prof. Oskar Krejčí. Foto: Daniela Černá, Parlamentní listy

PŘEDNÁŠKA

Rusko a Evropská unie: mýty, realita a naděje

19. 6. 2014 / Oskar Krejčí

Britské listy získaly pro své čtenáře část vystoupení profesora Oskara Krejčího na právě probíhající konferenci Evropská unie a Rusko -- spolupráce, soužití, konfrontace? Tu v pražském Evropském domě společné pořádají Res publica, sdružení pro informace,  FONTES RERUM, družstvo pro ekonomická, politická a sociální studia, České sdružení přátel Le Monde diplomatique a slovenský Klub Nového slova.

...Vše se děje v kontextu zklamání z Baracka Obamy. Prezident, který sliboval hledání cest k jadernému odzbrojení, vyklizení věznice na Guantánamu, odchod amerických vojáků z válek nastartovaných jeho předchůdcem, restart vztahů s Ruskem vlastně ničeho nedosáhl. Uspořádat summit o jaderném odzbrojení bez Ruska je smutným symbolem selhání cesty, která mohla vézt od neudržitelné hegemonie USA k vyvážené multipolaritě, oligopolu mocností společně nesoucích odpovědnost. Nemluvě o bojích v "osvobozeném a demokratickém" Iráku, kde na proamerickou vládu útočí bojovníci vyzbrojení a vycvičení především díky USA. Svět se dodává do většího chaosu, než byl v dobách vlády George Bushe ml. Děje se tak mimo jiné proto, že současná administrativa pokračuje v Bushově strategii na udržení hegemonie, ovšem popírá to nejen před veřejností, ale především sama před sebou -- což znamená, že jedná nedůsledně.

Žádný spojenec Washingtonu si nemůže být jist, zda nebude ve jménu krátkodobých výhod nevyměněn za bývalého nepřítele. Pouze někteří politici v Bruselu a některých dalších městech Unie změny nepochopili a setrvačně přísahají věrnost stále méně konsistentní americké zahraniční politice. To je snad nejlépe viditelné na vztahu Evropské unie a Ruska. A tak v současné chvíli dosáhla vzájemná nedůvěra západních a ruských představitelů nejvyššího stupně od skončení studené války.

Přílivy a odlivy

Promarněná příležitost. To je základní charakteristika téměř čtvrtstoletí vztahů Evropské unie a Ruské federace. Jakoby se vše mělo odehrávat v rámci několikasetleté tradice konfliktních vztahů Západu a Ruska.

Přitom vše začalo velkým příslibem. Rozpad Sovětského svazu předcházely vize jeho nejvyššího představitele Michaila Gorbačova o "evropském dvojdomku" a "jednotné Evropě od Vladivostoku po Gibraltar". Na tomto základě dala Moskva souhlas se sjednocením Německa. Po implozi Sovětského svazu byla tato prozápadní orientace ještě více posílena. Andrej Kozyrev, ministr zahraničí od října 1990 do začátku roku 1996, viděl v Západu víc než partnera. Byl představitelem vize, že Západ byl a je spojencem ruských liberálů, společný vítěz nad komunismem. Boris Jelcin, první prezident nově zrozené Ruské federace, hovořil o ose "Moskva-Berlín-Paříž". Moskvou očekávaná solidarita se však nedostavila. Rusko, devastované Jelcinovskými reformami, nemělo co nabídnout -- kromě prostoru a surovin. Jenže příliš mnoho politiků a podnikatelů na Západě nechtělo družbu, ani rovnoprávný obchod; chtělo -- podle logiky kapitalismu -- zdroje v Rusku ovládnout. Nemluvě o projevech geopolitického chápání vztahu k Rusku.

Pro vztahy Evropské unie a nově vzniklé Ruské federace se tak staly příznačné vlny přílivu a odlivu nejrůznějších iniciativ, či vln a zpětných proudů. To může přiblížit i zjednodušená chronologie hlavních událostí.

