Lidský kapitál a "ruská nemoc", Achillovy paty vzestupu Ruska?

23. 6. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

V posledních týdnech se v ruských novinách objevilo několik zajímavých textů na téma sociální a ekonomické situace dnešního Ruska, hlavně s ohledem na demografii ale i další perspektivy země, které si zaslouží pozornost a které se pokusím dát do širších souvislostí. Je paradoxní, ale typické, že ruský establishment se dnes orientuje s vervou na různé strategie governmentality, ať už v podobě definování národní identity a s tím spojené kulturní politiky, nebo heteronormativních a jazykových opatření na ochranu nezletilých a čistoty jazyka či na rozsáhlou modernizaci armády (a militarizaci společnosti), zatímco pod povrchem je celá řada závažných problémů, jejichž řešení je v nedohlednu a které zůstávají mimo náš zájem, i když vypovídají celou řadu věci o Putinově politickém režimu i o reálných velmocenských možnostech dnešního Ruska. Na prvním místě se jedná o tzv. demografickou jámu a na dalším místě tzv. "ruskou nemoc", které objektivně oslabují ruské velmocenské ambice.

Za deset let bude pozdě

Demografický pokles obyvatelstva se dnes týká většiny Evropy a Rusko v tom není žádnou výjimkou. Zatímco jsou jeho data srovnatelná ohledně fertility s například Českou republikou, Rusko má ale i neúměrně vysokou mortalitu a relativně velmi nízký věk dožití, což představuje nebezpečnou kombinaci. Rusko totiž vymírá rychleji než jiné industrializované země a s ruskou demografii se pojí i řada dalších problémů jako je poměrně početná emigrace (asi 100 tisíc lidí ročně) a počet potratů (oficiálně skoro 1,2 mil. potratů v roce 2010 a 889 000 v roce 2011. Neoficiální čísla jsou zřejmě vyšší).

Podle poslední ruské zprávy "Za deset let bude pozdě" (2014), publikované Ústavem vědecko-společenské analýzy, je možné, že kolem roku 2040 bude mít Rusko jenom něco kolem 100 miliónů obyvatel. Zpráva konstatuje, že počet nenarozených v důsledku druhé světové války byl už v současnosti několikanásobně překročen. Identifikuje dvě hlavní příčiny, kterými jsou nízká natalita a "anomálně" vysoká mortalita, která je v ruském případě srovnatelná s čísly některých afrických, tj. tzv. rozvojových, zemí. Výhledově se tak země bude potýkat podle zprávy s řadou problémů -- vedle kádrových, sociálních a vzdělávacích problémů, se jedná i z hlediska dnešní kremelské politiky o strategické oblasti. Na prvním místě jde o obranyschopnost země, protože dojde k výraznému snižování počtu branců, a pak dále geopoliticky ve vztahu k Dálnému Východu Ruska, kde se dostane Rusko pod tlak Číny, Japonska a USA. Jak uvádí tato zpráva, Rusko má dnes poslední šanci nejhorší scénář zvrátit a podpořit nejnovější generaci lidí narozených v 90. let, kteří jsou ve věku vhodném pro rodinu.

Konec Ruska, jak ho známe?

V provokativní knize Implosion. The End of Russia and What It Means For America (Regnery Publishing: Washington 2013) popisuje Ilan Berman, viceprezident amerického Výboru pro zahraniční politiku, velmi negativní budoucnost Ruska "jak ho dnes známe". Jeho analýzu nejde chápat jako jediný názor (navíc psaný z americké perspektivy) na to, jak budoucnost Ruska z hlediska demografie vidět, ale přesto kniha upozorňuje na jeden z možných scénářů ruského vývoje a hojně staví na číslech ruských expertů. Berman tak zdůrazňuje obrovské negativní dopady (či spíše risky) současného demografického vývoje Ruska. Zdůrazňuje genezi problému po roce 1991 a problémy, jako jsou vysoká rozvodovost a dysfunkční rodina, velmi vysoký počet potratů a nebo dopady epidemie HIV a drogové závislosti. To vše ale v širším kontextu špatně fungující a podfinancované infrastruktury sociálních služeb, zdravotní péče a vzdělání, sovětského dědictví ve všech oblastech života, a demografického poklesu, který se začal už v kontextu perestrojkové společnosti a který ještě umocnila šoková terapie a divoký kapitalismus 90. let. Berman (ale nejenom on) potom považuje dosavadní kroky ruské vlády v oblasti demografie a lidského kapitálu za nedostačující (srovnej např. s ZDE)

Bermanova argumentace není postavená jenom na čistém úbytku obyvatelstva, ale především reflektuje otázku vnitřních kulturních a etnických změn, které by mohly projektovanou demografickou implozi doprovázet. Berman tvrdí totiž, že Rusko, jak ho známe, přestane v důsledku této krize existovat a že jeho jediným problémem nebude jenom obrovské a dílem prázdné území. Berman tedy nemluví jenom čistě o úbytku počtu obyvatel Ruska s jeho sociálními a ekonomickými dopady, ale hovoří také o kulturní a politické změně, kterou by Rusku mohla podle jeho názoru přinést.

