Poučení z krizového vývoje: Agrese proti Íránu má potenciál proměnit geopolitické paradigma
9. 4. 2026 / Daniel Veselý
Spojené státy a Írán nakonec po nesoudržně vedené válce ze strany USA uzavřely dvoutýdenní příměří. Zdá se, že spíše hovoříme o diplomatické předehře k trvalejšímu mírovému stavu než o opětovném rozhoření agresivních útoků a odvet. A není to Trumpova vláda, kdo třímá v rukou většinu trumfů. Americko-izraelská agrese proti Íránu, za níž usilovně lobboval izraelský premiér Benjamin Netanjahu, musela skončit trapným nezdarem a posílením teokratického režimu na globální scéně. Odhodlaný íránský ozbrojený odpor proti vnější agresi má také geopolitické přesahy.
Washington a Tel Aviv už podruhé rozpoutaly útočnou válku proti Íránu, a to uprostřed slibně probíhajících diplomatických jednání. Z hlediska mezinárodního práva se jedná o „největší mezinárodní zločin zahrnující veškeré nakumulované zlo“, jak jej kodifikovaly Norimberské principy po druhé světové válce. V tomto světle se opakovaná americko-izraelská agrese proti Teheránu kvalitativně neliší od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022.
Ať už si o podstatě režimu ajatolláhů myslíme cokoliv, asymetrická povaha konfliktu, historická zkušenost z Husajnovy agrese podporované USA, zevrubná a dlouhodobá příprava na vnější útok, výhodná geografická poloha a rozloha Íránu zajistily vítězství, a tudíž prestiž napříč zeměmi globálního Jihu. Jestliže jedna ze zemí „globálního zbytku“ odolá nejmocnější vojenské síle všech dob, existuje naděje i pro ni.
Oproti tomu agresoři postrádali koherentní strategii s řadou prapodivně komunikovaných cílů. Trumpův Bílý dům, očividně plovoucí na vlně hladce provedené venezuelské operace a prezidentova zbytnělého ega, podlehl svodům Bibiho sionistických jestřábů a nakráčel do pasti. Bílý dům chvílemi připomínal bar plný blábolících štamgastů nedlouho před zavírací hodinou. Není proto vůbec divu, že útočníkům se nepodařilo pevnost dobýt. Naštěstí. Rovněž případná mariňácká invaze na ostrovy v Perském zálivu či vojenské obsazení Hormuzského průlivu nepřicházely v úvahu. Íránský balistický arzenál a roje dronů by je na moři snadno smetly.
Kdyby Teherán padl, země by zabředla do vleklého konfliktu, jehož regionální přesahy by rezonovaly celým regionem roky a vedle něhož by angloamerická invaze do Iráku působila jako neškodný mejdan nezletilých. Globální ekonomika a hospodářské systémy by se ocitly v troskách kvůli trvalé uzavírce Hormuzského průlivu. Touto strategickou úžinou proudí zhruba třetina po moři přepravovaných hnojiv. Nedostatek hnojiv na světových trzích znamená nižší výnosy plodin, což by mohlo vést k zásadní potravinové krizi. Chaotická změna režimu v Íránu by mohla rozběhnout dominový efekt, který by v nejzazším případě vyvrcholil válečným střetem mezi Spojenými státy a Čínou. Proto je vítězství Íránu výtečnou zprávou.
Pokud na íránský válečný konflikt nahlížíme optikou amerických vazalských monarchií Perského zálivu, jejich rozčarování a zloba na Spojené státy coby údajného garanta jejich bezpečnosti jsou nepopiratelné. Nejenže se na ochranu Spojených států nemohou spolehnout, navíc mají na zádech namalovaný terč. I když měl Teherán podle mezinárodního práva plné právo bránit se vnější agresi, odvetné údery na civilní objekty, jmenovitě na energetickou infrastrukturu a odsolovací zařízení, nejsou přípustné. Zatímco vztahy Íránu a arabských monarchií v Zálivu budou ve střednědobém horizontu naladěné na nepřátelskou strunu, nakonec oba znepřátelené tábory pochopí, že druhá strana nikam nezmizí, a proto s ní bude muset vycházet. Jestliže se Íránu podaří vyjednat třeba částečné vyklizení amerických vojenských základen v Zálivu, dosáhne více, než mohl očekávat. A to nejen díky zvýšenému příjmu z vlastní ropné produkce, ale i díky zrušení amerických sankcí na íránskou ropu. Teherán v dlouhodobém horizontu na vyhrané válce v řadě ohledů získá. Patrně se mu podaří upevnit svou pozici regionálního hegemona s mocnými spojenci v Pekingu a Moskvě. Autoritářský režim se v důsledku izraelských likvidací umírněných kádrů zatvrdil, neboť na jejich místa nastoupili hardlineři. Přední odpůrce jaderné zbraně Alí Chameneí byl odstraněn hned v úvodu války...
Jak arabští autoritáři v Perském zálivu, tak režim ajatolláhů prohloubí politické a ekonomické styky s Pekingem. Teherán je již nyní spolehlivým spojencem Pekingu. Čína se na pozadí americko-izraelských výbojů v západní Asii jeví v očích globální většiny jako stabilizační faktor a předvídatelný partner. Si Ťin-ching a jeho okolí mohou se založenými rukama a s úsměvem na líci pozorovat úpadek Spojených států v přímém přenosu. Mezitím jsou Spojené státy a Izrael dokonalými párii světového společenství. Tel Aviv se nemíní vzdát chiméry Velkého Izraele zabírajícího území okolních arabských států, když i nadále útočí na Libanon. Donald Trump (nejen) kvůli íránské šlamastyce přijde v podzimních průběžných volbách o obě komory Kongresu a možná se stane terčem impeachmentu. Jeho pozici by mohl stanout JD Vance, který by už pravděpodobně měl jasnou strategii, jak si efektivně uloupit stát, zatímco MAGA by v Trumpovi získalo mučedníka.
Česká republika by si měla vzít poučení z toho, jak americká armáda nedokázala ochránit arabské klienty Bílého domu. A proč by měla? Americké základny v zemích Zálivu slouží Washingtonu pouze jako nástroj kontroly ve strategicky významném regionu a jako obrana Izraele. Neměli bychom jakkoli navazovat obrannou spolupráci s předními darebáckými státy, USA a Izraelem. Rozhodně bychom na svém území neměli hostit americkou základnu a neměli bychom kupovat předražené F35. Jak prozíravé, že jsme kdysi nekývli na americký radar. S kým máme ale v tomto turbulencemi smýkaném světě spolupracovat, když jsme dosud jen reflexivně plnili příkazy Washingtonu? V ideálním případě s evropskými zeměmi ve strategicky autonomním celku. Už včera bylo pozdě.
Diskuse