PRO: V roce 1991 Ruské federace podepsala Energetickou chartu. O tři roky později, tedy v roce 1994 pak následoval podpis Smlouvy o Energetické chartě (platnost od roku 1997; do poloviny roku 2014 Smlouvu o Energetické chartě podepsala Evropská unie spolu s 54 státy; 49 států tuto Smlouvu ratifikovalo). V roce podpisu Smlouvy o Energetické chartě prohlásilo ruské vedení vztahy mezi Ruskou federaci a Evropskou unií za největší prioritu své zahraniční politiky a ekonomických vztahů. V témže roce 1994 byla podepsána Dohoda o partnerství a spolupráci, kterou lze z hlediska Unie (v době podpisu Evropská společenství) chápat jako komplexní smlouvu tzv. třetí generace tohoto typu (v platnost vstoupila v prosinci 1997). Ovšem někteří ruští autoři se dnes domnívají, že tato Dohoda předpokládala slepé přizpůsobování se Ruska evropským -- myšleno liberálním -- hodnotám. Takovýto ideologický základ spolupráce ale nutně musí vézt k cyklickým krizím.

PROTI: V roce 1996 byl z funkce ministra zahraničních věcí Ruské federace odvolán "západník" Andrej Kozyrev a nahrazen Jevgenijem Primakovem. Nová strategie Aliance přijatá v dubnu 1999 předpokládala "mise mimo rámec článku 5", který hovoří o obraně v případě napadení členského státu, a to v blíže nekonkretizovaném euroatlantickém prostoru. Vzápětí následovalo bombardování Jugoslávie letadly NATO, země, která rozhodně žádný členský stát Aliance nenapadla. Moskva začala důsledně rozlišovat vztah s Aliancí a vztahy s Unií.

PRO: Zatímco kontakty s NATO byly zmraženy -- přestala fungovat i Stálá společná rada Rusko-NATO --, Evropská unie v červnu 1999 přijala Společnou strategii vůči Rusku (European Commission: Common Strategy of the European Union of 4 June 1999 on Russia ). Následně Moskva schválila Strategii rozvoje vztahů Ruské federace s Evropskou unií ve střednědobé perspektivě (2000-2010). (Viz Stategija razvitija otnošenij Rossjskoj Federacii s Jevropejskim Sojuzom na srednesročnuju perspektivu (2000-2010 g.) In: Rossija i Evropejskij Sojuz: dokumenty i materialy. Moskva: Juridičeskaja literatura, 2007, s. 741-756.) Přijala ji v říjnu 1999, tedy v době, kdy byl již předsedou vlády Vladimír Putin.

V lednu 2001 nový prezident Ruské federace Vladimír Putin na poradě na Ministerstvu zahraničních věcí v Moskvě hovořil o rostoucím významu vztahů k Evropské unii. Zároveň ale řekl: "My, ovšem, nastavíme dnes úkol členství v EU. Musíme ale usilovat o zásadní zvýšení efektivnosti spolupráce, zlepšení její kvality." (Prezident Rossijskoj Federacii: Vystuplěnieje Prezidenta Rossijskoj federacii V. V. Putina v Ministerstve inostrannych děl Rossijkoj Federaciii 26 janvarja 2001 goda. Moskva.)

PROTI: V roce 2001 rozhodla Státní duma Ruské federace odložit ratifikaci Smlouvy o Energetické chartě. Podle oficiálního prohlášení nebude ratifikace projednávána až do uznání ruských požadavků. Ty směřovaly k problematice poměru tranzitních a vnitřních tarifů na dopravu plynu a stanovaní dohodovacích procedur regulace tranzitních sporů. V zákulisí se hovořilo o tom, že v Chartě jsou omezeny možnosti Ruské federace disponovat svým přírodním bohatstvím nespecifikovanými mezinárodními dohodami, což bylo vyhodnoceno jako omezení suverenity. Roku 2009 pak bylo oficiálně oznámeno, že Moskva od Charty ustupuje. Ruská federace ovšem i nadále pokračuje v účasti na jednáních Konference Energetické charty.

