O lidech, které v nemocnici zabila Asadova letadla

10. 5. 2016

Průmyslové kamery v nemocnici jsou objektivníma očima, které zaznamenaly události, k jejichž zaznamenání nebyly instalovány. Události, které v chaosu válek obyčejně nejsou vidět. Zaznamenaly lidi, kteří se rychle stávají pouhými statistikami válečného konfliktu. Tentokrát se to ale nestalo.

V nejlepším případě jsou nemocnice, zejména malé, a zejména ve válečných zónách, jako rodiny. V nemocnici al-Quds ve vzbouřenecké části Aleppa je to právě takové. Podle finančního ředitele této nemocnice, který už odešel domů, když se stala nemocnice terčem leteckého útoku.

Finanční ředitel nemocnice al Quds: My, zdejší zaměstnanci nemocnice, jsme spolu navzájem daleko častěji, než jsme se svými rodinami. Společně jíme a pijeme, sdílíme své bolestí i své radosti. Měli jsme tady rodinnou atmosféru, od ředitele až po nejmladšího zaměstnance. Byli jsme všichni jedna rodina.

Reportér: Středa 27. dubna byla relativně nevzrušený den. Až do 21.37. Hodiny jsou o hodinu pozadu. Když letecký úder Asadových letadel zasáhl vedlejší budovu. Vidíte prach z té exploze. Všichni spěchali na pohotovost, čekali přívoz raněných a mrtvých. Včetně vysokého muže v černých šatech s vysílačkou. Abu Ibrahim. Správce nemocnice.

Finanční ředitel: Byl už doma se svou těhotnou manželkou. Řekl jí: Zajdu se podívat do nemocnice, jestli je tam všechno v pořádku. Protože se blízko bombardovalo.

Reportér: Od výbuchu ve vedlejší budově uplynulo pět minut. Je neuvěřitelné, že všichni, které tady vidíte, přežili, to, co se teď stane.

Abu Ibrahimovi se podařilo uniknout z loterie života a smrti. Byl jen zraněn na noze.

Kamera 3 v přízemí ukazuje dr. Ahmeda, nemocničního zubaře. Ten neměl štěstí. Kdyby býval se méně soustředil na hovor mobilním telefonem, kdyby šel jen půl metru pryč ode dveří, byl by si zachránil život.

Finanční ředitel: Byl součástí naší rodiny. Nedávno se zrovna oženil. Má dítě. Zabili ho v čekárně. Telefonoval, když se propadl strop.

Reportér: Zubař je pohřbený pod propadlým stropem. Najednou se objeví osoba, která přežila. Nese nemluvně. Klopýtá a pak unaveně prochází touto hrůznou scénou. Křičí do rohu trosek. Asi volá o pomoc. Nemůže najít cestu ven, tak se obrátí zpět. Co asi jí probíhá hlavou.

Jinde v přízemí, několik hodin před náletem,Abu Mohammed, nemocniční vrátný, pomáhá návštěvníkům. Otec tří malých dětí. Všichni ho v té nemocnici měli rádi.

Finanční ředitel: Byl to prostý muž a byl respektovaný. Věděl, jak jednat s mladými i se starými. Absorboval hněv a šok lidí.

Reportér: Když prošel těmito dveřmi, jeho osud byl zpečetěn. Také zemřel. Byl jedním z 55 lékařů, zdravotních sester, pacientů, žen, mužů a dětí usmrcených tímto jedním leteckým náletem na nemocnici al Quds v Aleppu.

Finanční ředitel: Žít v Alepu je žít jako mučedník. Považujeme se za živé mučedníky. Když jste v Aleppu, očekáváte, že zemřete každou chvíli. Doma nebo na ulici.

Reportér: Průmyslové kamery v nemocnici jsou objektivníma očima, které zaznamenaly události, k jejichž zaznamenání nebyly instalovány. Události, které v chaosu válek obyčejně nejsou vidět. Zaznamenaly lidi, kteří se rychle stávají pouhými statistikami válečného konfliktu. Tentokrát se to ale nestalo.

0
Vytisknout
1966

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2016