Vnitřní dialog generace Y

#Bezpracenejsoukolace

7. 4. 2016 / Aneta Adámková

Ona 1: Aby mě to trochu bavilo, přeci jen, trávím tím neskutečně svého času. V podstatě nemyslím na nic jiného. Tohle já nechci. Chci mít čas i na jiné věci, chci většinu svého času věnovat něčemu, co mě baví, co pro mě má smysl. A ne se zbytečně stresovat. 

Ona 2: Si vůbec nevážíš toho, co máš. Je tak důležité, aby tě práce bavila? Díky práci máš peníze. Můžeš si kupovat jídlo, odjet na dovolenou, koupit si telefon, zajít s kamarády na pivo, … Ber to prostě takhle. Práce je cesta, jak dosáhnout těchto cílů. 

Ona 2: Tak co víkend?  

Ona 1: Víkend dobrý, sobota mírná kocovina, ale cajk. Jsem zhlédla všechny Hobity, přesvědčila se, že opravdu za nic nestojí a odmítala vyjít ven. 

Ona 2: Vždyť bylo krásně. 

Ona 1: Já vím, jsem si to vynahradila v neděli. Potřebovala jsem se celý den flákat. To už jsem nedělala ani nepamatuji. Stresy v práci, daňové přiznání, je toho zkrátka občas trochu moc. Pořád nějak přemýšlím, co s tím. Zkusila se dívat po něčem jiném. Jenže pořád nevím po čem. Nejsem si jistá, co bych jim mohla nabídnout, v čem jsem dobrá, co mě baví a hlavně, co bude mít nějaký smysl. 

Ona 2: Ale vždyť ty máš obrovské zkušenosti, to se můžeš hlásit kam chceš. Jsi schopná, chytrá, samostatná, umíš jazyky, máš rozhled… 

Ona 1: A ještě mladá. Splňuji veškeré podmínky pro práci v McDonaldu. 

Ona 2: To si moc nefandi, tam chodí brigádničit osmnáctky. Tys našla minulý týden první šedivý vlas. Tebe už by do mladého kolektivu nevzali. 

Ona 1: Doháje! Ale teď vážně. To že má člověk výjimečné zkušenosti, že není blbý, to stejně nestačí. Ještě z tak všeobecného vzdělání. 

Ona 2: A proč vlastně chceš odejít z té tvé práce? Co by za tuto pozici mnoho lidí dalo. 

Ona 1: Je to tam pořád super, akorát se to tam trochu změnilo, a chce se po mě práce, kterou neumím. Než že bych se ji nezvládla naučit, ale je to takový ten typ agendy, na který musíš mít talent nebo buňky. A to já nemám. Představ si, že jsi učitelka hudební výchovy, a ředitel ti řekl, že si kvůli finančním důvodům nemohou dovolit nabrat další personál, a že máš na gymplu učit i chemii, a ještě ti přidělí maturitní ročník. 

Ona 2: To bych se zbláznila. Neumím to, a hlavně mě to ani nebaví. Chápu, že je to docela nefér. Jenže vezmi si, že dnes si člověk nemůže moc vybírat. Pořád, co by za práci jako máš ty, dali jiní lidé. Máš si vážit toho, že vůbec nějakou práci máš. 

Ona 1: Ale tohle vůbec není práce, kterou jsem měla primárně dělat. Na začátku mi nikdo neřekl, že na mě spadne. Mám pár oblastí, které mám na starosti, ale tohle tam nikdy nepatřilo. A všude jinde mají na tuto agendu odborníky. Vytáčí mě to a neskutečně stresuje. 

Ona 2: Tak se prostě překonej. Nemůžeš pořád dělat co tě baví. Hlavně, že za to máš nějaké peníze. Prostě to překousni. Po nějaké době se to naučíš, zvykneš si, a už ti na tom nebude připadat nic divného. Základem je, že máš prostředky postarat se o sebe, případně o rodinu a zaplatíš účty. Co víc jako chceš? 

