Trump, nebo Clintonová, aneb prašť jako uhoď

24. 4. 2016 / Daniel Veselý

Pro spoustu konzumentů mediálních zpráv může být únavné sledování výsledků jednotlivých primárek ve Spojených státech počítaje v to složitou úlohu delegátů a superdelegátů. Situace pro ně bude dozajista přehlednější, až proti sobě, jako již tradičně, budou stát nominanti za Demokratickou a Republikánskou stranu. Výsledky primárek ve státě New York přerušily spanilou jízdu Bernieho Sanderse ve prospěch Hillary Clintonové na jedné straně a posílily pozici trumpovského přízraku na straně druhé. Opět se tedy rýsuje možnost, že v klání o prezidentský úřad v USA proti sobě stanou představitelka vojensko-průmyslového komplexu v jestřábím hávu Clintonová a „truckandidát“ Trump, který způsobil poprask uvnitř Republikánské strany a obnažil bezradné tápaní americké politické scény mající nakročeno k jakémusi korporátnímu fašismu.

Kontroverzní magnát Donald Trump v republikánských primárkách ve státě New York získal 60 procent hlasů, druhý s 25 procenty hlasů skončil John Kasich a třetí pozici s 15 procenty obsadil Ted Cruz ZDE. V demokratických primárkách získala Hillary Clintonová 58 procent hlasů a zbytek hlasů připadl Berniemu Sandersovi. Podíváme-li se na přiloženou mapu, zjistíme, že bývalá první dáma uspěla pouze ve 12 okresech (především v lidnaté New York City a přilehlých okresech) z celkového počtu 62 okresů. Nicméně newyorské primárky doslova uťaly Sandersovu spanilou jízdu poté, co vyhrál sedm primárek v kuse.

Tato „výherní série“ vlila novou krev do žil jeho četným stoupencům, kteří upřímně věří, že je možné porazit perfektní kandidátku establishmentu Clintonovou. Nu, osobně se stále domnívám, že možnost, aby se v současných Spojených státech stal prezidentem politik, mající blízko ke státníkům éry Nového údělu, především k americkému prezidentovi Franklinovi D. Rooseveltovi ZDE, je iluzorní. Roosevelt se snažil stabilizovat americké hospodářství zdevastované velkou ekonomickou depresí primárně vytvářením pracovních míst pro nezaměstnané a poskytováním materiální podpory pro chudé, tedy oživením ekonomiky prostřednictvím státní intervence. Nicméně poměry na americké politické scéně se od té doby posunuly výrazně doprava a jakákoliv výrazná odchylka od neoliberální ortodoxie je považována za nebezpečnou blasfémii.

Nadto je demokratický socialista Bernie Sanders v rámci Demokratické strany vnímán jako jakýsi renegát (Sandersův ostrý odsudek „miliardářské třídy“ apod.), protože elity Demokratické strany včetně nevolených superdelegátů preferují zachování statu quo, a to i v situaci, kdyby za Sandersem stála většina voličů v primárkách ZDE.

Aktuální předvolební klání ve Spojených státech je řadou pozorovatelů chápáno také jako vzpoura proti establishmentu, a to za situace, kdy se o nominaci za obě strany ucházejí „enfants terribles“ Trump a Sanders. Myslím, že v případě Bernieho Sanderse nemůžeme lehkomyslně hovořit o populismu či přímo o vzpouře vůči danému statu quo, avšak v souvislosti s fenoménem Trump se názorně ukazuje, kam až bezradnost americké politiky může dojít.

