k rodině do Rumunska a velmi rozumným, pevným, solidním a tolerantním postojem reaguje na excesy manželky, takže ta nakonec přijde k rozumu a rodina se vrací k funkčnosti. V Karlových Varech letos bylo zdá se mi až příliš filmů, řešících rozpad manželských vztahů, většinou banální záležitost, avšak Mitulescův film zaujal především studií chování mladého manžela - který udělal chybu, že s manželkou rok nekomunikoval, ale po návratu domů se mu rozklad vztahu inteligentně a rozumně podaří napravit.

Turecký režisér Kivanc Sezer natočil sociálně aktivistický film Otcova křídla (2016), o čtyřiapadesátiletém předáku na stavbě luxusních bytů uprostřed stavebního boomu v Turecku (muž vypadá tak na sedmdesát), kterému je v důsledku kouření diagnostikována nevyléčitelná rakovina. Jenže muž nemůže odejít do důchodu, protože si ještě nezaplatil dostatek let pro důchodové pojištění. Film je protestem proti otřesným pracovním podmínkám v tureckém stavebním průmyslu, kdy nejsou dodržovány nejzákladnější bezpečnostní předpisy a firmy stavebním dělníkům ani pravidelně nevyplácejí plat. Uprostřed filmu dojde k tragédii, kdy z výškové nedostavěné budovy spadne mladý student práv, přivydělávající si prací na stavbě a zabije se. I hlavní hrdina filmu nakonec nevidí jinou možnost, než skočit z výškové budovy a spáchat sebevraždu. Stavební firma se pozůstalé samozřejmě snaží podvést a dát jim jen minimální odškodné.

Zajímavý a jiný byl slovinský film Noční život (2016). Režisér Damjan Kozole uvedl v Karlových Varech, že motivací k vzniku filmu byl skandál, kdy byl kdesi ve Slovinsku nalezena na dvoře jeho domu mrtvola známého lékaře, pokousaného a umsrceného psy - a vedle mrtvoly ležel obrovský robertek. Damjan Kozole hovořil o tom, že mrtvý lékař byl ve Slovinsku zavražděn dvakrát - podruhé mediálně, protože sociální sítě i bulvární média se sama chovala jak divocí psi. Roztrhali ho na kusy. Fiktivní příběh filmu je jednoduchý: známý právník je nalezen v noci na hlavní městské třídě nahý, pokousaný psy a vedle něho leží velká sexuální pomůcka. Muže se v nemocnici podaří zachránit. Film je hereckým výkonem právníkovy manželky, která se nic zlého netušíc doví o tom, co se stalo, a čeká v nemocnici během noci, zatímco manželka operují. Manželka má však především hrůzu z toho, co by jejímu muži udělala média, kdyby vyšlo najevo, za jakých okolností byl objeven. Tento slovinský film je možná prvním snímkem, který upozorňuje na nebezpečnost a krutost toho, co dělají lidé na sociálních sítích.

0
Vytisknout
3832

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2016