Bodláky Václava Duška

Krizová poučení z letitých omylů...

28. 4. 2016 / Václav Dušek

Stará existence se dere do kopce mrzké slávy v pohoří Marnost; krize věku mladého, středního i staršího dělají divy. V krizi nalezneš i zalíbení, abys překonal strach ze závratné budoucnosti. Krize v pravý okamžik bourá zajeté cesty - ruinuje lidské plemeníky, politické harcovníky a jejich pomahače, odklízeče špíny. Krize v budoucnu leká náfuky, kteří se mylně domnívají, že nás budou strašit do sto padesáti; ovšem to musí vyzmizíkovat do kavkazského ráje mnohaletých. Koloval vtip, že kdesi ve zmíněném regionu žil byl mužik, věku sto padesáti jar - pak se přišlo na to, že při VŘSR se ve zmatku ztratily doklady a kdosi mu připsal osmdesát roků.

Krizemi žije planeta. Pamatujete krize korejské, kubánské, vietnamské - vojáci padali po tisících a odpovědní činitelé bobtnali v pohodlných křeslech; řídit svět vojensky, pohoda, když ovšem nestojíš v první linii a nekosí tě zparchantělé kulky, nesežíhají plamenomety, nepropichují bajonety, nervou granáty a bomby sypané z obřích bombardérů.

V případě, že máš jistotu velení, krize se neobávej. A hochy v zinkových rakvích vítej s říznou kapelou, slavnými prapory a zástavami, ohlušujícími salvami a nudnými brepty špekbuřtů o nezměrném hrdinství, oddaném vlastenectví a odhodlání položit životy na oltář vysněných demokratických zázraků - připneš řády do polštářků, předáš rodině, ruka rukou třese, odškrtnuto, splněno!

Naše krize bývají vidinami velkolepých odvážných snů, výpravných pohádek, kde se dobrem prodíráš bez dechu až k cíli zjevení pravdy - snění bývá nebezpečné, hošku, takže mysli trošku. Politické krize jsou jevem trvalým v důsledku nemohoucnosti bezvýznamných nadutých špiček ve společnosti.

Krize polámaného práva, rozkošně trvalá. Socanská partajní klička zní věrohodně pouze majitelům IQ 007 - právo neprávo, my ti nic nedáme, kámo. Budeme klást odpor, štítě se soudy vyšší instance a nestydíme se za to, protože, hlupáku, máme pravdu. Jakmile máš pravdu, máš vystaráno. S krizí pravdy na nás nechoď - máme voličstvo rozeseto po krajích v úrodných lánech nevědomosti, městech a vískách.

Usilujeme o růžový palouček, kde budeme přijímat bohorovně všechny drsné sympatizanty, roztodivné diverzanty, okupanty partajní, i náhodné přidělence a mamlasy vyděděnce; máme náruč dokořán, opravdu, pak náhle náruč sklapne a jsi náš. Stranické krize přinášejí krize společenské jak na běžícím pásu. Vrtí se partajní hrdličky, posílají hubičky a vrkají obehrané písničky.

Krize ropná hranic nezná. Zásobníky žádané komodity hlídají vycvičení naverbovaní a placení vojáci jako oko v hlavě. Pro koho? To jsou ale otázky! Přece pro nás, bratře. Bez chleba se žít dá, ale bez ropy zahyneš. Státy oplývající touto drahou močkou se rozpínají ve zlacených trůnech bohatství, vyfutrovaných démanty z vykradených krvavých afrických dolů; válečné vřavy rozmetají v kroku nápady zelených mužíčků i jejich družek. Sáhneš, kam nemáš, dostaneš přes prsty, lidumile. Vodní i sluneční krize na obzoru.

Pesimisté volají: Běda, zahyneme! Optimisté volají: Běda, zahynou! Armáda cyniků zívá a zpívá, i rapuje: Jejich starosti chceme mít v den skonu, až slunce spadne do černých děr a voda poteče vzhůru...

Ideologické krize počítají se vším, co se hne. Musí strážit vydobyté pozice, jakmile se ti v sadu libosti objeví červ, bez zaváhání vykácej napadené stromky! Sadaři se zadaří a nepřítele pokoří. Kulturní krize nepadají v úvahu - co je vlastně ta kultura? Nalejme si čistého vína, sedlinu procedíme skrze zuby, nebudeme troškařit. Kam se poděly umělecké špičky - kdo to ví, nepoví. Horší jsou krizové viry v technických a vědeckých oblastech, kde ducha neumlčíš zpěvem, jevištními a filmovými kejkly.

Za vším jsou peníze. Hrůza. Sportovní čeládka notuje: zobu, beru, bereš, bereme, prostě jinak žijeme. Baron Pierr de Coubertin se obrací v hrobě ve městě Lausanne, tančí přímo čtverylku. Citován, ctěn - zapomínán. Pane barone, račte odpustit, peníze nesmrdí. A sem tam zobnout cosi k vylepšení kondice, přece nejsme nepřejícné domovnice. Sportem ku zdraví, co ti jej nahradí.

Krizové scénáře ve zdravotnictví děsí pacienty spoléhající se na pomoc vystudovaných bílopláštíků obecných. Oni, neuvěříte, mizí v cizině kvůli nízkým platům. Tady jsou na hranici bídy a bezdomovectví. Běžte si, holenkové, utíkejte léčit do zahraničních rájů, ale nezapomeňte se vyrovnat se státem, s námi poplatníky, nestudovali jste zdarma, že, to by vám vyhraněný útlocit nedovolil, abyste nedošli k narovnání. A neurážejte se, vážení lékaři - ani vy nejste nesmrtelní.

Když si připojíte krize v dopravě, ony kilometry zbabraných betonových perníkových plášťů, přidáte stavebnictví s paneláky na ležato i šišato, rozsáhlé obchodní sítě a jedovaté potraviny, i krize mezinárodních vztahů, narušované vyškolenými rabiáty a nezapomenete krizí manželských, mileneckých, klinických, politických a troufale filozofických; poradny radí, ale marnost nad marnost, mluvení hodiny a hodiny, hynou nejen rodiny. O tereziánském školství z piety pomlčme. Škola základ života - už aby, proboha!

Najít lze všehochuť. Vlažní katolíci, prostí evangelíci, věřící všeobecně - ne, nepociťují krizi. Pantáta jim pomůže. Povídali, že mu hráli. I on má krizi ducha - odpuštění žádají miliony zoufalců a životních nenasytů, ON nestíhá. Krize víry roste, inu, jistě...

Krizové štáby u nás i za vodou zmírají nedostupností racionálního myšlení. Nepomáhají ani krizová poučení z letitých omylů, vyhlašované hlasitě i skrytě mudrci a mudrlanty. Žít s hrůznou krizí - půl zdraví zachováno. Ano, krize, i následné vize, to jest naše potěšeníčko!

0
Vytisknout
1386

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2016