PRO: Od konce roku 2002 byly jasné rozpory mezi USA (podporovaných mimo jiné Velkou Británií) na jedné straně a Francií, Německem a Belgií na straně druhé pokud jde o intervenci v Iráku. Po začátku intervence v březnu 2003 se rozpory prohloubily, což v literární podobě vyvrcholilo přijetím první a dosud poslední zahraničněpolitické doktríny Evropské unie Bezpečná Evropa v lepším světě (prosinec 2003). Iluze odlišnosti NATO a EU dosáhla vrcholu: jestliže strategie Aliance z roku 1999 předpokládala mise v euroatlantickém prostoru bez ohledu na mezinárodní právo a směřovala k unilateralismu, doktrína Unie volá po dodržování mezinárodního práva a efektivním multilateralismu, což odpovídá představám o světovém řádu, které sdílí například Moskva, Peking či Dillí

V listopadu 2003 summit Ruská federace -- Evropská unie v Římě přijal dohodu o spolupráci při formování čtyř společných prostorů: (a) hospodářského prostoru, (b) prostoru vnější bezpečnosti, (c) prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, (d) prostoru vědy a vzdělávání, včetně kulturních aspektů. Summity se zpravidla konají dva do roka, v první polovině roku je hostitelem Rusko, v druhé polovině pak v některé z členských zemí Unie.

PROTI: O rok později, tedy koncem roku 2004, proběhla na Ukrajině "oranžová revoluce", jejíž protagonisté se těšili podpoře vedení Evropské unie a Západu obecně. Jak napsal George Friedman, "Rusové spatřovali v událostech na Ukrajině pokus Spojených států přičlenit Ukrajinu k NATO, a tím přivodit období rozkladu Ruska". Upřímně řečeno, v ruském vnímání těchto záležitostí byl velký kus pravdy." (FRIEDMAN, George: Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století. Praha: Argo a Dokořán, 2010, s. 97-98.) Po barevné revoluci v Kyjevě roku 2004 došlo k dalším neshodám, a to nejen v případě sporů kolem Moldavska, ale i Gruzie.

Pro Kreml se postupně stávalo zřejmým, že striktní rozlišování NATO a Unie není na místě, a že rozpory mezi Spojenými státy a Evropskou unií například kolem intervence v Iráku se netýkají Ruska -- vůči němu vystupuje Západ zpravidla jednotně. Z Evropské unie začaly zaznívat doporoučení týkající se demarkace ukrajinsko-ruské hranice. Ve všeobecnosti se začalo měnit pojetí funkce společné hranice Evropské unie s Ruskou federací: místo orientace na rozvoj přeshraniční spolupráce (pokusy o formování euroregionů "Karélie", "Balt") nastoupila politika "řízení hranic" (border management). (Viz AČKASOV, Valerij: Rusko a Evropská unie. In: ILIČEVA, Ludmila, KOMAROVSKIJ, Vladimir, PROROK, Vladimír a kol.: Rusko ve 21. století. Politika, ekonomika, kultura. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2013, s. 223, s. 221.) Od roku 2005 se začaly objevovat návrhy oddělit západní a střední Evropu od Ruska sanitárním kordonem, který se skládá z nárazníkových zemí -- Běloruska, Moldavska, Ukrajiny a Turecka. Právě tehdy vznikla koncepce Evropské politiky sousedství.

PRO: Roku 2005 summit Ruské federace a Evropské unie přijal čtyři "cestovní karty", což byl nástroj k oživení projektu čtyř "společných prostorů". V lednu 2006 došlo ke krizi z důvodů pozastavení dodávek ruského plynu přes Ukrajinu do některých zemí Evropské unie. V říjnu 2006 na neformálním summitu EU-Rusko ve finském Lachti navrhl Vladimír Putin nahradit Dohodu o partnerství a spolupráci nově pojatou Dohodou o strategickém partnerství. Termín jednání o uzavření dohody byl stanoven na listopad 2006; Polsko však jednání vetovalo -- dožadovalo se unijní solidarity kvůli ruskému embargu na dodávky masa (dodávané maso nebylo podle ruské strany to, které bylo nasmlouvané a deklarované).

