Čínská bezpečnostní slepá skvrna, aneb jak se spolu sešli marxisti, konzervativci, ekonomové a oportunisti

20. 4. 2016 / Lukáš Zádrapa


Nedávná návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v České republice poprávu, a také naštěstí posloužila jako silný popud k celospolečenské debatě o našich vztazích s ČLR i o způsobech, jak pěstovat zahraniční politiku. I pokud by se nebylo podařilo dosáhnout ničeho jiného, museli bychom za toto být vděčni.


Ve vzrušených debatách byla totiž příležitost aspoň tematizovat vývoj, který se znepokojením sledují sinologové i absolventi oboru v praxi – ostatně pravidelné zprávy BIS se s těmito skutečnostmi, o nichž si ovšem už roky cvrlikají vrabci na střeše, nikterak netají. Od té doby, co po letech vstal jako fénix z popela Jaroslav Tvrdík, aby díry v už tak chatrném bezpečnostním aparátu této země zaplnil cizími státními příslušníky z firmy, u níž je vážné podezření z propojení na čínskou vojenskou rozvědku ZDE, a kdy se začal náš prezident učit u soudruhů z ČLR, jak stabilizovat společnost, pomalu přestávají věřit vlastním očím. Si Ťin-pchingova návštěva byla jen přirozeným prvním vyvrcholením snah české (nejen) politické reprezentace sbratřit se s čínskou politickou třídou. Výsledkem nakonec jsou, mimo jiné, i čínští poradci prezidenta republiky, premiéra, a dokonce i ministra vnitra, a to z téhož nečitelného, podezřelého okruhu osob.

Nedávný vývoj vyvolal upřímné zděšení u řady mých kolegů naprosto bez ohledu na někdy dost rozdílné světonázory i politické přesvědčení. Řeč je o prostředí pražském, protože jinde se k věci postavili řekněme pragmatičtěji – letitý kmenový zaměstnanec olomouckého Kabinetu asijských studií FF UP a v současnosti prorektor UP Ondřej Kučera se zjevně bez větších vnitřních rozporů účastnil nyní již pověstného semináře v poslanecké sněmovně ČR ZDE. Tam se, jak známo, soudruzi zdravili se soudruhy, čeští poslanci pěli ódy na čínský režim, poté co řada z nich prostudovala anglické vydání direktiv předsedy Si, aby nakonec byla dohodnuta s olomouckým pracovištěm spolupráce na překladu Si Ťin-pchingových esejů do češtiny. Co na tom, že někteří čínští účastníci semináře na svém blogu konstatovali, že zatímco vymývání mozků (doslova!) ZDE nepadá v Západní Evropě na úrodnou půdu, Východní Evropa vypadá slibně. Není pak překvapivé, že Kučerovi podle toho, co řekl pro Parlamentní listy ZDE, připomíná vyvěšování tibetských vlajek normalizaci. Co na tom, že tak činili převážně neorganizovaní jedinci nebo, jako v poslední kauze z FAMU ZDE, studenti, a jestli něco připomíná starší doby, je to postup české policie vůči „protičínským živlům“ či žaloby, jimiž českým médiím vyhrožuje ZDE za články kritické vůči čínské společnosti CEFC advokátní kancelář spojená s osobou premiéra.

Konečným podnětem ke zveřejnění úvah, které jsou do určité míry souběžné s pochopitelně značně nepopulárními náhledy Karla Dolejšího z Britských listů ohledně zaslepenosti velké části západní levice k bezpečnostním rizikům zejména ze strany současného Ruska, mi byly mimo jiné komentáře Petra Uhla (ale i některých jiných diskutujících) pod články Olgy Lomové v Deníku Referendum a článek Rudolfa Fürsta ZDE, uveřejněný v A2, tedy časopise, který reprezentuje intelektuální levici, byť samotný autor na této platformě působí poněkud jako pěst na oko. Paralela s postojem k Rusku je tu v obecných rysech zřejmá – stejně doktrinářský a od reality odtržený přístup volí Petr Uhl k ukrajinské krizi jako k problematice česko-čínských vztahů, podobně jako v zásadě obhajující tón, i když naprosto ne doktrinářský, volí např. Ondřej Slačálek v rozhovoru o Rusku s Martinem Putnou pro Tvar (4/2015).

Soustavně sleduji dění na alternativní levici, ale až s ukrajinskou krizí a hlavně nyní s „čínskou krizí“ jsem dost znatelně vystřízlivěl z důvěry vůči její schopnosti vyhodnocovat bezpečnostní a geopolitická rizika. Naprosto neočekávaně jsem se v tu chvíli ocitl na jedné straně nejen se zelenými městskými liberály (jejich fixace na Tibet je sice trochu směšná a nepatřičná, ale snad poprvé jsem byl vděčen i za ni), ale i s celým spektrem pravicově zaměřených komentátorů, s nimiž mě v minulosti nepojilo skoro nic. Na druhé straně zjevně skončila široká fronta osob nejrůznějších zdánlivě neslučitelných vyznání – mezi nimi bychom našli marxisty, komunisty, konzervativce, ekonomy, a přirozeně i agnostické oportunisty.

