Digitalizovaný rozpad vztahu mezi hegemonním a oficiálním diskursem

Pravda zvítězí vždy, záleží jen která...

23. 6. 2016 / Bohumil Kartous

Lidé se bojí. To je nejčastější zdůvodnění toho, proč společnosti Visegradu v drtivé většině zastávají odtažité, izolacionistické postoje a oživují defenzivní nacionalismus. Mají existenční starosti, mají strach ze světa, který se mění příliš rychle, než aby se v něm stačili zorientovat. Nepřijde nikdo, kdo by jim skutečnost vysvětlil, dal jim odpověď na otázky, které je trápí, a tak prostě důvěřují populistům a podléhají vlivu perverzních médií a sociálních sítí. Ano, to je část skutečnosti, ale nelze tím vysvětlit vše. Nelze tím vysvětlit otevřenou nenávist, která dělá z domnělých obětí agresory srocující se k rituálu digitálního mobbingu. 

Nejen společnosti Visegradu. Socioložka Lisa Mckenzie z London School of Economy publikovala na Guardianu článek, v němž tytéž tendence odhaluje u britské dělnické třídy. Nahromaděná, dlouhodobá nespokojenost, rostoucí existenční obavy a s tím spojená zvyšující se nedůvěra v politickou reprezentaci reziduují v potřebu vyjádřit odpor. Ztělesněním je Brexit.

Nebylo by to možné, aniž by se média účastnila této překvapivé revoltě digitalizovaných mas. V Británii se část médií, zejména těch vysoce neseriózních, podřídila dominantnímu naladění svého publika a začalo ho zpětně potvrzovat. V tom okamžiku se z revolty stává nová podoba reality, alespoň pro část společnosti. Sociálními sítěmi roztříštěný diskurs rozbíjí hegemonii a zároveň umožňuje vytvořit si svůj vlastní svět, v němž nejsme rušeni nějakými nežádoucími vlivy, které by ho mohly zpochybnit. 

Víte, proč zvítězil v Londýně muslimský starosta? Protože přece v Londýně už žije tak málo Angličanů, že ani nikoho jiného zvolit nemohou. To je takové prosté vysvětlení, kterým si vystrašená česká společnost racionalizuje, jak je něco takového možné. To už není strach o vlastní existenci, to už je snaha přepisovat skutečnost do podoby, které chceme věřit. Shodou okolností, tato verze skutečnosti přebírá v české společnosti hegemonní roli a staví oficiální stanoviska do role nepřijatelné alternativy. 

Média si tohoto faktu jsou vědoma a některá více, některá méně novému hegemonnímu odívání skutečnosti podléhají. Protože je ale potřeba dostatečně stvrdit, že právě tohle je skutečnost, je nutné proto podniknout patřičné kroky. Pokud se totiž ukáže, že televize Prima či Parlamentní listy manipulují informacemi, je potřeba udělit jejich přispěvatelům a novinářům cenu za podporu svobody slova. Pokud u toho asistují šéfredaktor MF Dnes či dokonce ředitel Českého rozhlasu, jde o jen o další potvrzení toho, že se hegemonní pojetí skutečnosti mění.

Gulášek a pivečko 
Po rozdání cen zahrála staropražská kapela Motovidlo a začalo se jíst a pít. A také velmi živě diskutovat. Samozřejmě o svobodě slova a o svobodných médiích. K jídlu se podával buřtguláš, teplá sekaná a klobásky, pilo se víno a pivo. „My jsme v rámci tohoto zdejšího undergroundu ladili i občerstvení. Protože jsme si říkali, že lidé, kteří hovoří pravdu, se mohou cítit někdy jako disidenti, a proto je i občerstvení disidentské. Takže to není nějaký noblesní salón,“ vysvětlil k tomu šéf Slovenského domu Vladimír Skalský. Někteří vytrvalí diskutéři ve Slovenském domě setrvali při vínu a gulášku až do nočních hodin.

Tak takhle dnes vypadá underground, disent. Lidem, kteří zneužívají populismu a demagogicky manipulují informacemi se daří - díky opozici vůči doposud hegemonnímu pojetí skutečnosti - vzbuzovat dojem, že jde o jakýsi boj za pravdu, která je hegemonním kódem odmítána. K jídlu se podával buřtguláš, teplá sekaná, klobásky, pilo se víno a pivo. Bizarní? Disent, který všemi atributy intelektuality i estetiky reprezentuje masové přesvědčení a vkus? Vítejte v současnosti. 

Stuart Hall, jeden z vůdčích mediálních teoretiků 20. století, definoval reprodukci kultury jako proces kódování a dekódování informací, přičemž záleží na publiku, jestli přijme hegemonní kód, případně se proti němu postaví do opozice. Tento proces se v digitálním prostoru, umožňujícím vytvářet paralelní skutečnost, nabírá zcela nových rozměrů. Hegemonní diskurs je možno rozbít čistě tím, že vedle něj vytvoříme nějaký dostatečně silný, alternativní kód. V okamžiku, kdy se to stane, na hegemonnímu výkladu přestává záležet.

Motivace k tomu nevěřit hegemonnímu diskursu skutečně může být dána tím, že ve společnosti panuje nedůvěra. To je spouštěč k tomu začít pochybovat. Díky prostituci části médií a elit ale dochází k upevňování přesvědčení, že hegemonní diskurs je od počátku do konce - a v každém dalším pokračování - systematická lež. Krajně nebezpečná hra, která může zplodit Brexit nebo paramilitární jednotky na česko - slovenských hranicích. Jinými slovy, samotnou motivací digitalizovaných mas ještě nelze vysvětlit přijetí určitého světonázoru, protože to se děje jedině tehdy, dojde-li k jeho stvrzení elitami.  Elity nesou v tomto případě plnou odpovědnost, a to i za kolaterální dopady, které to s sebou nese: radikalizaci psychopatů a sociopatů, kteří posouvají hranice legitimního zcela mimo ústavní i etický rámec demokracie.
0
Vytisknout
3041

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2016