Ona 1: Aby mě to trochu bavilo, přeci jen, trávím tím neskutečně svého času. V podstatě nemyslím na nic jiného. Tohle já nechci. Chci mít čas i na jiné věci, chci většinu svého času věnovat něčemu, co mě baví, co pro mě má smysl. A ne se zbytečně stresovat. 

Ona 2: Si vůbec nevážíš toho, co máš. Je tak důležité, aby tě práce bavila? Díky práci máš peníze. Můžeš si kupovat jídlo, odjet na dovolenou, koupit si telefon, zajít s kamarády na pivo, … Ber to prostě takhle. Práce je cesta, jak dosáhnout těchto cílů. 

Ona 1: To je ale moc drahá cesta, za takové blbosti. Já si nepotřebuji kupovat telefon, nechci jezdit někam k moři na dovolenou. Na to ani nepotřebuji šetřit peníze. Nebudu 11 měsíců v práci škudlit penízky, abych potom mohla 14 dní odpočívat u moře. Chci práci, která mě bude bavit, do které se budu těšit. Práci, do které se budu těšit. 

Ona 2: Ale taková práce neexistuje. Skoro nikdo nedělá to, co ho baví. Žádná práce není dokonalá. Většina lidí prostě chodí do práce, aby měli peníze. 

Ona 1: Vím, že žádná není dokonalá. Na každém zaměstnání bys našel něco, co tě tam rozčiluje, ale dokud ti dává smysl, tak je to v pořádku. Ale když už je toho stresu moc, tak není důvod, abys tam setrvával. Pracovat budeme ještě 40 let! Tak potřebuji dělat něco, co pro mě má smysl. Hlavní důvod proč někde pracovat pro mě rozhodně nejsou peníze. Kdybych si měla vybrat mezi prací která méně platí, ale dává mi smysl a prací, která platí více, ale je to opravdu o tom jen tam chodit, tak si vyberu tu za méně peněz. 

Ona 2: A jaká práce je tedy lepší než ta co máš? Kam bys chtěla jít? 

Ona 1: Toť otázka, nevím co mě baví, nevím v čem jsem dobrá. Ale hlavně, nemám tabulkové vzdělání. Nemůžu někam přijít, že mám tento a tento titul. 

Ona 2: Chápu no, to je problém. Tak si neměla být hloupá, ale měla jsi se vrátit včas na školu. To že jsi žila 4 roky v zahraničí, je ti úplně k ničemu. Sis tím úplně zkazila život. Tady je ti to úplně k ničemu. A kdybys nebyla koza, a psala školní práce pro sebe a ne pro ostatní, tak bys to teď už dávno měla za sebou. 

Ona 1: Jak jako “měla to za sebou”. Proto přeci nestuduji. Popravdě, studování na UK za sebou mám, a přineslo mi mnohem méně, než mé ŠŽ studium. Chápej, Škola Života. 

Ona 2: No ale když přijdeš za někým, že jsi žila rok v Ghaně, tak je vůbec nebude zajímat cos tam dělala, ale spíše, co jsi tam chytla. Na jazykové kurzy můžeš chodit i v Čechách. Ta úroveň co máš, je ti tady úplně na nic. Samostatnost nepotřebuješ, stačí, že ráno trefíš do práce. A že máš nějaký přehled tady raději nikomu neříkej. Ale tak teď jsi říkala, že už zase studuješ, ne? Tak to vypadá, že snad budeš v pořádku. 

Ona 1: Tak napůl. Už mě to zase přestalo bavit, tak jdu jinam. Trpím poruchou přizpůsobivosti. 

Ona 2: Spíše syndromem rozmazleného fracka. 

Ona 1: Tím trpí většina z nás. Když můžeme mít všechno, tak nechceme nic, a když nic nemáme, tak chceme všechno. Peníze nám nestačí, chceme aby práce dávala smysl, atd.

0
Vytisknout
2250

Diskuse

Obsah vydání | 8. 4. 2016