Ztraceni v Mnichově: Výborný Zelenkův film varuje před falešnými konstrukcemi skutečnosti

2. 7. 2016 / Jan Čulík

První film, o němž tu budeme referovat z letošního karlovarského filmového festivalu je "zcizovací", vážná komedie Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově (2015). Je to film, který se povedl: navzdory zdánlivě levným, "studentským" vtípkům vede nakonec k vážnému zamyšlení nad skutečností, v níž žijeme a nad nespolehlivostí faktů. Snímek svou strukturou silně připomíná obdobnou demystifikační komedii film britského režiséra Michaela Winterbottoma Cock and Bull Story (Ptákovina a bejkovina, 2005), o níž se dočtete v Britských listech ZDE. Petr Zelenka bohužel se diskuse po promítání v Karlových Varech neúčastnil, takže nebylo možno se ho zeptat, zda se inspiroval tímto britským pokusem ztvárnit ve filmu nesmrtelný Sternův román. Struktura obou filmů je však podobná. Ztraceni v Mnichově mají možná ještě závažnější historický tón než Winterbottomův film.

Film je věnován historikovi Janu Tesařovi, jehož nezvyklou, avšak zajímavou interpretaci Mnichova 1938 film s vážným úmyslem cituje, avšak zpočátku začíná jako nepříliš hluboká, za vlasy přitažená, "českotelevizní" komedie - až skoro za hodinu po začátku filmu si teprve uvědomíme, že tento žánr Zelenka filmem paroduje a podvrací - jako ostatně vlastně všechno.

Před úvodními titulky sledujeme historické týdeníkové záběry z podzimu 1938 o "mnichovské zradě" spojenců tehdejšího Československa, Francie a Británie, která na naplněná nacionalistickými emocemi a plně živí známý a hluboce zakořeněný český mýtus o tom, jak Češi, kteří nikdy za nic nemůžou, se stali obětí zrádných cizáků.

Pak film pokračuje příběhem, o němž se zdá, že je základním syžetem tohoto snímku: Do Prahy na sedmdesáté výročí mnichovské "dohody" přijede franczouský ptáčník s mluvícím papouškem, který byl údajně majetkem francouzského premiéra Daladiera, v době, kdy se podepisovala mnichovská dohoda. Česká média i českou veřejnost šokuje, že papoušek Daladierovým hlasem pronáší francouzský urážlivé výroky o Češích ("Jsou zbabělci", "Hitler je hrdina", atd.) a tím francouzský papoušek dále prohlubuje v Čechách někdejší historickou zradu.

Příběh je přitažený za vlasy: je velmi nepravděpodobné, že by jakýkoliv papoušek přežil sedmdesát let, a že by si z doby před sedmdesáti lety skutečně pamatoval jen Daladierovy výroky z doby kolem Mnichova. Příběh kolem papouška se však rozvíjí a prohlubuje a divák má pocit, že se omylem ocitl na jednom z typických českých "studentských" filmů, kdy si nějaký puberťák vymyslí nějaký vtípek a pak ho nesnesitelným způsobem dále a dále rozvíjí.

Jenže asi po hodině se film překvapivě láme. Ohromí nás zpráva, že hlavní francouzský herec v tomto filmu zahynul při autonehodě, a tak nebude natáčení zřejmě nikdy dokončeno. Příběh z papouškem opouštíme a dostáváme se za kulisy. Zjišťujeme, že to, co jsme zatím zhlédli, bylo natáčeno s obrovskými problémy, mimo jiné i proto, že herec, který hraje hlavní postavu filmu, novináře, který s papouškem oběhl pražské redakce a dostal se s ním i do televize, najednou začíná trpět silnou alergií skoro na všechno, na papouščí peří, ale nakonec i na barevné oděvy, takže končí v nemocnici - a nakonec herec přizná, že je vlastně alergický na Mnichov.

Postupně se ve filmu rozloží všechno, co nám režisér předkládal jako fakta. Film se nenatáčí ve francouzsko-české koprodukci, je to podvod, zinscenovaný jen proto, aby produkce získala grant pro mezinárodní spolupráci z Evropské unie, za který chce film natočit. Grant ovšem nedostane. Příběh s papouškem je vymyšlený, jeho roli měl původně hrát Daladierův nyní skoro senilní osmdesátiletý sekretář, zosobněný jedním slavným francouzským hercem. Ten ovšem nepřijede - měl vůbec kdy přijet?

Katastrofy při výrobě filmu vedou režiséra i producenta k tomu, aby si konečně něco o Mnichově přečetli - a tak oba dospějí ke knize historika Jana Tesaře, která - podle Zelenkova filmu - argumentuje, že Mnichov 1938 nebyl pro Československo katastrofou, ale naopak záchranou. Benešovi se totiž prý podařilo zajistit, aby Československo koncem války skončilo na straně vítězů - hrozilo, že stane na straně Německa, protože v československém parlamentu byla 55 procentní proněmecká většina, proto prý Beneš v roce 1938 parlamentu nedovolil se sejít a protiústavně jednal v zájmu Československa sám. Zajistil, že Čechy a Morava přežily bez války a bez bombardování a vraždění. Podařilo se mu dokonce obnovit po roce 1945 Československo v původních hranicích (tedy s výjimkou Podkarpatské Rusi).

Konstrukce o heroickém významu Mnichova 1938 jako záchrany Čechů a Českloslovenska Benešem je zajímavá, i když poněkud kontroverzní. Vzniká ze zpětného pohledu, kdy už všechno bylo vyřešeno. Přečtěte si knížku Martina Browna Dealing with Democrats o Benešově exilové vládě v Londýně ve čtyřicátých letech. Zjistíte, že vůbec nebylo dáno, že by západní spojenci byli ochotni po roce 1945 obnovit Československo v původních hranicích.

Jenže to je v závažném Zelenkově filmu věcí v podstatě podružnou. Důležité je, že Zelenka zpochybňuje a zcizuje všechno. Přináší určitá "fakta", mnohá "fakta", jenže zároveň se dříve nebo později dozvíme, že všechno je vlastně jinak. A není i to "jinak" vlastně mystifikací?

Zelenkův film je důležitým varováním před mýty, každodenními i dlouhodobými nacionálními. Upozorňuje nás všechny, že to, co vypadá jako "realita" kolem nás, se systematicky konstruuje ze lží a mystifikací, někdy záměrně, někdy jen samovolně. Je důležité si to uvědomit. Proto patří Petru Zelenkovi za tento film dík.

0
Vytisknout
3250

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2016