PROTI: V květnu 2008 na summitu Evropské unie v Bruselu byl z podnětu polského ministra zahraničních věcí za podpory Švédska přijat projekt Východní partnerství. Zakládající schůzka proběhla v květnu následujícího roku v Praze. Projekt má zajistit zvláštní řízení vztahů Unie k šesti postsovětským republikám: z východoevropských se týká Běloruska, Moldavska a Ukrajiny, z kavkazských pak Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie. Při pohledu na mapu je obtížné nevnímat projekt jako oddělování části postsovětského prostoru od Moskvy či vytvoření sanitárního kordonu. Naopak je snadné chápat to, co se děje bez Ruska jako aktivity proti Rusku.

Po ozbrojeném konfliktu Ruska s Gruzií rozhodla Evropská unie v říjnu 2008 pozastavit jednání s Moskvou.

PRO: Na summitu EU-Rusko v listopadu 2008 bylo obnoveno jednání o Dohodě o strategickém partnerství.

PROTI: Na konci roku ovšem došlo k novému sporu o dodávky plynu přes Ukrajinu, který v lednu 2009 vyústil k dočasnému zastavení dodávek.

PRO/PROTI: V červnu 2009 začala výstavba ropovodu, který v roce 2012 napojil ruskou ropnou síť na baltský přístav Primorsk, což znamenalo vytvoření nové trasy do zemí Evropské unie. V dubnu 2011 začala výstavba plynovodu Severní potok (první linie v provozu od roku 2012, druhá od roku 2013). V prosinci 2012 začala výstavba plynovodu Jižní potok. Vztah k těmto projektům není v Unii jednotný. V září 2012 začala Evropská komise vyšetřovat Gazprom kvůli podezření, že porušuje pravidla hospodářské soutěže.

PROTI: Na summitu Východního partnerství Evropské unie v prosinci 2013 v litevském Vilniusu nepodepsaly Arménie a Ukrajina asociační dohodu s EU mimo jiné proto, že by to znamenalo zhoršení vztahů s Ruskem. Zdá se, že pro Brusel je stále "nepříjemným překvapením, že Moskva zaujala jednoznačné stanovisko, co se týče minimalizace ekonomických škod, které pro Rusko vyplynuly z rozšíření EU", píše Valerij Ačkasov. Mezi negativy z hlediska Moskvy pak uvádí rozšíření kvót na dodávky řady zboží z Ruska (ocel a textil), rozšíření pravidel celní ochrany evropského trhu na nové členy Unie, rozšíření protidumpingových procedur, pravidel diversifikace energetických zdrojů, praxe omezení dodávek zboží jaderného cyklu, zavedení vízového režimu pro občany Ruska a další. (Tamtéž, s. 218.) Následně v Kyjevě začala nová fáze "barevné revoluce", která nese obdobné geopolitické charakteristiky jako ta v roce 2004. Do její přípravy i průběhu zasahovali představitelé Evropské unie,

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier a ředitel odboru kontinentální Evropy francouzského ministerstva zahraničních věcí Eric Fournier zprostředkovali dohodu mezi ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem a opozicí (byla podepsána v přítomnosti představitele ruského prezidenta Vladimíra Putina). Následující den ale opozice prezidenta svrhla. V březnu 2014 proběhlo na Krymu referendum o připojení tohoto poloostrova k Rusku; Moskva výsledky referenda prohlásila za legitimní projev vůle lidu a Krym připojila k Ruské federaci. Vzájemná nedůvěra mezi Evropskou unií a Ruskem dosáhla vrcholu -- následovaly sankce, přičemž Unie kopírovala postup Spojených států. V červnu 2014 na nátlak z Bruselu a z Washingtonu pozastavilo Bulharsko svoji účast na projektu Jižní potok. Tabulka číslo 1 ukazuje hodnotu zahraničního obchodu Evropské unie a Ruské federace před vypuknutím krize kolem Ukrajiny na přelomu let 2013/2014. (European Commission: Trade)