Jedna věc je totiž hltat Noama Chomského, a druhá věc je lehkomyslně bagatelizovat možné důsledky vlivové infiltrace Ruska a Číny do ČR a skrze ni i do EU. Stejně tak je jedna věc být zapřisáhlým odpůrcem kapitalismu a imperialismu – samozřejmě především amerického – a druhá věc je omlouvat agresivní chování ultrakonzervativního Ruska či spatřovat v dnešní ČLR kýženou protiváhu kapitalistického Západu, kolébku budoucí světové revoluce (jak o tom ještě před patnácti, dvaceti lety na radikálně levém křídle snili), nebo i jen nevinné obchodníky, kterým jinak nejde o nic jiného než o světový mír. Abych nekřivdil jen české levici, tato naivita je společná velké části levice západní, Jeremym Corbynem počínaje a řeckou Syrizou, koketující s ruskými neonacisty, konče. S politováním musím říci, že argument „ale v Americe zase bijou černochy“ se stal stálou výbavou řady „nezávislých“ levičáků – pročítat komentáře k dění na Ukrajině například pod články v Guardianu se postupem času stalo utrpením, i když nepochybuji, že řada z nich pochází od osob placených Kremlem za proruskou propagandu, a toto se přihodilo části levice i u nás. Zvláštním případem je KSČM, u níž člověk neví, má-li ji zařadit s trochou nadsázky spíš mezi marxisty, nebo konzervativce. Jedno jisté – k čínskému režimu české komunisty vábí jednak nostalgie po starých dobrých časech družby v rámci socialistického tábora, aniž by jim překážela skutečnost, že ČLR má s hodnotami komunismu společného asi tolik, nakolik je KLDR lidová a demokratická, jednak nedůvěra vůči EU a obecně vůči Západu. Svoji roli zde jistě sehrává i ekonomistické vidění světa, které nedokáže pominout onu všeobecně sdílenou představu o pohádkovém bohatství, jež pro nás Číňané mají připravené. Je možné, že nehynoucí česko-čínské přátelství má v očích představitelů KSČM přispět ke zlepšení životní úrovně pracujícího českého lidu, až bude udolán havlistický buržoazní idealismus pražské kavárny.

Jakkoli jsem se sporů o výklad posledního vývoje česko-čínských vztahů kromě krátkého rozhovoru pro rádio Česko nezúčastnil, pobavilo mě, že na pražské sinology tak trochu dolehl smrdutý odér hnědé kuličky neokonzervativismu, kterou vrhl Rudolf Fürst na stránkách A2 na blíže neurčené debatující intelektuály a novináře v jiném odstavci; zároveň naznačil, že vlastně neumějí nic jiného než opakovat údaje z jedné pochybné studie, navíc psané v angličtině (nevím, zda tuší, že se sám šéf CEFC donedávna na vlastních stránkách chlubil prací pro CAIFC). To je tedy věru odbyl lehce, a všechny najednou a šmahem – asi i s těmi studenty sinologie FF UK, kteří se v pražských ulicích bili s čínskými vítači. Památnými pohrdlivými slovy o „módním dalajlamismu“, jenž překáží obchodu, se přitom proslavil právě Petr Nečas, někdejší premiér asociální vlády, který se tak, nepřekvapivě, argumentačně a postojově přiblížil jiným konzervativním režimům Evropy a dostal se, poněkud překvapivě, do blízkosti Miloše Zemana, toho času „levicového“ kandidáta na prezidenta ČR. Petr Nečas nedávno skončil jako obchodník s Čínou ZDE, Miloš Zeman zakotvil v jednom pomyslném klubu s polským Právem a spravedlností a bok po boku u řečnického pultíku s proponenty nejvýznamnějších konzervativních režimů světa, Putinem a Si Ťin-pchingem. V této souvislosti není od věci si uvědomit, že s ČLR si v Evropě asi nejlépe rozumí britští konzervativci, a s ohledem na politické postoje příliš není divu, byť britští konzervativci samozřejmě nezapomínají ani na materialistickou stránku svého podnikání.

Ekonomy pochopitelně zajímají především čínské jüany, a tak se dalo očekávat, že se vesměs nechají slyšet, že tyto peníze potřebujeme a že bychom se jich neměli bát, ačkoli byli i tací ZDE, kteří upozorňovali na to, že podmínkou je, aby struktura firem pronikajících na příslušný trh byla transparentní, což není úplně případ CEFC ZDE.

