Co když Porošenkův plán selže?

21. 6. 2014 / Karel Dolejší

Otázka ovšem zní, co by měl Kyjev vlastně udělat jiného. Ve hře jsou tři vzájemně neslučitelné pohledy na krizi, které lze jakýmkoliv politickým jednáním sotva smířit. Stručně je shrnu.

Kyjev je ochoten přistoupit na dalekosáhlou ekonomickou a správní decentralizaci v rámci unitárního státu a výslovně chce garantovat status ruštiny. Federalizaci prosazovanou z Moskvy odmítá z obavy, že by šlo pouze o první krok k úplnému odtržení východních oblastí, jež nehodlá připustit. Kromě toho argumentuje, že federace obvykle vznikají užší integrací volnějších svazků (konfederace), nikoliv obráceně.

Moskva a její příznivci hovoří o federalizaci Ukrajiny. Tvrdí, že jde o jediné možné řešení. Pokud však takový krok nepovažují za řešení ani v Kyjevě, ani v Doněcku, Luhansku či Slavjansku, jedná se v nejlepším případě o řešení hypotetické, navíc diktované z vnějšku.

Separatisté, respektive ty frakce, které po nedávných třenicích získaly rozhodující postavení, nechtějí Ukrajinu federalizovat. Netají se tím, že cílem je připojit východní oblasti k Rusku (o což Kreml už oficiálně požádali) a mnozí mají ještě mnohem delší seznamy budoucích připojených částí Ukrajiny. Ty nezahrnují jen Doněckou či Luhanskou oblast, které separatisté zčásti kontrolují, ale také Cherson, Dněpropetrovsk či Oděsu. Doufají přitom, že kombinací cílené eskalace konfliktu, zapojováním zahraničních bojovníků z dalších zemí (včetně ČR) a tlaku na Kreml prostřednictvím radikálních nacionalistů v Moskvě si vynutí ne už polooficiální podporu, ale plnou intervenci ruských ozbrojených sil na Ukrajině. Na nic jiného než na odtržení od Ukrajiny nehodlají tyto extrémistické skupiny přistoupit. Jejich pozici lze charakterizovat větou "Všechno, nebo nic".

Jak by mohl vypadat kompromis mezi zmíněnými nesmiřitelnými pozicemi? Kam by mohla vést jednání účastníků, kteří nejsou ochotni posunout se ze svých východisek ani o milimetr? Kompromis předpokládá, že obě strany jsou ochotné slevit. Kyjev je silnější stranou a logicky brání územní integritu státu - žádná ukrajinská politická reprezentace by nemohla postupovat jiným způsobem. Separatisté stále spoléhají na to, že je nakonec před porážkou zachrání ruská intervence, a našeptávači z radikální části ruské politické scény (Žirinovskij, Dugin, Barkašov...) je neustále udržují v naději, že Putin spíše rozpoutá 3. světovou válku, než by dovolil Kyjevu se s nimi vypořádat.

Za takových podmínek bohužel politické řešení stojí až na konci vojenských operací, místo aby nabízelo alternativní cestu řešení sporu.

Ruská propaganda obviňuje kyjevskou stranu z utrpení civilistů během toho, čemu Kyjev říká "protiteroristická operace". Civilisté se ovšem nejprve stali rukojmími ozbrojenců, jimž velí ruský plukovník v záloze, který do čela "Doněcké lidové republiky" silou dosadil dalšího ruského občana s dlouhým rejstříkem spolupráce s extrémistickými organizacemi vyšperkovaným navíc i prací pro službu FSB, Alexandra Borodaje. Je zvláštní, kolik "humanistů" nechávaly dlouhé týdny v klidu únosy, mučení a mizení příznivců jednotné Ukrajiny na územích kontrolovaných separatisty, aby okamžitě rozhořčeně pozvedli hlas ve chvíli, kdy se Kyjev konečně dokázal sebrat a začal s proruskými ozbrojenci bojovat. Utrpení civilistů je zřejmě důležité až teprve ve chvíli, kdy ho působí ta nesprávná strana...

Porošenkův plán s největší pravděpodobností nebude fungovat a separatisté budou dál spoléhat na eskalaci konfliktu, takže nejpozději koncem příštího týdne dojde k obnovení ofenzívních operací ukrajinských sil (za předpokladu, že se Moskva mezitím nerozhodne pro otevřenou intervenci). Organizovaný odpor separatistů odříznutých od hranice, a tedy od zásobování zbraněmi a posilami z Ruska, může poté trvat ještě několik týdnů, než jejich zbytky přejdou ke guerillovému způsobu boje.

