Jak je ti, Rakousko, aneb Proč si německý "kancléř sjednotitel" zve Viktora Orbána

27. 4. 2016 / Karel Dolejší


V prvním kole prezidentských voleb v Rakousku o víkendu s přehledem zvítězil nemastný neslaný kandidát strany bývalých nacistů. Na rozdíl od dob, kdy v rakouské politice řádil nebožtík Haider, však tentokrát nelze hovořit o charismatickém ultrapravičákovi. Rakouská politická krize má teď systémový charakter - a situace v Německu se rakouské velice nepříjemně podobá.


V dobách, které si již téměř nikdo nepamatuje, nebývalo zvykem bez opravdu vážného důvodu uzavírat dlouhodobé pravolevé koalice. Křesťanští a sociální demokraté bývali více rivaly než kumpány u korýtek. Oba směry znamenaly spíše alternativy než spolupachatele. V těchto dobách vznikla dlouhodobá politická strategie německé CDU, které se drželi všichni šéfové strany - až do Merkelové.

CDU měla být alternativou k SPD - a zároveň působit dostatečně napravo, aby vedle ní již nemohla vyrůst další silná pravicová strana. Za Merkelové je ale vše jinak. Funguje dlouhodobá velká koalice se socialisty, tak jako v Rakousku. Jenže zatímco u jižních sousedů ČR lze přinejmenším najít relativně slušný důvod takového uspořádání - hrozbu ze strany ultrapravicových Svobodných - v německé politice dlouho nic podobného neexistovalo. Až nyní.

V 90. letech s válkami na Balkáně zasáhla Německo také jedna velká migrační krize. Ultrapravicové subjekty vycítily příležitost a začaly s propagandou. Kohlova CDU si byla vědoma toho, že situaci nemůže nechat bez odpovědi. Potenciálně nosné politické téma napravo od ní bylo třeba zneškodnit. Možné způsoby se nabízely dva, jako dnes. Buď voliče rázně přesvědčit, že bezpečnostní i ekonomická situace související s migrací je víceméně pod kontrolou vlády, a tím téma samotné politicky sterilizovat; nebo musí být téma antiimigračních nálad ultrapravici v měkčí podobě vyfouknuto pravicí hlavního proudu. "Kancléř sjednotitel" Helmut Kohl udělal to druhé, což představuje jeden z důvodů, proč na něj nevzpomínat minimálně bez vážných rozpaků. Současně však zajistil funkčnost dlouhodobé strategie své strany a silná ultrapravicová strana za něj v Německu nevyrostla.

Angela Merkelová je však jinde. Pravé křídlo strany kritizuje "sociáldemokratizaci" čili posun doleva, který kancléřka spolu s hlavní spolupracovnicí, Ursulou von der Leyenovou, v posledních letech zařídila. Vládní blok dnes tvoří dvě velké strany, které se navzájem liší již víceméně jen druhotnými akcenty. Zároveň vpravo od posunuté CDU zůstal volný prostor. Nějakou dobu ještě chybělo nosné téma. Pak jej ovšem Merkelová svou politikou sama dodala: Skepse vůči společné evropské politice poručníkované Berlínem i proti vlastnímu elektorátu, plus antiimigrační hysterie. S radostnou podporou Kremlu vyrostla poprvé po roce 1945 silná německá ultrapravicová partaj vedle křesťanských demokratů. A co se o víkendu přihodilo v Rakousku představuje teď trend, k němuž přinejmenším potenciálně směřuje rovněž německá politika.

Za Kohla by se něco takového nestalo. Když vznikla podobná hrozba, posunul CDU doprava, i když samozřejmě zdaleka ne tolik, jako to aktuálně v Budapešti provádí Viktor Orbán. Oba se nicméně shodli v kontroverzní snaze sebrat plnotučným extrémistům typu německé NPD či maďarského Jobbiku agendu. Kohl to provedl úspěšně, Orbán zřejmě zdaleka tak úspěšný není. Přesto se Kohl hlásí spíše k němu než k Merkelové. Důvody netřeba hledat v morální theologii, ale v politické strategii.

CDU po Merkelové bude muset rozhodně udělat několik kroků, pokud se chce zbavit hrozby rakouské vývojové trajektorie. I kdyby ještě zůstala v koalici s SPD, nezbytně se od této strany opět více odliší, tzn. mj. posune se znovu doprava přibližně do prostoru, kde působila nějakých padesát let. AfD začne strana čelit rekonstrukcí vlastní evropské politiky a postoje k migraci, optimálně směrem k většímu evropskému multilateralismu - ale současně také k restrikci politiky bezmezně otevřených dveří, které se Němci nejpozději po silvestrovských útocích v Kolíně nad Rýnem začali spíše obávat. A konečně, až udělá obojí, půjde konečně AfD po krku, pravděpodobně kombinací expozice kremelských vazeb pravicových populistů a tradičních protiextrémistických opatření ve spolupráci se Spolkovým úřadem na ochranu ústavy.

Pokud si Helmut Kohl zve k sobě domů někoho tak kontroverzního jako Orbána, nedělá to rozhodně z uražené ješitnosti. Signalizuje sílící nálady pravého křídla CDU, které je vážně znepokojeno nezamýšlenými dopady dlouholeté politiky současné kancléřky. Ta opustila dlouhodobou strategii strany, avšak nepřišla s žádnou nosnou alternativou. Instinkt pravicových partajníků velí zařadit zpátečku a vrátit se k tomu, co fungovalo. Tomu se říká konzervatismus - nikoliv nutně xenofobie, fašismus či hnědáctví. Ideově čistého na takovém postupu ovšem není nic. Je cynicky pragmatický.

Po úspěchu AfD v zemských volbách je donedávna nemyslitelný úspěch Svobodných v rakouských prezidentských volbách další vodou na mlýn kritiků Angely Merkelové. Pro ně znamená Viktor Orbán především postavu, která se snaží čelit posunu preferencí voličů doprava v rovině politické strategie - jakkoliv lze popsat tuny papíru úvahami o tom, nakolik a zda vůbec je úspěšný. Ale představuje cosi zcela jiného než kampaň za evangelizaci voličstva ze spolkového kancléřství. Zatímco první (orbánovský) přístup může, ale nutně nemusí selhat, to druhé představuje přístup bytostně antipolitický, jenž selhává víceméně se stoprocentní spolehlivostí.

0
Vytisknout
3197

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2016