O výstředním miliardáři Trumpovi byly popsány stohy papíru. Nicméně mi přijde zarážející, že Trumpovo tažení proti zavedeným pořádkům některým zasvěceným komentátorům konvenuje, byť s výhradami ZDE. Je sice pravda, že Donald Trump se v některých ohledech jeví jako progresívnější kandidát na úřad amerického prezidenta než Hillary Clintonová (vystupuje proti dohodám o volném obchodu, důrazně odsuzuje korupci v nejvyšších patrech americké politiky či by chtěl snížit vojenský rozpočet a zrušit monopol soukromých pojišťoven či ZDE), nicméně jím šířená zášť vůči migrantům z Latinské Ameriky a muslimům nebo vyvolávání nenávisti proti jeho politickým oponentům je skutečnost navýsost alarmující. Domnívám se ale, že Trump v tomto ohledu spíše blufuje s tím, že v jeho bytostném zájmu je oslovit naštvané voliče napříč politickým spektrem.

John Pilger a některé další osobnosti mají za to, že prezident Trump by v zahraniční politice na rozdíl od prezidentky Clintonové spíše sázel izolacionismus, jinými slovy by zahraniční politika USA nenadělala ve světě tolik paseky. Jestliže by Hillary Clintonová volila tvrdší politický kurs vůči jadernému Rusku, Trump by poté, co vyjádřil sympatie k prezidentovi Putinovi, naopak tlačil více na jadernou Čínu. Nezapomínejme, že nepříliš příznivý politicko-vojenský kvas v Jihočínském moři, na němž dílem nese vinu Peking a dílem Washington a jeho tamní spojenci, může snadno přerůst ve velice nebezpečný konflikt ZDE.

Dosti strašidelná je představa, že by nebezpečný a vulgární populista Trump měl k dispozici jaderný kufřík, zvláště pak poté, co prohlásil, že jaderná politika Spojených států by měla být „nevypočitatelná“ ZDE. To by v reálném světě znamenalo, že by USA byly schopny použít svůj atomový arzenál kdekoliv, kdykoliv – a proti komukoliv. Výstřední byznysman již dříve navrhoval použít jaderné zbraně proti Daeši, i kdyby to mělo znamenat jejich nasazení v Evropě.

Suma sumárum: Trumpova politika „nevypočitatelnosti“ jeví neklamné známky šílenství, ačkoliv zastávám názor, že volba mezi pravděpodobným nominantem za Republikánskou stranu Donaldem Trumpem a nominantkou za Demokratickou stranu Hillary Clintonovou je v obecné rovině prašť jako uhoď.

Pokud Trumpa hodnotíme jako „truckandidáta“, proti němuž se uvnitř samotné Republikánské strany zvedl nelíčený odpor ZDE, Hillary Clintonová je přímo vzorovou kandidátkou do Oválné pracovny. Bývalá první dáma USA totiž představuje záruku, že pomalu se rozpadající systém ZDE bude šlapat jako hodinky nehledě na jeho možné otřesy ze strany „povstaleckých“ kandidátů, jimiž jsou Trump a Sanders, byť se oba pohybují na opačném konci politického spektra. Za Clintonovou v jednom šiku stojí klíčové lobby, Wall Street, farmaceutické a ropné giganty apod. Clintonová kromě toho už ve funkci ministryně zahraničí v první Obamově administrativě nastínila, jakou politiku by USA pod jejím vedením praktikovaly: role Clintonové v destrukci Libye, kde prosazovala silové řešení tamní krize na úkor diplomacie ZDE , je nepopiratelná, obdobně jako její úloha v puči v Hondurasu ZDE, kvůli kterému se tato latinskoamerická země propadla do násilností a anarchie.

Skutečnost, že ovzduší stávajícího amerického politického systému není nakloněno sociálnědemokratickému politikovi, jakým je Bernie Sanders, nemluvě o ještě progresivnějších politicích, jako je šéfka Strany zelených Jill Steinová, na druhou stranu přináší inspirující otázky. Předně: do jaké míry je udržitelný politický systém, v němž může s úspěchem o přízeň voličů soupeřit egomaniak stavící svou popularitu na iracionálním strachu a lžích s političkou, jejíž politická moc se opírá o nadnárodní giganty a neprůstřelné lobby, jež nemusejí nikomu skládat účty?

0
Vytisknout
2757

Diskuse

Obsah vydání | 27. 4. 2016