Ohyzdná tvář roku 2016

Kapitalismus se skutečně zvrhl v něco, co nechceme

7. 4. 2016 / Bohumil Kartous

Pozoruhodné. Panama Papers vyvolaly skandál. Tak politici si ukládají peníze na offshorové účty, aby se vyhnuli zdanění. Jak nečekané. Kdo by to byl řekl, že se něco takového stane. Až doteď jsme žili v úžasném světě, v němž správa věcí veřejných ležela na bedrech těch nejčestnějších a nejskvělejších z nás, těch kdo si mohou dovolit hodit valounem. Evidentně se házelo daleko, přes oceán. Kdy se média a celá společnost přestane divit tomu, že kapitalismus jako sociálně-ekonomický systém přestal fungovat? Kdy se začne společnost zabývat tím, že se tento systém zcela vymkl kontrole a že je třeba ho redefinovat, redesignovat?

Gustav le Bon odhalil už na konci 19. století, že dav lze snadno manipulovat, protože davová inteligence klesá na úroveň, která hluboko pod hranicí, kterou u jednotlivce považujeme za přípustnou pro zachování svéprávnosti. Mnoho se změnilo, davy se nesrocují tolik na náměstích, jako v digitálním prostoru, nicméně jejich schopnost pochopit význam událostí, které se okolo dějí, je stejně zoufalý.

Je to jako v ústavu pro choromyslné. Další a další informace, které ukazují na deviaci globálních rozměrů, z níž se nepozorovaně stal elementární princip fungování jakési nové, majoritou nesignované společenské smlouvy. Ale společnost, místo aby tyto zjevné souvislosti syntetizovala v určitou akci, snahu o hledání řešení, vždycky s otevřenou hubou spráskne znovu a znovu ruce nad tím, jakého překvapení se dočkala a následně spolkne další dávku valia, případně se nechá vyděsit nějakým dobře zaranžovným politickým thrillerem, třeba “migrace do Evropy”. Skutečné problémy prostě jsou příliš složité a hrozně špatně se s nimi dá vyrovnat nějakým tupým hatem, symbolickým strčením hlavy do pevně sevřeného stádního útvaru.

Panama Papers neodhalují tolik nového. Pouze tolik, že okruh lidí, kteří se uchylují k odsávání bohatství určité společnosti mimo její jurisdikci a reprodukci, je o něco širší. Že ti, kdo se dostanou do úzkého okruhu ekonomické a politické moci, vytvářejí velmi důmyslný systém, jak tuto moc - prostřednictvím bohatství - reprodukovat pouze mezi sebou, k čemuž významně přispěly technologické možnosti a skvělá “věda”, jež se zove ekonomie.

Je možné, že v rámci postupného odhalování lidí zapletených do této praxe, přibudou další nečekaná jména, nicméně opět půjde jen o náhodný výběr z celého systému, do nějž jsou pravděpodobně více či méně zapojeny ekonomické a politické elity celého světa, ať už přímo, nebo prostřednictvím sítě, v níž se pohybují. Nebo jen tím, že velice dobře vědí, jakým způsobem globální elity pouštějí ekonomikám žilou do svých vlastních “krevních bank” a tento fakt svým nicneděláním legitimizují.

Vědecko - designérská skupina Bureau d’Etudes se dlouhodobě věnuje odhalování politických a ekonomických vazeb mezi různými jejich podílníky, kteří jsou více, ale často méně vidět při používání obvyklých, nepříliš na detail zaměřených mediálních “čoček”, případně je nutno takové informace složitě vyhledávat v obrovských haldách dat. Infografické mapy, které tak vznikají, jsou skvělým materiálem pro možné další dohledávání finančních toků mezi různými korporacemi, institucemi a jednotlivci. Asi bychom byli opět velmi překvapeni, kolik procent těchto elit a mocenských struktur využívá podobných schémat k získání moci, nebo jen k pouhému zachování status quo. Ještě více ohromující by bylo procento těch, kdo zapojeni nejsou. Existují vůbec?

Ukazuje se, že vznik těchto státně korporátních oligarchických struktur jednak přepsal princip kapitalismu do úplně jiné podoby, ke které nikdo nedal obecný souhlas. Tvrzení, že kapitalismus nadále pokračuje, restrukturalizuje a že je třeba se ho držet s ohledem na nezřetelnost jiných alternativ je vlastně nonsens, protože apeluje na to držet se neexistující ideologické struktury. Problém totiž spočívá v naprostém a každým dalším odhalením v podobě Panama Papers rostoucím odcizením jednotlivců od systému (jak užitečný Marx stále je), v němž sice žijí, ale jemuž v zásadě a v ničem nevěří, jsouce neustále a dokola přesvědčováni, že jsou jen dobře paseným a dobře exploatovaným stádem. Kdo bude chtít platit daně, když se ukazuje, že ti nejbohatší a nejmocnější je neplatí a odvádějí získané prostředky do struktur, v nichž neexistuje žádný dohled, vymahatelnost a kde možnosti jejich zneužití zdaleka přesahuje kapacitu naší představivosti?

Problém je, že na každý další důkaz o tom, že skvěle se opevňující oligarchické struktury pasou společnost jako stádo, reaguje společnost stádovitým způsobem, což skvěle hraje do karet oligarchii. Ale třeba se najde kritická masa, která se ze sevřeného, dostředivého útvaru stáda otočí o 180 stupňů a řekne “ejhle, tak to tedy je”.

Je samozřejmě otázka, co se stane. Méně pravděpodobná varianta je, že společnost bude hledat řešení. To žel nebude změna ve zdaňování korporací, to bude muset jít skutečně z jiného konce, je třeba dát lidem smysl toho, co činí a v jaké společnosti žijí. Více pravděpodobná varianta je, že odcizení povede prostě k naprosté rezignaci na jakýkoliv společný zájem. Tuto rezignaci lze pozorovat na jiných úrovních velmi hmatatelně. V souvislosti s nedávným termínem pro odevzdání daňových přiznání je otázkou, co takové Panama Papers a mohou do budoucna reálně udělat s obecným přesvědčením (ne)platit daně...

0
Vytisknout
6705

Diskuse

Obsah vydání | 8. 4. 2016