Bez domova, stýská se jim po rodičích, nemohou spát, mají úzkostné stavy, jsou terčem útoků od místního obyvatelstva

6. 5. 2016

čas čtení 3 minuty

Kaewkeb Hassan si zase začala cucat palec. V noci se tato devítiletá holčička budí v pláči a často není vstavu chodit do školy. Její bratr Rassim, který jí pomohl utéci z nebezpečí v Damašku do Německa, má velké starosti.

"Dívá se na kreslené filmy, ale když je tam scéna, kde děti obědvají s rodiči, začne brečet a televizi vypne," říká. "Skoro nejí. Žádá mě, abych ji odvezl zpět k rodičům do Libanonu."

Do Evropy loni přišlo více než 370 000 dětských uprchlíků. Téměř 90 000 z nich bez doprovodu rodičů. Drtivá většina je z Afghánistánu, ze Sýrie, z Eritrei a z Iráku. Po nebezpečné cestě bude zřejmě pro ně nejsložitější přijmout nové prostředí.

Děti trpí nespavostí, stýská se jim po domově, mají úzkostné stavy, protože nejsou s rodiči a trpí kulturním šokem. A i když unikly bombardování, čelí novým nebezpečím.

Mnoho dětí je zastrašováno místním nepřátelstvím, zatímco jiné zápolí s kulturními odlišnostmi: nové předměty ve škole, podivné jídlo a ještě podivnější jazykové zvyklosti. Čekání na azyl je stresující, nedostatek šatů ponižující. Mnoho dětí si stěžuje na nespavost, ale psychatrická pomoc - i normální lékařská pomoc - není pro žadatele o azyl k dispozici.

"Kdykoliv zavřu oči a snažím se spát, začne mi bušit srdce," říká Athari Bassimová, patnáctiletá Iráčanka, jehož loni poslali rodiče do Holandska. "Opakované noční můry mě vedou k šílenství. Jakmile si lehnu do postele, začnu mít sny o ozbrojencích s hnusnými obličeji, kteří mě honí se zbraněmi. Vždycky mě dostanou, kdekoliv se schovám."

Rodiče poslali Athari do Holandska poté, co jejího staršího bratra unesli a mučili ozbrojenci. Zažila dlouhou přeplavbu po moři, noci, kdy musela pěšky projít celými zeměmi. Spala v lesích, na krajích silnich, vyhýbala se opilcům a násilníkům a po cestě hledala věci, které tam zanechali předchozí uprchlíci, a tak určovali směr cesty.

I v Německu je tamější příznivá atmosféra narušována nepřátelstvím a v některých částech země i násilím vůči uprchlíkům.

Rassim Hassan svědčí o tom, že na ulicích německého města Vogtei čelí pravidelným verbálním útokům a uvažuje o tom, jak před tím sestru ochránit. "Na ulici jsou vždycky němečtí muži, kteří nadávají syrským uprchlíkům. Kawkeb je ale strašně malá holka."

Huizaifa Waiz, patnáctiletý chlapec z Aleppa, pociťuje v Mecklenbursku silně kulturní šok. Strach z neonacistů znamená, že se obává jezdit do školy sám. "Odjíždíme do školy v 7 ráno, je nás skupina 17 uprchlíků a jedeme jedním autobusem.," říká. "Máme tak větší pocit bezpečí. Jednou jsem odešel ze školy dřív a jel jsem sám autobusem, ale nacisté mi v autobuse nadávali a musel jsem celou cestu stát u řidiče, aby mě ochránil."

Kompletní článek v angličtině ZDE