Levice, pravice a boj proti fašismu

2. 5. 2016 / Boris Cvek

V minulých dnech jsem si všiml ve veřejném prostoru diskuse o tom, zda se pravicoví a levicoví odpůrci xenofobů a fašistů mohou mezi sebou shodnout na nějaké společné verzi antifašismu. Napadlo mne, že mnohem snadněji by se tento problém dal řešit při zpětném pohledu do dějin.

Byly doby, kdy pravice znamenala odpor k všeobecnému volebnímu právu, odpor k právu, které zajišťuje důstojné podmínky pracujícím, odpor k emancipaci žen, černochů, gayů a leseb atd. Dnešní většinové pravicové strany s tímto nemají problém a pro klerikální pravici z dob Dreyfusovy aféry by představovaly extrémní levici. V tom smyslu měl Masaryk pravdu, když tvrdil, že vývoj jde doleva.

Emancipační hnutí kladlo veliký důraz na to, aby vytvořilo právní prostředí (třeba zákoník práce nebo zákony o všeobecném volebním právu), v němž lidé jako jednotlivci dostanou šanci co nejvíce se osvobodit od útlaku mocných a většiny. To je přesný opak fašismu, který stál na ideálech staré protidreyfusovské pravice.

Potřeba změny zákonů je výrazem víry v právní stát, v možnost soudů hledat spravedlnost a ochránit slabé. Problém vzniká ovšem s představou sociální spravedlnosti a s tím, jak tuto formu spravedlnosti uskutečnit. Jedna z možností je, rezignovat na víru v účinnost změny zákonů a v možnost kultivování právního státu a zaměnit ji za víru ve stát, který se stará o své občany jako feudál o nevolníky. Tento princip etatismu je společný pro fašisty, nacisty i režimy, vedené komunistickými stranami, a jeho důsledkem byly odporné zločiny státu na svých občanech. Tento princip, i kdyby se zaštiťoval sebevíce myšlenkou sociální spravedlnosti, je třeba odmítnout. Takováto levice je stejně nebezpečná jako fašistická pravice a dnes se ostatně hlásí právě k etatismu putinovskému, takže etatismus je jí mnohem dražší než práva pracujících.

Je jistě správné, aby naše společnost byla barevná kulturně i politicky, a na demonstrace proti fašismu patří každý, kdo věří v emancipační ideály, v občanskou společnost a ve smysl kultivace právního prostředí. To by mělo lidi spojovat.

A i ti, kdo mají výhrady k existenci státu jako takového, a to je opak etatismu, nazývaný anarchismus, by mohli přijmout společnou myšlenku hledání práva, která tvoří společnost a která se nedá nahradit něčím, co by nemělo instituční základ a formální procedury. Liberální tradice, k níž se hlásím, říká, že stát má sloužit občanovi a nikoli občan státu. V myšlence, že k soudu lze pohnat samotný stát, je nejlepší důkaz, že tomu tak může být.

0
Vytisknout
2092

Diskuse

Obsah vydání | 5. 5. 2016