The culture, stupid!

29. 4. 2016 / Karel Dolejší


Kolem roku 1980 výraz "neokonzervativní" znamenal dočista něco jiného než dnes. Týkal se skepse vůči "keynesiánskému" programu Velké společnosti, nikoliv podpory vojenských intervencí v zahraničí. Jedním z těch, kdo byli tenkrát "neokonzervativní" nálepkou častováni, aniž by o ni sebeméně stáli, je sociolog Nat Glazer, mj. spoluautor klasické studie Osamělý dav. Dnes zůstává zajímavý především kritikou projektu multikulturalismu, kterou sotva kdo může označit za rasistickou nebo xenofobní.


Glazer, sám s židovským rodinným zázemím, polemizoval s mýtem o "tavícím kotli" americké společnosti již v roce 1965. Židé, stejně jako třeba Irové či Italové, věděli velmi dobře z vlastní zkušenosti, že "melting pot" se jich příliš netýká, stále jsou stigmatizováni. Glazerovy podrobné studie navíc vedly autora k závěru, podle nějž snaha vlády najít jakýsi univerzální mustr na zmíněný problém nemůže být příliš úspěšná.

Vládní politika je totiž nezbytně uniformní, kdežto sociální a kulturní struktury takové nejsou, tvrdí Glazer. Neexistuje jednotný "problém menšin", protože některé menšiny v zásadě problémy téměř nemají a pomoc vlády nepotřebují (jako Židé nebo Hispánci), zatímco jiné naopak budou potřebovat soustavnou pomoc po řadu generací (Afroameričané, kdysi proti své vůli přivlečení a zotročení). A neexistuje ani jednotný "problém chudoby", protože chudoba v ghettech představuje jiný problém než venkovská na periferii - a chudoba pracující zase jiný, než chudoba dlouhodobě nezaměstnaných. Tak rozdílné věci nevyřešíte jedním dekretem od zeleného stolu.

Glazer považoval uniformní státní sociální politiku za problematickou, přednost by podle něj měly mít "tradičnější" způsoby řešení problémů, to, čemu říká "fine structure". (Samozřejmě jde o velikou teoretickou iluzi, poněvadž státní sociální programy se přece prosadily především proto, že svépomocná řešení v rámci občanské společnosti spektakulárně selhala v krizi 30. let.) Nedokonalý stav poznání, z nějž státní sociální politika vychází, představuje jeden problém - ti kdo rozhodují nezískali dost znalostí o předmětu a nedokážou ani odhadnout nezamýšlené důsledky politiky, kterou prosadili. Druhým problémem je pak neustálá snaha státu přebírat funkce tradičních sociálních struktur jako rodina, sousedské vazby atd. Státní programy nadšeně hlásaly eliminaci chudoby, avšak aniž stanoveného cíle dosáhly, snížily ještě dále schopnost tradičnějších struktur se s chudobou vypořádat - protože se prostě více lidí spoléhá na státní pomoc.

Specifická Glazerova námitka vůči programu Velké společnosti tvrdí, že omezené prostředky sociální politiky neumožňují odstranit příslušné problémy (jak tvůrci programů původně slibovali), mj. i proto, že problémy zčásti nemají jen politickou a sociální, ale také kulturní povahu. Program založený na představě odstranění chudoby prostřednictvím individuálního sociálního vzestupu jednoho každého občana ovšem dávno selhal - a podle Glazera je multikulturalismus reakcí na tento stav a svým způsobem i uznáním neúspěchu. Stále je třeba pomáhat Afroameričanům (Glazer zdůrazňuje především pomoc ve vzdělávání), a ještě dlouho bude - také proto, že existuje specifická kultura znevýhodněných a kultura chudoby.

Glazerův důraz na kulturu coby analytický, nikoliv normativně vyzdvihovaný prvek, je dodnes velice nosný. Především uznává existenci problémů, jež sociální politika sama nevyřeší (a pokud je nevyřešila, není to nutně "vina rasistů z většinové společnosti"). Ale současně nekoketuje s rasistickými interpretacemi, ani s vysvětlováním různých sociálních a kulturních jevů náboženskými příčinami. (Kultura indických muslimů je skutečně velmi odlišná od kultury muslimů v Nigérii a ta se zase příliš nepodobá kultuře iráckých šíitů - leda snad v chorém mozku docenta Konvičky.) Kulturu lze studovat, v zásadě ji nefixovat jako něco daného jednou provždy, uvažovat o možných proměnách a modifikacích, aniž požadujeme její odstranění. V České republice by se například dalo hovořit o specifickém fungování romských rodin, kde velmi často děti nemají potřebný klid a soukromí na přípravu do školy. Takový kulturně specifický rys velmi znevýhodňuje své nositele po celé generace, ale pokud to uznáte, neříkáte nic rasistického. Tento rys je třeba změnit, ne jen u vybraných rodin romských předáků, kde k tomu již dávno došlo, ale všeobecně - pokud má mít celá menšina šance na úspěch.

Sbírka esejů Limity sociální politiky (1988) a kniha Teď jsme všichni multikulturalisty (1997) rozhodně stále stojí za čtení. Autor ohledával citlivě a kultivovaně mnohé problémy americké společnosti v dobách, kdy bylo spíše nežádoucí o nich vůbec hovořit, neboť bonton žádal oslavovat údajný spektakulární úspěch. Dnes, když řada těchto problémů USA přerůstá přes hlavu, jejich dávný pozorovatel Glazer představuje stále přemýšlivý, humanistický a kultivovaný přístup, ačkoliv spíše svými texty, protože veřejně již téměř nevystupuje. Vždy volal po poněkud jiném modelu uznání diverzity, než jaký se nosil i v první fázi revize poválečného sociálního inženýrství, v dobách "multikulti". Podněcuje přesnost při pozorování a vnímavost k rozdílům, namísto buranské trumpistické paušalizace.

Když Glazer slyší slovo kultura, rozhodně nesahá po revolveru.

0
Vytisknout
2499

Diskuse

Obsah vydání | 3. 5. 2016