Tabulka č. 1: Obchod Evropské unie a Ruské federace
(v milionech Euro)

importexport
20102011201220132010201120122013
162 075,2 201 327,2 215 118,0206 477,6863 079,9108 587,4123 400,5119 775,2

Koncem května 2014 prezidenti Běloruska, Kazachstánu a Ruska podepsali v Astaně smlouvu o založení Evroasijského ekonomického svazu. Tato organizace vznikla na základě Celní unie zmíněných tří států. Přání připojit se vyjádřili ještě představitelé Arménie a Kyrgyzstánu. Příprava vzniku této organizace začala v říjnu 2011, kdy Vladimír Putin, tehdy ve funkci premiéra, uveřejnil programovou stať Nový mezinárodní projekt pro Eurasii -- budoucnost, která se rodí dnes, v níž navrhl vytvoření Eurasijské unie. (Novyj internacionalyj projekt dlja Jevrazii – buduščeje, katoroje raždajetsja segodňa. Izvestija, 3. 10. 2011) Navázal tak na starší návrhy kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva, který tuto ideu propaguje od roku 1994, ale i na úvahy Andreje Sacharova, Čingize Ajtmatova či Alexandra Dugina a řady dalších autorů. Své znovuzrození prožívá geopolitická škola euroasijství (Viz blíže např. VORÁČEK, Emil: Eurasijství v ruském politickém myšlení. Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha: Set Out, 2004.) a zasloužené pozornosti se dostává i odkazu ruského historika a etnografa Lva Gumiljova (česky vyšla jeho práce GUMILJOV, Lev Nikolajevič: Od Rusi k Rusku. Praha: Dauphin, 2012).

Řadou politiků i teoretiků na Západě je Euroasijský ekonomický svaz vnímán jako nevhodný či nepřátelský tah směřující k sjednocování postsovětského prostoru v rozporu se zájmy EU/NATO. Euroasijský ekonomický svaz je však ve svém současném tvaru pouze hospodářskou integrací. Vytváří větší trh, výhodnější podmínky pro podnikání -- a to i do zahraničí. Jestli se tento projekt podaří a urychlí se modernizace ekonomik členský států Svazu, bude samozřejmě znamenat i "expanzi" na trh ostatních postsovětských států a Evropské unie. To ale není nepřátelský čin. Otázkou dne ovšem je, zda Euroasijský ekonomický svaz jednou ve svých řadách přivítá Ukrajinu. To v této chvíli záleží především na vítězi konfliktu o Ukrajinu -- na Evropské unii. Dokáže Evropská unie rozpohybovat ukrajinskou ekonomiku, zastavit prohlubující se sociální diferenciaci a usmířit etnika žijící na Ukrajině? Jestliže nikoliv, požadavek vstupu Ukrajiny do Euroasijského ekonomického svazu se v  Kyjevě za několik málo let znovu otevře. Zda se zároveň integrace Svazu začne prohlubovat například směrem k unii či dokonce konfederaci je jiné téma. V každém případě podle Petra Savického, jednoho z otců euroaijství, "Eurasie jako geografický svět je jakoby »předurčena« k vytvoření jednotného státu". (SAVICKIJ, P. N.: Šestina světa. Rusko jako zeměpisný a historický celek. Praha: Melantrich, 1933, s. 195.)

