Osa Moskva-Rijád?

18. 6. 2014 / Karel Dolejší

Reva Bhallová informuje o schůzce mezi ruským prezidentem Putinem, ministrem zahraničí Lavrovem a saúdským ministrem zahraničí Saúdem al-Fajsalem v Soči 3. června. Předmětem jednání podle ní nemusela být zdaleka jen Sýrie, jak bylo oficiálně oznámeno, ale mohlo dojít také na iráckou otázku...

Vztahy mezi Ruskem a Saúdskou Arábií v posledních měsících prošly prudkým vývojem. Mezi lety 2012-2014 šéfoval saúdským zvláštním službám princ Bandar bin Sultan, architekt několika podvratných operací, včetně výrazného podílu Saúdů na svržení libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. Ještě důležitější pro vzájemné vztahy však byla Bandarova podpora syrských povstalců a posléze ultimátum předložené Moskvě: Pokud rezignuje na podporu Asada, přenechají Saúdové Moskvě kontrolu nad trhem se zemním plynem v Evropě a nakoupí ve velkém ruské zbraně. V opačném případě budou Saúdové Rusku ještě více škodit.

Během krize kolem nasazení chemických zbraní na předměstí Damašku, za kterou stál velmi pravděpodobně právě Bandar, se objevily nepotvrzené zprávy o tom, že Putin nařídil přípravu náletů na Saúdskou Arábii. Tehdy zřejmě započal Bandarův konec a v dubnu letošního roku byl princ definitivně "na vlastní žádost" odvolán z funkce ředitele zpravodajských služeb.

Mezitím se stala spousta zajímavých věcí. Saúdové začali v Sýrii podporovat spíše umírněnější islamisty, zatímco až do "chemické" krize se příliš nestarali o to, jak radikální šílence podporují. Spřátelenému egyptskému režimu generála Sisího nakoupili Saúdové ruské zbraně nahrazující omezenou americkou pomoc. A konečně diplomatické sbližování USA s Íránem vyvolalo v Rijádu vlnu antiamerikanismu a plány na získání jaderných zbraní z Pákistánu, jemuž kdysi země pomáhala s financováním strategického jaderného programu.

Staly se i další zajímavé věci. V únoru se první muž al-Kajdy Ajman az-Zavahirí distancoval od islamistické organizace ISIL. Ta postupně rezignovala na pokusy rozšiřovat svůj vliv v Sýrii a místo toho zahájila ofenzívu v Iráku, která v posledních dnech šokovala nejen úřady v Bagdádu, ale celý svět. Výše zmíněná Ballová soudí, že rusko-saúdská schůzka v Soči se mohla týkat právě této ofenzívy. Bezprostředním důsledkem krize je ohrožení strategických zájmů USA v regionu a vedle toho růst cen ropy, na němž mají zájem jak Saúdská Arábie, tak Rusko.

V květnu byly právě arabské země prominentními hosty moskevské konference, na níž Kreml předložil svou interpretaci "barevných revolucí" ohrožujících konzervativní monarchie Perského zálivu, jakož i - podle názoru ruských vojenských a zpravodajských špiček - samotnou Moskvu. Jak už jsem napsal jinde, součástí sunnitské koalice v Iráku jsou vojenští súfijové s vazbami na Rusko.

Pokud jde o az-Zavahirího, který "vykázal" ISIL ze Sýrie, ten pobýval v minulosti půl roku v ruském vězení - a když z něj nakonec kupodivu vyšel, z nesmiřitelného bojovníka proti egyptskému sekulárnímu státu, který se podílel na zavraždění prezidenta Anvara Sadata, se stal rázem vášnivý nepřítel USA, který se o situaci v Egyptě přestal významněji zajímat.

Bhallová může mít pravdu. Ad hoc koalice omezující vliv USA na Blízkém východě musela vzniknout nejpozději ve chvíli, kdy Saúdové rozhodovali o nákupu ruských zbraní pro Egypt. Do jaké míry teď Saúdové uražení americkými námluvami s Teheránem kooperují s Kremlem a na jak dlouho dopředu přitom plánují ovšem těžko přesně zjistit. A kromě toho nikde není dáno, že by byly vyloučeny další zvraty v jejich politice, pokud se situace podstatným způsobem změní.

Žijeme v době, kdy se starý světový řád definitivně rozpadá a neexistuje žádná záruka neměnnosti toho, co lze právě teď v systému mezinárodních vztahů kdekoli pozorovat. Vazby mezi různými regionálními hegemony se mohou každou chvíli prudce měnit v závislosti na tom, jaký problém nebo konflikt aktuálně vystoupí do popředí. Bylo by velkou chybou přeceňovat setrvačnost kterékoliv ze struktur institucionalizovaných v podmínkách úplně jiné mezinárodní konstelace sil.

V daný čas lze nicméně přijmout pracovní hypotézu, že Rijád a Moskva spolupracují v záležitostech, na kterých mají společný zájem, v daleko větší míře, než jakou připouští ideologizované obrazy světa založené setrvačně na primitivních bipolárních nebo unipolárních modelech.

0
Vytisknout
7316

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2014