Pokud jde o oportunisty, ti se pohybují napříč politickým spektrem. Jejich společným jmenovatelem je vzrušené očekávání, že z ČLR, o níž si sní své sny o pohádkovém bohatství a obrovských podnikatelských příležitostech, začnou přitékat miliardy jüanů, které nebudou k zahození. Ti sobečtější je vidí ve své kapse, ti političtěji uvažující s nimi počítají jako s vítaným prostředkem látání děr ve veřejných rozpočtech. Představa, že všechny připravené čekají obrovské peníze, podle mých zkušeností postihla takřka v úplnosti celou vládnoucí garnituru, v první řadě ČSSD, ale například i akademické prostředí. Tato skupina lidí se podle toho také chová. Soudím přitom, že se u ní dají rozlišit dva poddruhy: jedna skupina si vůbec žádná rizika nepřipouští a v zásadě ani připustit nechce, druhá skupina o nich ví, ale s ohledem na očekávané výhody z včasného přizpůsobení poměrům je ignoruje a zamlčuje. První případ je trestuhodná nekompetence, druhému případu ne zcela rozumím – myslí si dotyční opravdu, že oni osobně vždy poměry proplují bez úhony, a zbytek společnosti a tento stát jsou jim lhostejné?

Že došlo k nebývale silnému konsenzu u politických i ekonomických elit ohledně sbližování s ČLR, o němž píše Fürst, mě ani trochu nepřekvapuje. Ona shoda, kterou předjímám v nadpise, je vlastně dána triviální matematikou: marxisti vidí – omylem – soudruhy v boji se západním kapitalismem a imperialismem, čeští komunisté vidí – omylem – soudruhy komunisty, politicky konzervativní režim a peníze, konzervativci správně vidí konzervativní režim a peníze, ekonomové vidí peníze v ekonomice a oportunisti vidí vlastní vliv a peníze ve své kapse.

K tomu všemu zmatku kolem Si Ťin-pchingovy návštěvy se pojí i značně absurdní tragikomika. Například je opravdu hořkým vtipem, že zatím prvními, kteří byli skutečně ohroženi přistěhovalci při hájení státních zájmů a evropských hodnot, byli povětšinou „sluníčkáři“, zatímco hrdinné české národovce nechávalo hrbení českého lva před rudým drakem zcela chladnými – zůstali pěkně doma v teple, radíce se nejspíš, kam zas hodit nějakou zápalnou láhev. A co dělá marxista Petr Uhl? Zabývá se mravní integritou Olgy Lomové, s níž má z dob spolupráce u zelených své osobní účty, a mezi jeho hlavní argumenty ZDE, proč ji radši vůbec neposlouchat, je to, že používá mezinárodní přepis čínštiny – neuvěřitelné, rudý internacionalista vyčítá sinologovi jako jeden z největších prohřešků použití mezinárodního přepisu, který je naprosto běžný po celém světě (dodejme, že napříč politickým spektrem – vždyť se jedná primárně o technickou záležitost; navíc by mohl vědět, že zrovna Olga Lomová využívá český přepis v daleko větší míře než řada jiných kolegů, z nich někteří jsou i dosti kategorickými zastánci výhradního používání pinyinu)!

***

V hodnocení české politiky vůči ČLR se zcela ztotožňuji s Jakubem Patočkou ZDE, a konec konců i na Britských listech vyšlo několik velice trefných příspěvků (například článek od Bohumila Kartouse ZDE). Přesto bych na závěr chtěl vypíchnout několik z mnoha skutečností, které by v souvislosti s proběhnuvší družbou měly zaznít:

Je bezesporu pravda, že na EU, USA a NATO se toho dá hodně kritizovat, stejně tak je pravda, že s ČLR je to složitější, než říci, že tam vládnou „komunisti“. Nicméně nemyslím si, že by ČR mohla obstát v jakémkoli ohledu osamocená. Je tedy nutné, aby byla začleněna do nadnárodního uskupení. Vzhledem k tomu, že se víra v revoluce, vedoucí k lepším zítřkům lidstva, přežila („konzervativní revoluce“ je dnes bohužel myslitelnější), je nutno vycházet z toho, že ovlivňování podmínek k životu, zejména v nejbližší budoucnosti, bude probíhat v rámci stávajících struktur a stávající geopolitické a bezpečností dynamiky. Nevím v současnosti o žádném politickém subjektu, který by ke kritice a potenciální změně poměrů byl příznivější než EU – Rusko a ČLR jsou v tomto ohledu propastně horšími volbami, o nějaké lidské důstojnosti pak ani nemluvě. A vzhledem k tomu, že EU si nebyla schopna zajistit svou bezpečnost vlastními silami, nezbývá jí, než spoléhat na NATO, resp. USA, jakkoli se to mnohým Evropanům nemusí líbit. ČLR je z podstaty věci geopolitickým soupeřem EU i USA (člověk nemusí číst spisy čínských stratégů o nelineárních, hybridních metodách boje a válce bez omezení ZDE, stačí sledovat spin čínského zpravodajství). Bylo by tedy na pováženou, kdyby měla ČLR výrazněji vlivově infiltrovat EU prostřednictvím ČR coby „zadní branky“, což je věc, na kterou se Číňané podle všeho připravují už od začátku tisíciletí, a vlastně se tím ani moc netají. V tuto chvíli nejde o akademickou debatu o složitosti světa ani o nevhodně načasované sebemrskačství vždy vším vinného Západu, nýbrž o jednoduché a pragmatické rozhodnutí – chceme, aby k nám sahaly dlouhé prsty Pekingu, anebo nikoli? Já osobně ani za nic – natožpak za čínské akvizice ve strategických odvětvích. To, že TTIP je věc, z níž jde mráz po zádech, ještě neznamená, že bychom měli stát o ochranu východních despocií.