Během této doby se separatisté dál budou opevňovat v sídelních oblastech v bezprostředním sousedství civilisty obývaných domů a veřejných budov, budou proti vládním silám používat těžké výzbroje, které se zmocnili nebo jim byla dodána prostřednictvím přeshraničních konvojů (raketomety BM-21, děla, minomety, tanky) a která již v tuto chvíli jednoznačně vylučuje možnost klasické protiteroristické operace ze strany Kyjeva. Budou to těžké boje a civilisté jimi budou vážně postiženi.

Jaká je ovšem alternativa? Dejme tomu, že by se Kyjev z blíže nevysvětlených důvodů rozhodl smířit se ztrátou (prozatím) dvou východních oblastí ve prospěch separatistů usilujících o připojení k Rusku; formální federalizace by za současného rozložení sil stejně nebyla než prvním krokem k odtržení. Separatisté by si následně připsali vavříny za toto vítězství a zabavením majetků na obsazeném území získali i materiální prostředky pro podporu své kauzy v dalších částech Ukrajiny a v samotném Rusku, kde sedí mozky jejich podniku. Vynikající první krok ultranacionalistického tábora k řešení otázky nástupnictví po Putinovi... Ti kdo verbálně tak vehementně "bojují proti fašismu" výhradně jen na Ukrajině by tedy měli podrobně vysvětlit, proč jim ruští extrémisté nevadí a chtějí je podpořit tím, že jim dopřejí vítězství ve válce, kterou tak dlouho připravovali. Pravicoví extrémisté v Kyjevě jsou podle nich světu extrémně nebezpeční, zatímco totéž v tmavě hnědém ve státě, který disponuje tisícovkami jaderných hlavic, bude zřejmě jen taková lapálie. Nemyslím, že by taková pozice dávala dobrý smysl.

Co tedy dělat? Pakliže separatisté nekapitulují, což je téměř vyloučeno, je třeba dávat dobrý pozor na to, jak Kyjev povede následnou vojenskou operaci. Přístup médií to ovšem neusnadňuje, protože západní mainstream věnuje již více pozornosti Iráku, než Ukrajině (ne že by o Iráku informoval uspokojivě), kdežto z ruských zdrojů se dozvídáme o dění u západního souseda mírně řečeno v hyperbole. Ruské úřady například registrují 19 000 uprchlíků z Ukrajiny a OSN hovoří o celkem 34 000 těch, kdo opustili své domovy v Doněcké a Luhanské oblasti, nicméně v ruských médiích se dočtete, že Ruská federace má prý na svém území 400 000 uprchlíků z Ukrajiny. Ruská média přinesla zprávu o údajném nasazení bílého fosforu jako zbraně v sídelních oblastech a ilustrovala to záběry z irácké Fallúdži plus videem, na kterém jsou stopy použití bílého fosforu na volném prostranství, tj. kde byla tato látka použita jako dýmotvorný prostředek k vytvoření clony kryjící postup vlastních jednotek, což mezinárodní válečné právo povoluje. Válečná propaganda Moskvy skutečně není dobrým zdrojem informací o tom, jak Kyjev provádí "protiteroristickou operaci".

Nicméně civilní obyvatelstvo východních oblastí Ukrajiny je nadcházejícími válečnými operacemi skutečně vážně ohroženo. Žádná porce ruské propagandy nezbavuje ukrajinské ozbrojené síly všeho druhu působící podle vlastního novelizovaného protiteroristického zákona schváleného 5. června mezinárodně uznávaných závazků. Mají povinnost co nejlépe dodržovat mezinárodní právo a standardy použití síly, zejména pokud jde o použití střelných zbraní teprve po vyčerpání všech ostatních prostředků a výlučně v souvislosti s odstraněním bezprostřední hrozby ztráty života nebo vážného zranění. Kde dojde k použití zbraní, mají povinnost prokazovat zdrženlivost a minimalizovat způsobené ztráty.

Všechny zprávy o mučení a špatném zacházení také ze strany provládních sil musejí být důsledně prošetřeny, se zvláštním zřetelem na polovojenská uskupení všeho druhu působící v zóně válečných operací, na uskupení, která podle "osvědčeného" scénáře občanských válek zpravidla provádějí teror vůči civilnímu obyvatelstvu, k němuž se pravidelné jednotky zdráhají propůjčit. Pokud kyjevské úřady tyto případy nedokážou vyšetřit v souladu s mezinárodními standardy pro spravedlivý proces, čemuž v tuto chvíli bohužel nic nenasvědčuje, musí nastoupit mezinárodní instance, až po Mezinárodní trestní soud.

Je nemyslitelné, aby v zemi, která usiluje o asociační dohodu s EU, nebyly dodržovány základní mezinárodní standardy a docházelo k tolerování beztrestnosti na straně ozbrojených složek, což byl vždy typický definující rys latinskoamerických vojenských diktatur a autoritářských režimů.