Nepochopení doby

Porozumět důvodům oněch přílivových a odlivových vln ve vztazích Ruska a Evropské unie vyžaduje zavrhnout iluzi všeobecného a vzájemného bratrství, které nastalo po rozpadu východoevropského bloku socialistických států. Svržení vlády komunistů neudělá z kapitalistů altruisty, ze sobeckých elit nestvoří elity kooperující. Jeffrey Sachs, americký ekonom, který byl napřed poradcem v transformujícím se Polsku a poté od podzimu 1991 do ledna 1994 vedoucím skupiny ekonomických poradců Borise Jelcina, předsedy vlády a ministra financí, popisuje tehdejší dobu bez jakýchkoliv zbytečných příkras. Uvádí, že pro Rusko doporučil strategii makroekonomické stabilizace, která uspěla v Polsku; ta však vyžadovala včasnou finanční pomoc USA, Evropy a MMF. "Západ bohužel potřebnou finanční pomoc neposkytl, vzdor mým (a mnoha dalším) doporučením, a ruská hospodářská a finanční kalamita byla proto vážnější. Tehdy jsem nečinnost Západu připisoval nekompetentnosti na straně americké vlády a MMF. Při pohledu zpět je jasné, že se jednalo rovněž o záměrnou strategii amerických neokonzervativců oslabit nový ruský stát. Americká vláda měla v polovině 90. let také spoluvinu na plenění ruského státního majetku, včetně ropného bohatství, které bylo zcela bez skrupulí privatizováno." (SACHS, Jeffrey D.: Jak je na tom Rusko dnes? In: EKONOM, 2014/11, s. 31. ) I. Kalebekov ve svých analýzách uvádí, že dnes lze jen obtížně zjistit, jak velká masa peněz byla během reforem v 90. letech vyvezena z Ruska do zahraničí: údaje se pohybují od 250 miliard dolarů až po odhad Asociace ruských bank, která uvádí 800 miliard až bilion dolarů. (KALABEKOV, I. G.: Rossijskije reformy v cifrách i faktach. 2. izdanie. Moskva: RUSAKI, s. 379.) Liberální fundamentalismus se jeví jako ideologie harmonie jen vybraným propagandistům z médií a vysokých škol. Reálná praxe pak značené části ruské veřejnosti i politické elity přinesla předraze zaplacené poznání, že podstatou zahraniční politiky Západu není žádná solidarita či liberté, égalité, fraternité.

V určitém smyslu je dnešní zápas Západu a Ruska o Ukrajinu pokračováním nejdéle trvajícího mezistátního sporu moderních dějin. Tomuto konfliktu však nelze přisuzovat metafyzický původ. Ve všech třech Evropu devastujících ozbrojených konfliktech -- ať již v napoleonských válkách či v 1. a 2. světové válce -- mělo Rusko na Západě nejen protivníky, ale také spojence. Přísnější kritéria charakteristiky konfliktu "Západ versus Rusko" snesou snad jen Krymská válka a studená válka. Plus současný spor kolem Ukrajiny. Také na vztah Evropské unie a Ruské federace lze nahlížet nejrůznějším způsobem, ovšem dva zorné úhly dominují:

  • V duchu nejznámějších představ o EU lze Evropskou unii a Rusko chápat jako odlišné administrativně-normativní celky. Evropská unie se zrodila z ekonomické integrace ve znamení míru, Rusko potřebuje modernizaci. Fungují ovšem podle (částečně) odlišných pravidel, která mohou být v protikladu, doplňovat se a někdy i vzájemně se přizpůsobovat. Vztahy lze tedy chápat jako potenciál pro integraci, nebo jako sféru spolupráce v celé řadě oblastí. A případně také jako oblast zdravé ekonomické konkurence.
  • V duchu nejznámějších představ o klasické geopolitice je možné pokládat vztah EU a Ruska jako podřízený věčnému konfliktu. Evropská unie se tak mění na jednu ze složek integrace Západu, která je těsně personálně a dělbou práce propojená s NATO. Vztahy EU/NATO a Ruska mohou mít podobu spolupráce proti někomu -- například proti afghánskému Talibánu, nebo proti Číně --, ovšem ve svém jádru jsou geopolitickým konfliktem mocností a koalic. V konkrétní podobě lze na současný spor Rusko-Západ nahlížet jako na novou variantu britské politiky vůči kontinentální Evropě v době evropského koncertu: tento světadíl se nesmí sjednotit pod žádným Napoleonem, protože by byl silnější než Spojené království. Jak psal na konci 90. let minulého století Zbigniew Brzezinski, prvořadým úkolem USA na velké šachovnici je "upevnění převládajícího geopolitického pluralismu na mapě Eurasie. Což znamená důraz na manévrování a ovládání ve snaze předejít vzniku nepřátelských koalic, jež by nakonec ohraničovaly americký primát -- a to pomíjíme nepříliš pravděpodobnou variantu, že by tak učinil nějaký konkrétní stát takříkajíc na vlastní pěst." (BRZEZINSKI, Zbigniew: Velká šachovnice. K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Praha: Mladá Fronta, 1999, s. 200 (v originále kurzívou).)

