Nevyužitý inteligenční potenciál

5. 5. 2016 / Ivo Barteček

Jistě jste si někdy všimli nějakého smutně postávajícího člověka, jehož práci by bez valných problémů zvládl věšák. Možná, že jste si pomysleli - proč tohle vlastně dělá? Vždyť je to práce ale úplně k ničemu! - jako kdyby si mohl vybírat. Společnost je postavena na práci a na výdělku z práce vyplývající. Pracujeme, i kdybychom dělali i úplnou kravinu jen pro tu práci, nikoliv pro výsledek. Zaměstnanost holt musí být, bez toho se prostě nedá existovat.

Tato metoda ovšem dokonale ignoruje vývoj technologií, který velkou spoustu lidské práce zastal. Protože stroje práci urychlily, usnadnily nebo zcela nahradily. Ve výrobě je teď potřeba několikanásobně méně lidí. Pro příklad – práci sta lidí v zemědělství nyní zvládne člověk jeden. Na zorání polnosti, zasetí a sklizení stačí opravdu jeden člověk. Z toho plyne, že 99 lidí je bez práce. Sebrala nám technologie možnost výdělku? Dá se to tak brát. Ovšem lze na to hledět i z jiné perspektivy, která tvrdí, že nám technologie dala příležitost zaměřit se někam jinam. Rozvíjet sebe a tím i lidstvo dál, za horizont technologického boomu. Začít využívat vlastní inteligenci a schopnosti k dalšímu rozvoji.

K vyspělejšímu systému, kdy člověk nebude nucen mít zaměstnání a tím si vydělávat na živobytí, spějeme neodvratně. Jediným problémem je to, že současné zřízení si s podobným uzpůsobením společnosti nedokáže poradit. Je totiž postaveno na tom, co má padnout a co padnout i musí. Definici hodnoty nyní stanovují peníze. Budoucí definicí hodnoty poté stanoví uznání oné hodnoty druhými lidmi. Ovšem kdo se nají nějakého uznání? Zní to jako blouznění člověka, který si ještě nenašetřil svůj první milión.

Zvyšující se nezaměstnanost a s tím související tvorbu zcela neužitečné a nesmyslné práce, by vyřešilo zkrácení pracovní doby na polovinu. Díky zrušení uměle vytvořených pracovních pozic by ve společnosti došlo k absolutní zaměstnanosti a zároveň i k umenšení frustrace lidí, kteří dělají práci jen pro tu práci, nebo frustrace lidí, kteří dělají práci potřebnou, ale zbytečně dlouho. Může proběhnout námitka, která bude tvrdit, že živnostníci by dvojnásobek zaměstnanců nezvládli uplatit, tudíž by nutně museli skončit v konkurzu. Ovšem zde je potřeba počítat s výraznými úsporami státní kasy po zrušení zbytečných zaměstnání a i značného zeštíhlení byrokratického aparátu. A tím zvýšená podpora zaměstnavatelů. Stát by si zdaněním přišel na pěkné peníze, které by poté mohl investovat právě do podpory zaměstnanců.

Další možnosti je zavedení základního nepodmíněného příjmu, který pracuje na bázi přiznání částky, jež zajistí člověku důstojný život s tím, že je možné nepracovat, ale pouze peníze přijímat. Tato možnost ovšem naráží v diskuzi na neuplatitelnost takového systému. Základní nepodmíněný příjem vychází z předpokladu, že naprostá většina obyvatel pracovat, tak, jak pracuje teď, chce. A tak by práci při zavedení ZnP nezahodili. Tato myšlenka může být ovšem zcela lichá. Je v lidské povaze hledat místa, kde by se dalo ulít – ovšem tato věta vychází pouze z poznání doby, kde člověk musí pracovat, a tak se chce i ulívat. V diskuzích o základním nepodmíněném příjmu se sem tam mihne i návrh, že by byli lidé nuceni, ze zákona, po dostudování do čtyřiceti let pracovat a poté by bylo jen na nich, zda by chtěli pokračovat. Základní nepodmíněný příjem by brali jen v době studia a od čtyřiceti let. To už je možná uplatnitelnější. Jiná, ještě zajímavější alternativa, je - přiznat základní nepodmíněný příjem jen ženám. Dovolím si tvrdit, že právě to by srovnalo ekonomiku skutečně do latě.

Pokud nahlédneme na dobrovolnickou lidskou práci, užasneme, kolik se jí dnes a denně odehraje. Kolik práce lidé udělají, aniž by za ni očekávali jakoukoliv odměnu? Nejsilnější ukázkou jsou kupodivu nové technologie, které svým uzpůsobením přímo derou lidi do toho, aby pouze spolupracovali, neočekávali za to vděk naplňující bankovní účet. Jako příklad si uveďme Wikipedii, která stojí a padá jen na práci, kterou lidé vykonávají dobrovolně, bez očekávání finanční odměny. Stejné je to například s českým webem ČSFD, který je postaven výhradně na práci lidí, kteří neočekávají od své činnosti nic jiného, než je prosté poděkování. Nejinak tomu je například i s knižními, hudebními, taxonomickými a všelijakými jinými databázemi. Opět, uživatelé těchto webů jsou skutečnými tvůrci obsahu, nejen konzumenty. Vždyť i tento článek vznikl zadarmo. Protože autor měl prostě potřebu jej sepsat.

Samostatnou kapitolou jsou pak programy Open Source, nabízené většinou zdarma, na kterých dělají stovky nebo tisíce lidí. Vznikla takhle plejáda programů, které zastanou dokonale místo těch placených. Grafické programy, kancelářské balíky, ba dokonce i celé operační systémy. Veškerý systém počítače může jet hladce na programech, do kterých neinvestuje člověk ani korunu a přesto jsou spolehlivé stejně, jako ty placené. K tomu se přidružuje i možnost takové programy sám vyvíjet, zasahovat do již vzniklého kódu a dávat tak programu nové funkce nebo možnosti. Statisíce lidí již teď dělá hodnotnou práci zadarmo. Statisíce lidí teď dělá také práci, kterou zastane pitomý věšák, což dokonale nevyužívá lidského potenciálu a pohrdá jeho hodnotou. Na systému je něco nezdravého. Snaží se snad, aby byli lidé v područí?

0
Vytisknout
2305

Diskuse

Obsah vydání | 6. 5. 2016