Dvě prokletí dnešních slabých ročníků

19. 6. 2014 / Pavel Gajdošík

čas čtení 3 minuty

Hlavně pro studenty a sportovce, kteří dlouhodobě nenaplňují svůj potenciál a nedosahují očekávaných výsledků, existuje v angličtině velmi výstižný, ale do češtiny jednoslovně nepřeložitelný pojem "underachievers" (ti, kteří "pod-dosahují").

Na dnešní mládež se mezi kantory začíná brblat, že je plná pitomců, a třeba u našich mladých hokejistů, kteří dříve ve svých věkových kategoriích vždy patřili ke špičce, se zdá, že jsou jen stínem generace zlatých hochů z Nagana a že nový Jágr z jejich řad už nevzejde.

U žáků se to často svaluje na nedostatek inteligence (jako by se po Černobylu rodili jen samí hloupí mutanti) a u hokejistů hlavně na to, že dnes v dětských kategoriích hrají strašnou roli peníze a trenér musí poslat do hry synky bohatých sponzorů a příští Jágry, jsou-li chudí, vyřadit.

Kdo ale fenomén upadajících studijních a sportovních výkonů naší mládeže pozoruje dlouhodoběji a nemá tendenci pro vše hledat plytké důvody, vidí, že to mladí "underachievři" mají strašně těžké a že se naopak můžeme spíš divit, že i v podmínkách dnešní doby ještě dosahují aspoň něčeho.

Jejich předchůdci narození v pozdním socialismu byli členy populačně silných ročníků, v nichž se opravdu soutěžilo o nedostatek míst na gymnáziích i na VŠ , a kdo byl "underachiever", ten brzy neprošel výkonnostním sítem, takže se to silně nevyplácelo.

Když však drasticky ubylo žáků, aniž by se adekvátně snížila kapacita výběrových škol, lenoši získali šanci se i s prací na půl plynu na studia dostat, a to dokonce na univerzity, takže motivaci opravdu se snažit zvolna ztratili i ti poctiví.

Poleví-li výkonnostní tlak a k pokračování studijní kariéry stačí už jen nepropadnout, s vyznamenáním zbudou ve třídách jen vzácné výjimky -- žáci, co jsou aspoň "sebepřísní" a své jedničky dál chtějí, neboť ubrat plyn, byť to jde, jim přijde slabošské.

Projekt státní maturity měl trochu toho výkonnostního tlaku vrátit do hry, ale základní úroveň maturity jej spíš ještě snížila, a kdyby se prudce přitvrdilo, mládež bychom de facto jen krutě trestali za něco, zač sama nemůže.

Lidi nelze dlouhodobě demoralizovat nízkými nároky a pak je náhle zmáčknout -- to by vedlo jen k jejich selhání a frustraci.

Výkonností šrouby bychom měli zpátky poutáhnout zvolna -- zvláště když je dnes mládež od učení rozptylována víc než kdykoli dříve.

Není nucena učit se opravdu poctivě a navíc má k učení svůdné alternativy, o nichž se nám ani nesnilo.

I když jsem proto v devadesátých letech prošel gymnáziem i filozofickou fakultou s čistými jedničkami na všech vysvědčeních i diplomech a jednou jedinou dvojkou v celém indexu, nemyslím, že jsem byl zcela jiná "liga" nežli moji žáci inteligenčně. Jen jsem se narodil do světa, jenž ještě nesváděl učení odhodit a jít brouzdat na internet, chatovat či pařit hry.

Podobné štěstí měli v počátcích i Jágr a spol., a než "věk pokušení" dorazil, už všichni hráli NHL, kde se ubrat z tempa nedalo, takže si nemysleme, že jde o osobnosti s darem od Boha. Šlo prostě jen o šťastnou generaci, která ještě dospěla pod tlakem a mimo svody, jichž je tolik dnes.

0
Vytisknout
10287

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2014