A tak lze každý projekt změny -- ať již se jedná o Východní partnerství EU či Euroasijský ekonomický svaz -- chápat jako (a) vytváření jednotných ekonomicko-normativních prostorů pro lepší fungování ekonomiky, nebo jako (b) hru s nulovým součtem, kdy zisk území jedné strany znamená ztrátu území pro stranu druhou.

Konflikt na Ukrajině znovu oživil tradiční geopolitické chápání vztahů Ruska a Západu. Z geopolitického hlediska vůbec nejde o kolabující Ukrajinu, ale o Rusko. Jak napsal George Friedman, "kdyby se Rusko roztříštilo do takové míry, vytvořilo by to v Eurasii chaos -- proti tomu by Spojené státy neměly žádné námitky, neboť jak jsme již viděli, ambiciózní americká strategie byla vždycky zacílena na rozdrobení Eurasie jako na první linii obrany americké nadvlády na mořích. Takže Spojené státy mají mnoho důvodů, aby tento proces podporovaly: Rusové udělají všechno, aby takový proces zarazili." (FRIEDMAN, George: Příštích sto let. Citované vydání, s. 99-100.)

Geopolitické stereotypy posilují některé východoevropské postsocialistické státy. Činí tak dílem ze snahy některých politiků zalíbit se Washingtonu a legitimizovat či manifestovat tak svojí příslušnost k Západu, dílem proto, že chtějí těžit z vykreslení obrazu svého státu jako ohroženého území. Důležitou roli při prohlubování radikalismu východoevropských politických elit hraje rostoucí perifernost těchto států, která sama o sobě snižuje pocit odpovědnosti. Česko není výjimkou -- naopak, je učebnicovým příkladem takovéhoto chování.

Vojenská konfrontace, nebo závislost

Vztahy EU-Rusko se komplikují také tím, že prohlubující se integrace Evropské unie je zákonitě spojena s její politizací. To klade nové nároky na unijní elity. Politizace se totiž v určitých situacích může dostat do polohy sekuritizace -- přeměny kooperačních či obchodních témat na otázky bezpečnosti. Vzhledem k dvoukolejnosti evropské integrace se tak Evropská unii stále více proplétá s NATO. V této fázi aktuálního geopolitického cyklu se tak představa, že lze oddělit západní Evropu od USA, jeví jako nereálná -- zatím se v zásadních otázkách týkajících se Ruska vždy shodly. To ovšem znamená, že pro Moskvu je čím dále obtížnější vnímat rozšiřování Unie jako otázku, která se netýká problematiky rovnováhy sil. Z druhé strany pokusy vytvořit s novými asijskými giganty ekonomické či vojenské bloky, které by byly protiváhou EU/NATO, jsou z krátkodobého hlediska nereálné. Ve střednědobém horizontu se pak mohou stát realitou jen za předpokladu, že bude pokračovat arogantní přístup Západu k bezpečnostním a ekonomickým zájmům nových asijských mocností.

