Někdo tu někde je a něco umí

12. 5. 2016 / Ivo Barteček

Společnost se ráchá v mnoha zbytečných problémech, které by se měly řešit a mohly vyřešit. Protože jejich eskalace povede k nárůstu samotného problému a ke vzniku dalších problémů. Jedním z nejdůležitějších faktorů nárůstu problému je slovo „někdo“. Vysvětleme si dále.

Většina společnosti cítí, že se nenacházíme ve stavu, který by se bez uzardění mohl označit za ideální, spíše právě naopak. Česká republika i Evropská unie se máchají v problémech, před kterými politici zavírají oči a o kterých se mohutně diskutuje na internetových fórech a v diskuzích. Ovšem mezi obyčejnými lidmi. Mezi lidmi s mnoha řečmi, ale s prakticky žádným vlivem. Politici taková témata otevírají pouze v okamžiku, kdy potřebují získat na svou stranu veřejné mínění a taková otevírání otázek vedou k jedinému. K širšímu rozebrání v řadách diskutujících na internetu a následné odsouzení zmíněného politika pro populismus.

Časté řešení, které se v diskuzích objevuje, je následující - někdo by s tím měl něco udělat, protože situace se stává neúnosnou - ale kdo je ten někdo? Možná spí v Blanické hoře, ten někdo, který může a umí dělat to něco. Mezi lidmi není, protože už by něco udělal. Mezi politiky už vůbec nebude, protože ti něco udělat mohou, ale neudělají.

Představme si nesmyslnou hypotetickou situaci, kdy se OSN rozhodne ukončit existenci České republiky. Důvod může být jakýkoliv, třeba nelegitimnost rozpadu Rakousko - Uherska. Z rozhodnutí spojených národů bychom se měli připojit třeba jako další region k Německu.

Co se stane? První mohutně vybuchne český internetový prostor. I pod článkem o hollywoodské celebritě se bude řešit česká identita, drzost velmocí a podobné. Alternativní média vychrlí spoustu článků o cíleném ničení slovanství, americké drzosti, anglosaské aroganci. Budou sepisovány a podepisovány petice. Facebook se zaplní výzvami k účasti na demonstracích. Diskuze budou zaplněny oním mytickým NĚKÝM (psáno bude většinou se zapnutým Caps Lockem, aby byly cítit rozjitřené emoce a pokud možno pod anonymním nickem).

V Praze proběhne několik na sobě nezávislých a sobě si konkurujících protestů, happeningů, demonstrací (o víkendu, když většina lidí nemusí do práce, a také když si jich nikdo nevšimne). Maximální počet protestujících bude 17 000 (dle alternativních médií) nebo 1 700 (dle mainstreamu). Nějaký politik zfackuje několik mladíků postávajících na protest před Parlamentem, aby využil příležitosti k sebeprezentaci.

S pondělkem proběhne výměna obrazů ve školách a na úřadech, kde prezidenta vystřídá kancléř(ka). Nad hradem zavlaje německá vlajka a příští protesty, již vlažné, se naplánují do Berlína, protože v Praze už budou sedět jen špatní údržbáři (alespoň v tom by nenastala žádná podstatná změna). Mytický „někdo“, odtud snad už německy „jemand“, bude ještě sem tam strašit v internetových diskuzích. Z těch začne převažovat postupně názor, že jsme si polepšili. Materiálně, a ve výsledku i duchovně. Za další dvě generace bude, za pomoci salámové metody, zcela odstraněno národní povědomí a české sebeurčení, český jazyk se stane archaismem a mluvou babiček, které nikdo neposlouchá a ani nebude.

Co z toho vyvodit? Pravděpodobně nehrozí, že by se státy OSN rozhodly odevzdat naši existenci Německu. Takže vůbec nemá smysl se zabývat nějakým takovým nesmyslným hypotetickým scénářem a omlouvám se čtenáři za jeho nadnesení. Především stejně tak nemá smysl se zbývat atentáty, leteckými nehodami, úderem blesku nebo pádem meteoritu apod. Na to jsou tady pokud možno organizace adekvátní malosti hrozby a nemusí je všichni řešit v hospodě nebo v médiích. Na druhou stranu jsou tu problémy, které by „někdo“ měl umět řešit a také je řešit začal a věnoval jim alespoň v desítkách procent času nás všech. Především je to nestabilita ekonomického zřízení postaveném na gamblingu na burze, nechutně přebujelý exekuční a soudní systém, těžební věže navrtané do budoucnosti našich dětí, které již nyní ubírají dalším generacím prostor pro manévrování (odpovědní si tím zajišťují další pohodlná desetiletí parazitického života navíc), nezdravý životní styl, přepracování, bezcitné drancování planety a přírodních zdrojů, arogantní války vedené po celém světě, oligarchičnost nehlídaného demokratického systému a mnoho dalších skutečných nešvarů, které z nás dělají nesvobodné lidi.

Jenže onen „někdo“ tu není a nebude, dokud jej nenajdeme při pohledu do zrcadla. Protože nikde není někdo jiný, kdo by udělal něco, co by tento systém změnilo. Ti nahoře z tohoto systému tyjí, ti dole jím trpí. Mávnutím rukou a zvoláním - nějak bude - se dočkáme jedině toho, že situace určitě nebude taková, jakou bychom si přáli.

Ano, bylo hůř, ale to není argument, který by vyvracel tvrzení, že může být lépe. A lépe bude, jen když se do toho každý trochu namočí. Když každý nebude čekat, až to za něj někdo odedře a předloží mu na zlaceném podnosu skvěle vypadající budoucnost. Proto se nebojte, nikdo není tak bezmocný, jak by ti nahoře chtěli. Není to ve volbách, ale ve společné píli a spolupráci. Spojte se se sousedy, podporujte se, pomáhejte si, poznejte se, buďte spolu, protože to je jediná účinná obrana, kterou ze své pozice můžete skutečně vyvinout. Jedinec se umí jen ukrýt ve svém domu a bytu a hladit si vlastní zbytnělé ego. Skupina jedinců, spojená do jednoho celku, ta dokáže zázraky. Využijte internet pro vybudování lepšího světa pro sebe, pro své blízké i pro všechny ostatní. Hledejte možnosti, způsoby, myšlenky, vize, najděte se v nich a snažte se o vlastní život a osud, protože ten nečinným přihlížením jen ztrácíte. „Někdo“ prostě nepřijde a nezachrání nás. Ten „Někdo“ jsme my.

0
Vytisknout
1795

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2016