Vnitřní dialog generace Y

#Těžkýživotčecháčka

21. 4. 2016 / Aneta Adámková

Ona 1: Vrchol všeho byla cesta domů. Doufala jsem, že si v metru sednu, ale na MÉM místě seděla nějaká přičmoudlá ženská. Já jsme se tu narodila, já platím státu daně, tak mi nemá co zasedávat místo. Ať si táhne do své země.

Přičmoudlá ženská: Mám strach jezdit veřejnou dopravou. Lidé na mě koukají skrz prsty. V Čechách jsem se narodila, vystudovala, žiji zde celý život, ale poslední dobou je to čím dál horší.

Ona 1: To byl zase den. Do výplaty daleko, účty nezaplacené. Do toho mi soused vrtá do zdi, a šéf mi zamítl dát dovolenou v termínu, kdy jsme chtěli jet s Márou na dovolenou.

Šéf: Cítím se docela blbě, musel jsem dnes jedné paní zamítnout dovolenou. Jenže v tom samém termínu už přišlo žádostí víc, a já bohužel nemůžu nařídit prázdniny pro všechny a zavřít kancelář.


Ona 1: Dneska ještě si vedle mě v metru sedl takový pitomeček, který měl zapnutý zvuky na klávesnici na mobilu. Každý normální člověk to má vypnutý. To dělá určitě naschvál. Jako tohle chceš fakt poslouchat celou cestu do práce. Určitě to dělá naschvál! Tyhle typy, to já znám.

Pitomeček: Dneska v metru na mě všichni koukali děsně divně, jsem si myslel, že mám třeba něco na obličeji, že smrdím, či co. A teprve ve škole jsem pochopil, že to asi bylo tím, že jsem měl zapnuté zvuky klávesnice na telefonu. Mně se to občas samo zapne, a když mám sluchátka, tak to prostě neslyším. Teď už ty pohledu chápu.


Ona 1: Potom v práci celá ulice rozbouraná, prý nové tramvajové koleje. Jako kdyby s tím nemohli počkat.

Dopravní podnik: Je dobře, že jsme investovali do opravy těch starých tramvajových tratí. Ty staré koleje byly už nebezpečné. Teď tam budou nové, odhlučněné, a v okolí zasetý trávník.


Ona 1: V práci mi hned ve dveřích nacpali nějaké obálky na vyřízení. Jsem si ani nestihla dát kafe. Na obědě zas byla nová servírka, které to trvalo všechno 3 dny. Jsem jí ani nedala dýško. Krávě. Člověk potřebuje jít pracovat, a ona poplete objednávky. Pokud je tak neschopná, tak tam nemá co dělat. Mají ji strčit do kuchyně, ať se to prvně naučí tam.

Servírka: První den v práci a hned takový záhul. Dali mě rovnou na polední směnu, že jim vypadli dva lidi. Což je docela nefér. Doufám, že mě teď šéf nevyhodí, že jsem neschopná. Jenže zapamatovat si vše během jednoho dne nejde. Ještě mě tam nějaká ženská seřvala, jak jsem marná. Tak ať si to zkusí sama někdy. No hlavně doufám, že to se mnou šéf ještě zkusí.


Ona 1: Kvůli tomu jsem dorazila pozdě na poradu se šéfem, tak mě hned seřval. Asi si na mě léčí nějaké mindráky. Na to ale nejsem zvědavá. Ať si to řeší doma.

Šéf: Seřval jsem dnes jednoho zaměstnance. Chudák paní si to vlastně vůbec nezasloužila. Zítra se jí omluvím. Akorát přišla pozdě na naši poradu. Ale já byl tak nervózní, žena mi volala, že se syn ve škole zranil, a je v nemocnici. Měl jsem se tam s ní setkat, a vůbec jsem nestíhal.


Ona 1: A když jsem konečně padla, tak venku začalo pršet. Jako naschvál. Celý den tam sedím, svítí sluníčko, já zavřená v kanclu, a potom začne lejt. Už to mě úplně naštvalo, a ještě jsem měla jít s kamarádkou na kafe, a ta ho zrušila. Když už se konečně shodneme na jednom dni, tak ona to zruší? Vždycky byla divná. Vlastně jsem ráda, že jsem s ní nikam nemusela.

Kamarádka: Měla jsem se dnes sejít s kamarádkou. Moc jsem se těšila, dlouho jsme se neviděly. Bohužel ale mi na poslední chvíli zavolala sestra, že potřebuje pomoc s oslavou jejího syna. To jsem nemohla říct ne, jsem jeho kmotra.


Ona 1: Říkala jsem si tedy, že si udělám radost, a zašla jsem do obchoďáku. Nic pořádného tam nemají, je to drahý a člověk se tam musí prodírat jak na Staromáku. Ale teda nakonec jsem si pořídila nové boty. Byly tedy hrozně drahé, ale po tom dni jsem si je zasloužila.

Prodavačka: Jak já občas tu práci nesnáším! Dneska jsem myslela, že na tu příšernou ženskou vyletím. Dvě hodiny se rozhoduje, nadává, jak je všechno drahé, odstrašuje další zákazníky. Já jsem tu sama na celé oddělení, a ona se chová jak malé děcko.Tak do háje, pokud se jí tady nelíbí, tak ať jde jinam. A nakonec si koupila boty za tři stovky...


Ona 1: Vrchol všeho byla cesta domů. Doufala jsem, že si v metru sednu, ale na MÉM místě seděla nějaká přičmoudlá ženská. Já jsme se tu narodila, já platím státu daně, tak mi nemá co zasedávat místo. Ať si táhne do své země.

Přičmoudlá ženská: Mám strach jezdit veřejnou dopravou. Lidé na mě koukají skrz prsty. V Čechách jsem se narodila, vystudovala, žiji zde celý život, ale poslední dobou je to čím dál horší.


Ona 1: Uprchlíky v ČR nechceme.

Uprchlík: Žít v ČR být nechceme.

0
Vytisknout
3444

Diskuse

Obsah vydání | 25. 4. 2016