Ukrajinská krize názorně ukázala, jak vypadá obnovování konfliktů, když se na Eurasii nahlíží přes prizma tradiční geopolitiky. Je-li vnímána Ukrajina jako prostor, kde zisk Evropské unie se rovná ztrátě Ruska a naopak, pak při této hře s nulovým součtem je povoleno vše. Třeba i svržení demokraticky zvoleného prezidenta. A po následné odpovědi z druhé strany zintenzívnit výzvy na zvýšení vojenských výdajů, jak to činí někteří politici a propagandisté v EU/NATO. Je ale zřejmé, že takovýto přístup je zcela neproduktivní. Je falešný i proto, že podle údajů Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru se NATO již nyní podílí na světových vojenských výdajích více než šedesáti procenty, zatímco Rusko vydává pět procent světových vojenských výdajů -- což přibližuje tabula číslo 2. (SIPRI: Recent trends in military expenditure)

Tabulka č. 2: Podíl na světových vojenských výdajích v roce 2013

(údaje v procentech)

USA37,0Německo2,8
Čína11,0Indie 2,7
Rusko 5,0Itálie1,9
Saúdská Arábie3,8Jižní Korea1,9
Francie3,5Brazílie 1,8
Velká Británie3,3Austrálie1,4
Japonsko2,8SAE1,1

Podstatné pro všechny úvahy o vojenském konfliktu s Ruskem by mělo být, že tato vojenská supervelmoc vlastní 1512 strategických jaderných náloží umístěných na 498 nosičích (plus dalších tisíc strategických náloží v rezervě a přibližně dva tisíce taktických jaderných náloží) (Arms Control Association: Nuclear Weapons: Who Has What at a Glance. Updated: April 29, 2014). Tato skutečnost nesnižuje jen význam teritoria, které je východiskem tradičních geopolitických úvah. Uvedená ruská strategická kapacita především umožňuje to, čemu se již od 60. let minulého století říká vzájemné zaručené zničení (mutually assured destruction) -- garantovanou schopnost zcela zpustošit agresora i poté, kdy překvapivě zaútočí. A možná zničit život na planetě.

Je zřejmé, že přes desítky často dobře myšlených  pokusů naladit vztah Ruska a Evropské unie v tuto chvíli chybí společná strategická vize budoucnosti. A nejen to: stagnují také všechny významnější projekty zaměřené na sbližování. Je obtížné obnovit vzájemnou důvěru. Moskva nelibě nese podíl unijních státníků a některých institucí na svržení demokraticky zvoleného ukrajinského prezidenta i podobu připravené asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií. Politici z Evropské unie se pak nedokáží smířit s připojením Krymu k Rusku. Navíc je tu celá řada dalších "dílčích" problémů jako je vízová politika, postavení Kaliningradu, prapodivný statut tzv. ne-občanů v Lotyšsku (v současnosti téměř 298 tisíc) a Estonsku (aktuálně téměř 91 tisíc) a podobně. Zdá se, že je nutné přinejmenším na čas odložit diskuse o integraci Evropské unie a Ruska a hledat nová témata dílčí spolupráce. Evropská unie by se měla zbavit paternalistického přístupu k Rusku a čerpat z jeho zkušenosti. Například pokud se jedná o postavení starých menšin (v převážně pravoslavném Rusku žije 9,4 milionů muslimů, což je 6,5 % populace) a nových menšin (v Rusku žije přibližně 11 milionů přistěhovalců, což z něho činí po USA druhý stát s největším množstvím imigrantů).

Základem úvah o budoucnosti musí být nová představa bezpečnosti. Taková, kterou například německý analytik Heinrich Vogel charakterizoval jako vzájemnou zaručenou zavilost (mutually assured dependence) (Viz např. MANKOFF, Jeffrey: Russian Foreign Policy. The Return of Great Power Politics. Rowman & Littlefield, 2009, s. 152. ). Krize kolem Ukrajiny ukazuje, že i politici uvažující v zajetí tradičních geopolitických stereotypů -- a to jak ve Washingtonu a Bruselu, tak i v Moskvě -- jsou ve svém radikalismu brzděni zájmy podnikatelské komunity a svými kolegy, kteří chápou potřebu alespoň udržet aktuální životní úroveň středních vrstev.

Právě nejnovější krize ukazuje, že bezpečnost v globalizujícím se světě 21. století nemůže být postavena na vojenské převaze, ale jen a jen na rostoucí vzájemné závislosti.

0
Vytisknout
8036

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2014