Pochopit, o co jde, znamená všimnout si mezietnických vztahů a toho, že demografická jáma se týká na prvním místě ruského, tj. "slovanského" obyvatelstva, nikoliv ale všech etnik v Rusku. Nárůst obyvatelstva je typický především pro etnika, která vyznávají islám a obývají většinou nejchudší oblasti Ruska, tedy především ruský jih, a pak mezi neruskými imigranty, s jejichž integrací má Rusko velké problémy. Tím může výhledově dojít ke změně etnické a kulturní struktury Ruska, který by mohla mít dalekosáhlé důsledky. Jak Berman upozorňuje, v Rusku roste počet muslimů a místní muslimské komunity jsou lehce zranitelné ve vztahu k sílícímu radikálnímu islamismu. Tato otázka není nevýznamná ve vztahu ke xenofobnímu a někdy až militantnímu ruskému nacionalismu, včetně rostoucích nálad proti imigrantům (vesměs právě z muslimských zemí na jihu), který se Kreml snaží uřídit ve svůj prospěch. "Ruské jaro" a ostentativní akcent na "ruské" hodnoty, které s sebou geopolitický střet o Ukrajinu přirozeně nese, je možné chápat i jako součást reakcí na tyto postupné změny uvnitř Ruska i jako ukázku toho, že si s nimi ruský establishment neví vlastně moc rady.

Geopoliticky Berman akcentuje vztahy s Čínou a situaci na Dálném Východě, kde Rusko už dnes čelí problému vylidnění. V posledních asi deseti letech přišla tato obrovská a na suroviny bohatá oblast o dva milióny lidí. Hustota osídlení je v tomto ruském regionu nesrovnatelně menší než v případě sousedních čínských provincií (6 ku 200-210 na 1 míli 2, jak uvádí Berman). Rusko-čínské vztahy nejsou v žádném případě ideální, a to i přes dnešní ruský "obrat" k Číně. Během posledních dvaceti let se sice podařilo dospět k některých klíčovým dohodám, ale Rusko stále musí počítat s Čínou jako s konkurentem a rivalem i přes existující spolupráci. Neuralgickým bodem vztahů s Čínou bude vedle Střední Asie právě vylidňující se ruský Dálný Východ. Právě v tomto kontextu v roce 2010 Rusko organizovalo rozsáhlé vojenské manévry Vostok-2010, které měly mimo jiné ukázat ruskou připravenost bránit území Dálného Východu a otestovat první plody armádní modernizace, jak tvrdí Berman.

Militarizace Eurasie a nerostné zdroje

Neil Melvin z ISPRI si ostatně všímá současné militarizace Střední Asie, včetně (ale nejenom) Ruska, která jde jaksi paralelně s ruským projektem ekonomické integrace. Rusko podle jeho názoru provádí bolestivou vojenskou reformu, která znamená, že opustilo koncept "masově mobilizační armády vytvořené k tomu vést velké války (domněle proti NATO) k menší, mobilnější a k boji připravené armády utvořené pro lokální a regionální konflikty". Je nabíledni se ptát, do jaké míry to souvisí s demografickou krizí Ruska. Rusko nevidí ohrožení ze strany NATO jako jediný možný bezpečnostní problém, před kterým stojí. Součástí reformy je ale především technická a technologická inovace, která znamená navýšení vojenského rozpočtu a dlouhodobou rozpočtové prioritizování armády před tolik potřebnými investicemi do lidského kapitálu (na což upozorňuje i Berman). Jak Melvin ukazuje, militarizace se ale týká také oblasti Černého a Kaspického moře a Kavkazu, které všechny leží v blízkosti ruského Jihu. Svoje rozpočty navyšuji i další země jako je Kazachstán, Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán, zatímco Rusko si zabezpečuje svojí vojenskou přítomnost v regionu. Jejich motivace odráží existujícími územními problémy (Náhorní Karabach, Jižní Osetie, Abcházie) a zájem na kontrole zdejších bohatých nerostných zdrojů. Je to další hledisko pro ukrajinský konflikt a zvláště pro ruskou anexi Krymu spojené s faktickou kontrolou Černého moře.