Skutečnost, že v některých jiných evropských státech provádějí snad ještě horší kousky než pražský hrad a jeho přátelé, není důkaz toho, že je vše v pořádku, ale naopak doklad mimořádné nekompetence politiků a dezorientace v bezpečnostní politice, která se ostatně plně projevuje v konfrontaci se stupňovanou ruskou agresí. Velká Británie je naprosto otřesným případem, kdy konzervativci ke zradě vlastních voličů a k systematickému rozvracení veřejného sektoru uvnitř země přidali navrch neuvěřitelnou zahraniční politiku, korunovanou takovými skvělými nápady, jako je zapojení čínských firem do provozování místních jaderných elektráren. Už je jen krůček k tomu, aby byl outsourcován provoz britských jaderných ponorek „čistě soukromé“ firmě CEFC, pokud britský jaderný arzenál nebude zrušen úplně labouristy v očekávání celosvětové jednoty a míru a všeobecného odzbrojení, v prvé řadě asi v Rusku a ČLR.

Na obchodování s ČLR by za jistých podmínek zajisté nebylo nic špatného. Problém nastává tehdy, kdy se součástí rozšířené spolupráce v hospodářské rovině stává politické sbližování, které nás nutně oddaluje od stávajících (přirozených) spojenců a které ústí v přímou politickou podporu čínským vlivovým strukturám v politickém a bezpečnostním prostředí ČR. A myslet si, že podlézavost a na odiv stavěná slabost, pro něž je ČR v Číně pro legraci, nám v něčem pomůže, by byl velký omyl – tím spíše budeme mít nevýhodné podmínky a tím více námi budou Číňané pohrdat.

Západní (neo)liberální představa, že všem jde v podstatě jen o peníze a o výhodný obchod, je naivní. Je nutno si uvědomit, že státy, jako je ČLR, nahlížejí na své zahraniční aktivity, kam samozřejmě patří i aktivity velkých čínských firem, vesměs úzce provázaných s vládnoucím režimem, primárně geopolitickým prizmatem. Stejně jako není čínská kolonizace Afriky a pronikání do dalších oblastí, např. do Střední Ameriky, vedena v prvé řadě obchodními zájmy, nýbrž motivy geopolitickými, včetně kontroly významných přepravních tras a infrastruktury jakož i přírodních zdrojů, jsou i programy typu Nová Hedvábná cesta či 16+1 převážně nástroji šíření vlivu Pekingu pod rouškou „vzájemně prospěšné“ hospodářské spolupráce. To samé se konec konců týká i takových institucí čínské „měkké síly“, jako jsou Konfuciovy instituty, jejichž dlouhodobě kritizované působení vyvrcholilo bezprecedentním skandálem na konferenci Evropské asociace čínských studií ZDE v portugalské Braze v r. 2014 a roztržkou mezi EACS a Čínským státním úřadem pro vyučování čínštiny jako cizího jazyka. Rudolf Fürst toto může nazývat obsesí, jde však o přirozenou protiváhu převládající bezstarostnosti a uhranutí růstem (čím dál méně zázračného) čínského hospodářství.

Když jsem v rádiu řekl, že spíše než obchodním střediskem Číňanů v EU se staneme branou jejich infiltrace do EU, zeptal se redaktor, zda se s tím není potřeba smířit – nejspíš jako s nutnou daní za prosperitu. Až mě překvapila ta míra fatalismu a odevzdanosti. Řekl bych, že volbu máme stále, a ta je jasná: prodat s falešnou vidinou snadných čínských peněz a za příslib investic sami sebe, anebo nikoli. Možná by stálo za to obměnit posměšná Fürstova slova a říci: „Ať si nechají své peníze a vypadnou.“

0
Vytisknout
3967

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2016