Zavádění přímé demokracie podle triviálních pedagogických principů

Přímá demokracie jako lék proti Brexitu a dalším populismům

7. 7. 2016 / Bohumil Kartous

V některých anglických a velšských obcích hlasovali lidé převážně pro vystoupení země z EU, ačkoliv je jejich ekonomika na spolupráci s EU závislá. Může za to "přímá demokracie", jak se začalo mnohde tvrdit? Měli bychom omezovat možnost společnosti podílet se na zásadních rozhodnutích, která ovlivní jejich život? Nebo je na vině diletantství, s jakým vnímáme demokracii a způsob jejího fungování, způsob učení se demokratickým principům? Chováme se skutečně hloupě. Asi bychom nikoho nenechali řídit letadlo, když před tím nepilotoval ani na trenažéru. V otázkách řízení společnosti to ale děláme a pak si stěžujeme, když dojde na katastrofu. To je tak blbé...

Karel Dolejší ve svém textu o důsledcích brexitu pro Evropu píše:

"Politická participace mas bez promyšleného institucionálního rámce se historicky vzato Evropě opakovaně mstí - a žádná argumentace vedená výlučně v rovině legitimity nedokáže přesvědčivě odvysvětlit Hitlera, Gottwalda nebo brexit. Švýcarský model zahrnující organicky referenda jistě není ani zdaleka ideální, nicméně zahrnuje institucionálně dobře ošetřenou participaci občanů od nejnižší politické úrovně až po nejvyšší, která občany zapojuje a politicky vzdělává - místo coby zavedl přímou volbu či referendum v účelové snaze přitáhnout frustrované, odcizené, politicky nevzdělané obyvatele výlučně na nejvyšší úrovni a nestačil se divit následkům."

Představa autora komentovaného komentáře z německého Spiegelu, že nemáme jinou možnost než nechat o nejdůležitějších záležitostech rozhodovat naše volené reprezentanty, je dobrým návodem k tomu, jak udržovat masy ve stavu trvalé a narůstající frustrace, aby se v určitém okamžiku objevili další Johnsonové, Farageové, lidé s egomaniakálními sklony, kteří jsou ochotni kvůli svým patologickým ambicím udělat cokoliv a následně pouze zamávat zmateným davům, aby opět přesvědčili nějakého dalšího Camerona, že je čas nechat lid promluvit do věcí veřejných. Nulová záruka, že se tak nestane, čím dál větší pravděpodobnost, milý Marxi, že odcizené vrstvy, zmítané tu utěšitelskými, tu šovinistickými manipulacemi mediálního světa budou chtít něco říct nebo něco udělat, zcela bez ohledu na následky.

Obyvatelé toho velšského města pravděpodobně vůbec netušili, co se stane byť jen okamžitě po referendu. Natož, pokud dojde na vystoupení Velké Británie a celý řetězec konsekvencí, které to přinese. Reagovali na podněty namířené na jejich první signální soustavu, přičemž stáli před tak komplexním rozhodnutím, k němuž je třeba se alespoň elementárně informovat a dovzdělat, aby člověk mohl rozhodnout odpovědně.

Jenže to se nemohlo stát. Rozhodně ne při jednorázovém plebiscitu, v němž budou vždy rozhodovat přízemní emoce a na ně navázaná racionalizace, nikoliv rácio. Karel Dolejší poukazuje na to, že funkční model přímé demokracie není založen na občasném přenechání řízení společenského letadla pasažérům, ale na tom, že se napřed naučí létat na větroni, tedy rozhodovat v obecních otázkách, ve věcech, které jsou jim blízké a které mohou lépe zvážit s ohledem na dopady. Je jistě možné manipulovat lidmi tehdy, jde-li například o prodeje vodáren zahraničními kapitálu, ale skutečně hůře se vysvětluje, že to bude levnější, když existuje řada konkrétních příkladů,aže tomu tak není. A hlavně nejde o komplexní problém, nemůžete například začít tvrdit, že zahraniční majitel vodáren omezí imigraci nebo obnoví zašlou slávu impéria. 

Zavádění přímé demokracie na lokální úrovni sleduje něco, co se v pedagogice užívá zcela běžně a každý učitel, pokud je alespoň trochu příčetný, to považuje za samozřejmé: v učení postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu a pouze tehdy, zvládneme-li to jednodušší, můžeme postoupit ke složitějšímu. Příklad s brexitem a vodárnami v tomto případě může posloužit velmi dobře. I v případě vodáren bude nutné se určitým způsobem informovat, dovzdělat se, investovat čas a pozornost. Na pozadí takového a podobných rozhodnutí se běžný, jinak politicky průměrně angažovaný člověk učí chápat podstatu řízení věcí veřejných, podstatu obhajoby svých vlastních zájmů i to, že proti nim stojí jiné a že to tak prostě vždy je. Na jednodušších věcech je možné snadněji odhalovat manipulace, hledat cui bono, uvažovat v delším horizontu.

Teprve tehdy, je-li společnost připravena, je možné míru přímé demokracie rozšířit. U takových procesů je nutné počítat s dobou patnácti či dvaceti let od počátečních kroků po nějakou širší participaci na celospolečenských otázkách, pokud se má jednat o systémově zaváděnou přímou demokracii. S tím, že se ukáže, že v dané společnosti prostě není možné postupovat příliš rychle. Ačkoliv, když se člověk podívá na naše úžasné zastupitele, jejich reprezentativnost je v tomto směru přísně formální. 

Přímou demokracii nelze zavádět systémem top down, ale bottom up. Brexit je toho důkazem, nikoliv potvrzením, že ve 21. století musíme spoléhat výhradně na zastupitelskou demokracii. Do jaké míry můžeme za současné situace uvažovat o podobném scénáři, je nejisté. Nejprve by bylo nutné osvobodit termín přímá demokracie od žalostně pitomého nánosu různých Úsvitů, Stran práv občanů a dalších tragikomických politických existencí, které jej totálně diskreditují. To je - samo o sobě - úkol pro skutečnou politickou reprezentaci, pokud se někde v útrobách ústavních institucí ukrývá. Jinými slovy, přechod na elementární úroveň přímé demokracie v ČR se odkládá na neurčito...

0
Vytisknout
3601

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2016