Rakouský obrat doprava

6. 5. 2016


Před pár dny získal Norbet Hofer z pravicově populistické strany FPÖ, se svou holí a pistolí, kterou nikdy nezapomíná, celých 35 % hlasů v prvním kole prezidentských voleb. Obdržel mnohem více než 24 %, které předpovídaly volební prognózy. Zase jednou byl svět nezdvořile probuzen ze sna, napsal Armin Thurnher.


Příběh není nový, ale kontext ano. Krajní pravice v Evropě sílí. Rakousko je obklopeno postkomunistickými státy v různých stádiích přechodu k autokracii. Odmítají spolupracovat s EU na řešení migrační krize, ale radostně přijímají transfery peněz jako kompenzaci za dekády strávené pod komunistickou nadvládou. Evropský parlament se začíná plnit pravicovými extrémisty a protievropskými nacionalisty, zatímco Německo čelí vzestupu AfD, Francie Marii Le Penové a Británie Brexitu.

V Rakousku je FPÖ politicky silnější než kdy dřív. Hoferových 35 % představuje nejlepší výsledek strany v celostátním hlasování: Bývalý šéf strany Haider nikdy nezískal víc než 26,9 % a jeho následník Strache nepřekročil 20,5 %. Pokud Hofer vyhraje 22. května druhé kolo a Strache vyjde vítězně z příštích všeobecných voleb, Rakousko bude poprvé zcela v rukou extrémní pravice. To ale jistě musí být naprosto nemyslitelné?

Země poprvé vystoupila z poválečné idyly v roce 1986, když byl spolkovým prezidentem zvolen Kurt Waldheim, navzdory své historii důstojníka Wehrmacht. "My Rakušané volíme, koho chceme," hlásalo vzdorné heslo z té doby. Vysvětloval jsem zahraničním médiím, že zatím ještě hnědé masy nepochodují ulicemi.

Zvloení Waldheima znamenalo konec širokého rakouského konsensu, který zahrnoval mlčení ohledně podílu na nacistickém režimu a dohodu, že země byla první Hitlerovou obětí. Železná opona padla v roce 1989 a geopolitická situace se změnila; v roce 1995 Rakousko vstoupilo do EU.

Evropa se podruhé začala zajímat o Rakousko, když křesťanský konzervativec Wolfgang Schüssel v roce 2000 vytvořil vládní koalici s Haiderovou FPÖ. Haiderova xenofobie, nenávist k menšinám a nechuť k umělcům byly nové a hrozivé. Vysvětloval jsem zahrnaičním médiím, zatím ještě hnědé masy nepochodují ulicemi.

Krátce na to Haider vystoupil z koalice a pak zdemoloval vlastní stranu. Opustil ji, aby založil novou pravicovou stranu, avšak německo-nacionalističtí bojovníci kolem Heinze-Christiana Stracheho to přežili. Strache, kterého zpočátku podceňovali coby údajně pouhý Haiderův klon, udržel stranu na vlasteneckém kursu. Nicméně neoddělil ji od buršáckých spolků pořádajících vídeňský akademický ples.

Hofer prosazuje systém přímé demokracie švýcarského stylu, ale také plně sympatizuje s Orbánem a Putinem - a samozřejmě také s Marine Le Penovou. Pozice prezidenta se tedy ukazuje být problematická - protože zahrnuje autoritářský potenciál. V ústavě z roku 1920 z velké části sepsané slavným právníkem Hnsem Kelsenem byla role prezidenta v zásadě funkcí notáře. V reakci na předfašistickou éru dodali křesťanští konzervativci v roce 1929 úřadu větší váhu. Inspirováni německým imperiálním prezidentem Hindenburgem poskytli prezidentovi absolutní pravomoci. Teď byl prezident volen přímo lidem a odpovědný za jmenování kancléře, ministrů, soudců a vysokých úředníků. K tomu se stal nejvyšším velitelem spolkové armády.

Vyhlášení nezávislosti 2. rakouské republiky říká, že země má být utvářena v duchu ústavy roku 1920. Spolkový prezident nicméně zůstal, čím byl v roce 1929. Až dosud to nebyl problém, protože prezidenti respektovali ústavu a nikdy nezkoušeli svou moc. Nyní však situace vypadá jinak. Kandidáti socialistů a lidovců získali dohromady v prvním kole 22 % hlasů, ani ne dvě třetiny Hoferových zisků.

