Bodláky Václava Duška

Učitele mám rád, podučiteli opovrhuju

11. 4. 2016 / Václav Dušek

Učit se nebolí, máš-li skutečného učitele, který nechá maličkých přijíti k sobě.

Máme učitele, podučitele, mučitele a výhybkáře. Pedagogická povadlá lilie pravila žákům, kteří uvěřili v demokracii: Koukejte držet huby a přestaňte si stěžovat a kritizovat. Pozor, může se lehce přihodit a dočkáme se volebního hesla: Kdo není mladý, jde proti nám! Jednou už došlo k situaci, kdy mládí vpřed kroutilo krky opotřebovaným. A starší ročníky si budou pamatovat, kterak se zpívala Sulika, a kdo nepěl podle not, zkrátili mu knot.

Ve školách se měly nosit uniformy á la Odvážná školačka. Školní soubory se nemohly rovnat souborům v kostelech - kostelní zpěvy škádlily pokrokáře; předvoj se prodíral křovisky zastaralých názorů a snažil se pootočit svět z dané osy. Byly dnové k uzoufání. Žactvo si vštěpovalo do hlav - že o lecčems se musí držet ústa pevně na uzdě. Diskuse řízené, výchova selhávala tam, kde rodičové padali pod tíhou funkcí a prací pro blaho lidu. Neříkalo se protekce. A byla. Komu to prospělo? Kariéra na dohled - velké a smysluplné úkoly odvály ideologické větry. Kdysi jako dnes - vše je o lidech.

Učit se - jak lehce se to vysloví. Co budou učit učitelé a podučitelé? Přičemž, račte prominout, ale ne všichni pedagogičtí giganti v podstatě učí - často poučují. Co budete učit? Pokroucené dějiny, dle potřeb vrchnostenských žvanivých slimejšů - anebo se vydáte těžší cestou k dobrání se blízkosti pravdy.

Sociální masakry skrytě varují: Lidi, přestaňte blbnout. Opatrujte se, obejměte se... začněte se mít konečně rádi. K čemu nevraživost!? Učitelstvo pozor! Váš úkol je kromě dalších povinností kázat, hlásat soudržnost, pokoru, vytrvalost...

Kdeže jsou léta prohnilá, kdy se volávalo se smíchem ve tvářích mladistvých: Dědeček a babička, ujídaj nám chlebíčka. Revoluční pokřiky ničeho pěkného nepřinesly. Být učitelem je čest - sinekura žádná, povinnosti, ochota předat znalosti a stokrát a tisíckrát se zapřít a nenechat se unést hněvem, ponížit žáka, podezírat, kde není co k podezírání, nemít za každou cenu pravdu, učit diskusi - mít rád vlast není fráze, vážit si druhého není k zahození, říkat nepříjemnou pravdu mnohem lepší, než vyslovovat krásnou a milosrdnou lež.

Učitel nesmí podléhat planým slibům. Svaté učitelské poslání buduje úctu okolí tomu, kdo otevírá brány vědění. Nedbá rodičovských falešných volání po spravedlnosti, kdy matka prosí před vysvědčením: "Pane profesore, dejte mu takovou známku, aby měl aspoň tu madurídu".

Milí podučitelé, pochopili jste konečně, že vaše hodiny jsou sice zásadní, ale že žák polyká i další znalosti, důležité, takže sami uznejte, že neovládáte ani vy matematiku, fyziku, jazyky, chemii a další předměty, jako když bičem mrská... a naučte se nebrat se stále vážně, zamyslete se nad sebou, udělejte si doma před zrcadlem nácvik vlídného spasitele pro nepoučené, nedoučené, tápající. A nepřipomínejte si, že v rodinách, ne všech, o vás mluví zostra, nevybíravě, urážlivě. Smějte se tomu, jak si zbohatlická sebranka zahrabává kosti formou ulitých prašulí v daňových rájích. Máte velké bohatství - vaši žáci, a nesmějte se tomu, si vás ponesou v srdcích a myslích dlouhá léta, tohle nezískáte hypotékou.

Lidi jsou jen lidi. Pravda. Před půl stoletím zasedly do lavic tehdy cikánské děti, které přijely s rodiči do hlavního města, aby se zbavily ostudných osad. (Boha jeho šarišského, však osady na Slovensku prý stále kvetou!) Po roce spolužáci odešli do zvláštních škol. Ale někteří vytrvali.

Jistě, že ve třídě se našli blbouni nejapní, kteří bratry cikány uráželi - a většinou to byli ti, co v hlavách měli piliny. Piliny i dnes plní lebky mnohých zmoudřelých jedinců. Inkluze, krom dalšího - cizí látka v určitém prostředí, jak pravil hlavní myslitel: pomalá a rychlá auta v lavicích...

Za dinousauřího vládnutí ve třídě pár aut pomalých, dvě polámaná... Hele, lidi jsou fakt jen lidi. I dneska se odvracejí chytráci, aby nemuseli vidět postižené, sami postiženi zástavou citu. Kdo jiný má být nositelem lásky a soucitu, když ne učitel! A realita? Darmo hovořit.

Otloukán, odstrkován, ponižován, posmíván, zasouván – přesto jsem měl učitele rád, vzpomínám na milovanou Marušku Ostenovou, a chlubím se přátelům, že mám stále ještě pana učitele Jiřího Ludvíčka - jen věčnými podučiteli bez postupu k učitelství jsem opovrhoval a opovrhuji, a opovrhovat budu.

Učit se nebolí, máš-li skutečného učitele, který nechá maličkých přijíti k sobě.

0
Vytisknout
1941

Diskuse

Obsah vydání | 12. 4. 2016