Ruská nemoc, politická ekonomie Putinova Ruska

Anglický historik Alexander Etkind, autor vynikající knihy Internal Colonisation. Russia's Imperial Experience (2011), ve svém článku z 20. června 2014 pro Vědomosti nazvaným "Ruská nemoc" uvedl do historických souvislostí politickou ekonomii dnešního Ruska. Etkind vidí Rusko jako příklad země, která je plně závislá na nerostném bohatství, což utváří specifickou sociální konstelaci uvnitř ruské společnosti (a politiky) a hlavně zásadně organizuje vztahy státu a společnosti. Nerostná závislost vede ke vzniku sociálních struktur ne nepodobných starším stavům a především k tomu, že většina populace je závislá na redistribuci bohatství získaného těžbou surovin a na státě. Na prvním místě Etkind zdůraznil, že takový druh země má přirozeně velké množství nepřátel, což vede k nutnosti budovat silný a finančně náročný vojenský a bezpečnostní aparát (dnes asi 4% obyvatel). Dále Etkind adresuje de fakto oligarchizaci nerostných zdrojů, tedy fakt, že profity z jejich prodeje na mezinárodních trzích a jejich vlastní dobývání jsou pod kontrolou uzavřené a úzké skupiny obyvatel prorůstající do politické elity země. Vedle ochrany surovin je třeba potom ještě služeb právníků, kteří pomáhají regulovat konflikty mezi elitou navzájem a potom mezi elitou a obyvatelstvem a v obyvatelstvu (asi 1% obyvatel). K exploataci surovin jsou samozřejmě potřeba lidé, takže v Rusku je dnes asi 2% skupina zaměstnanců firem těžících suroviny, kteří jsou fakticky privilegovaní. Podle statistik si moskevský zaměstnanec ropné společnosti může našetřit na vlastní byt za asi 8 let, zatímco moskevská zdravotní sestra za 50 let. K tomu dodejme, že podle sociologických šetření je dnešní putinská střední třída drtivě navázaná na nějakou formu služby státu a mnohem méně na soukromý sektor.

Příklad zdravotní sestry Etkind nevybírá náhodou. Jde o to, že v Rusku jako zemi závislé na těžbě surovin a nikoliv na zdanění práce obyvatelstva, je vztah k lidskému kapitálu daný právě skrze prisma politické ekonomie na surovinách závislé země. Většina obyvatelstva je odkázána na redistribuci bohatství shora (ze státu kontrolovaného de fakto těmi, kdo kontrolují exploataci surovin) a investice do jejich lidského kapitálu (zdraví, vzdělání, sociální služby) jsou sekundární vzhledem k tomu, že zdanění práce není klíčovým zdrojem zisků země a práce není hlavní ruskou komoditou Ruska. Etkind shrnuje "ruskou nemoc": "...čím víc stát spoléhá na přírodní suroviny, tím méně rozvíjí lidský kapitál, čím nižší je lidský kapitál, tím víc stát závisí na obchodování se surovinami." Právě ruská nemoc a z ní vyplývající vztahy mezi státem a společností je potom zásadním kontextem i pro dnešní koncept "suverénní demokracie".

Železná logika kruhu

Dnešní Rusko je tlačeno vnitřními i vnějšímu okolnostmi a také inertním myšlením vlastních elit k sérii konkrétních kroků paralelně s ukrajinskou krizí. Současný ruský zájem o Arktidu ukazuje, že Rusko se nehodlá vzdát svojí role v oblasti produkce (a kontroly) surovin a že do budoucnosti zřejmě počítá s nutností obrany svého surovinového bohatství a jeho strategického významu pro budoucnost. Z hlediska ruských elit tak máme co do činění s mocenskou strategii udržení se u moci. To ale ponechává stranou lidský kapitál země, tj. většiny obyvatelstva, který režim nahrazuje důrazem na "patriotismus" a velmocenskou rétoriku a vede k posilování vojenského a bezpečnostního aparátu uvnitř i navenek. Ruský federální rozpočet ukazuje teď jasný pokles investic do lidského kapitálu ve prospěch obrany a bezpečnostního aparátu.ZDE Přestože putinská konsolidace přinesla řadu pozitivních změn, spojených s "odrazem ode dna", zdá se být současná situace ruského lidského kapitálu, a tím i ruské společnosti poměrně alarmující, výhledy nejsou příliš optimistické a především, že přes rétoriku Putin Rusko z "ruské nemoci" nevyléčil. Obojí tím pádem představuje obrovskou slabinu Ruska, a připomíná tak jistě zkratkovitou a zjednodušující metaforu "kolosu na hliněných nohách", jehož ambice "bojkotují" nakonec zase právě jejich největší nositelé...

0
Vytisknout
8858

Diskuse

Obsah vydání | 26. 6. 2014