Ve vládnoucí velké koalici vědí, že si debakl zavinili sami. Za prvé, obě strany měly postavit lepší kandidáty. Za druhé, situace je složitá. Ekonomické údaje jsou pozitivní a nemůže být řeči o sociální krizi. Avšak obě strany vládly společně příliš dlouho. Voliči jsou unaveni ze stále stejných starých výroků stejných dvou mužů, kteří si neustále navzájem překáží, zatímco vesele vyzývají: "Pojďme to udělat!"

Za třetí, uprchlická krize hrála do karet šovinistům. Je to téměř jako by se vláda a pravicová opozice předháněly, kdo rychleji zničí evropské Rakousko. Tento zápal doprovází triumfální vytí mocných bulvárních listů, které se připojily k útokům na vládu.

Za čtvrté: Evropa. Vzkříšení hraničních kontrol v Brennerském průsmyku ukazuje znepokojivou dávku historické indolence. Blokáda Balkánské cesty ve spolupráci s balkánskými státy nevázanými zákony EU byla v Rakousku oslavována jako triumf nad "vítací kulturou" Angely Merkelové.

Můžete chápat obavy malé země, která přijala více než svůj příslušný podíl uprchlíků a cítí se ostatními členskými státy EU opuštěna. Ale místo aby využila krize k vybudování efektivního režimu ochrany hranic EU, vláda preferovala hru národní kartou před evropskou kartou.

Stará velká koalice vedla k politické paralýze. Spolupráce a konsensus narušily veškeré politické rozdíly. Oslabování práva na azyl nakonec prospělo Strachemu více než vládě.

Strache a jeho gang potřebovali jen nabídnout hesla o drastických opatřeních, národní hrdosti a "Rakousko především", museli vypadat jako nové tváře, které mohou konečně přinést změnu. Fakt, že kolegové se poprvé stali známými kvůli nepotismu a korupčním skandálům, kvůli kolapsu Hypo Alpe Adria Bank v Korutanech, který stál daňové poplatníky miliardy eur, byl zřejmě zapomenut.

Norbert Hofer chce z prezidentské role dostat co nejvíce. Prohlásil, že lidé se budou divit, co je možné. Ale jeho první debata s oponentem, ekonomem Zelených Alexanderem Van der Bellenem, ukázala, že se oba křečovitě snaží vyhnout otevřenému konfliktu.

Rakouská nemoc se jeví tak vytrvalá, jako vždy. Jsou tu problémy, ale zabalené v bublinkovém obalu konsensu. Zahraniční mocnosti varují před autoritářským, protofašistickým vývojem? To Hoferovi jen prospěje: My Rakušané volíme, koho chceme. Strany doporučují volit proti Hoferovi? To jen motivuje jejich oponenty.

Tento druh přizpůsobivé politiky paralyzuje polovinu oponentů Svobodných, zatímco druhá propadá alarmismu a varuje před bonapartismem, Třetí republikou a Orbánistánem. Je třeba připomínat, že se Rakousko liší od Maďarska a Polska silnými institucemi občanské společnosti - a že sociálnědemokratický starosta Vídně Michael Häupl na podzim 2015 porazil Stracheho v komunálních volbách kampaní zaměřenou na obranu lidských práv.

Tyto volby dopadnou těsně. Van der Bellen je skoro 13 procentních bodů za Hoferem. Lidovci odmítli doporučit jednoho kandidáta - nakonec mnozí z nich jsou nakloněni vládě se Svobodnými. Socialisté pokřikují, ale ve spolkové zemi Burgenlandsko již se Svobodnými uzavřeli vládní koalici. Mnozí z jejich špičkvých politiků se vyslovili pro Van der Bellena. Kancléř a vicekancléř oba ve funkci končí. A já stále radostně vysvětluji zahraničním médiím, že ulicemi Vídně dosud nepochodují masy v hnědých košilích.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3070

Diskuse

Obsah vydání | 9. 5. 2016