Heptyl

24. 6. 2014 / Cyril Podolský

"No něco tady voní... , paní Vitouchová, vy dneska vaříte?" nasával mlsně vzduch kolem sebe Macoun.

"Tohle není cejtit z kuchyně!" uhodla nakonec Táňa. "Pěkně vám ten heptyl zavání, vážně hezky, pane Foldo!" chválila.

"Dal jsem tam totiž bylinky. Jako na zvěřinu. Tak jsem si ho krásně ovoněl." Popoháněl Folda heptyla po stole, aby si ho mohli všichni pořádně prohlédnout a očichat.

"Ten teda je!" radoval se hlasitě Kudrnáč "a to tě nebylo tý svíčkový líto?"

"Jenom se pokochejte, hošánci! Aspoň teď na chvíli. Brzo už to bude stejně všecko jedno..."

Řezník Folda měl na krku sedmdesátku a byl vzorem kvetoucího živnostníka. Přestože to na něm na první pohled nebylo znát. Chodil v ošoupaných tesilkách, jezdil patnáct let starou dodávkou a sekretariát mu v bíle dlaždičkované místnůstce u jatek vedla vlastní žena. Měl v Hluchyni veliká jatka, řeznictví a dva bufety. Krom toho ještě po malém krámku v okolních vesnicích a jeden veliký ve městě.

Měl dvě dcery, které ale tatínkova řezničina nebavila. A i když se o to hodně snažil, nepodařilo se mu ani jednu provdat do oboru. A to měl v okolí vyhlédnuté hned tři dobré nápadníky!

Obě zamířily do města a obě se tam provdaly za intelektuály, vegetariány. A ani jedno z těch manželství nebylo plodné. A tak zůstalo Foldovo panství bez dědice. Snad právě proto žil v upřímném přesvědčení, že se i celý ostatní svět neodvratně blíží k soudnému dni.

"Zase začínáte, pane Folda! Já to už ani nechci slyšet. Vždyť je to pořád to samý," zlobil se Macoun. "Poslouchejte, hošánci! Brzo bude všecko jedno. Jenom za poslední léta: zemětřesení, sopka, tsunami. Krátký studený léta, dlouhý zimy, jako nikdy nebejvaly. A celý to jde od Asie, ...promiňte, chlapi," obrátil se k Jardovi s Frantou, "a z druhý strany od Ameriky, pak to vlítne do Evropy a skončí to přesně tady. V Hluchyni. Ale v mým krámě bude do poslední chvíle dobrý maso. I když už to žádnou cenu mít nebude, hošani!" a obratně chytil heptyla do dlaně a položil ho zpátky do sklínky. "Bacha!" sykl Macoun a všichni rázem ukryli sklenice do klína.

Dveře hospody se ze široka rozevřely a dovnitř vstoupil vysoký pohublý chlapík s výrazným nosem. Zlehounka přitom napadal na pravou nohu.

"Nazdar, Juve!" zařinčel radostně Igor.

Juve Kadlčík byl malíř a Juve nebylo jeho jméno. Říkalo se mu tak od základní školy, protože bezmezně miloval fotbalový Juventus Turín a dokonale mu fandil. Narodil se v Hluchyni, ale dávno tu nežil. Odstěhoval se do města, odkud to měl blíž do nemocnice. Stál na půl cesty mezi čtyřiceti a padesátkou. Pobíral částečný důchod, kterým si hradil nájem, barvy a skromné živobytí. K tomu mu stačilo pár koleček salámu, chleba, kafíčko a startky bez filtru. Taky mu trošku vypomáhal tatínek, za kterým na léto do Hluchyně jezdíval.

"Juvínek přijel!" rozjařil se Kudrnáč.

Juve měl poruchy soustředění. Byly kusem jeho nemoci a spolu s nimi se také zhoršovala. Neudržel pozornost víc, než několik minut. Musel proto opustit práci technického kresliče a když zjistil, že ho částečný důchod dokáže uživit, začal malovat akrylovými barvami, co rychle schnou. Jenom tak pro sebe. V krátkých chvilkách čisté mysli si připravoval štětce a sololitové destičky. Během čtvrthodinky pak měl každý takový obraz namalovaný.

"Dáš si kafe do svýho hrnku?" volala od pípy hospodská. "Příteli, co to tam schováváš?" usmál se Juve na Kudrnáče a přisedl si k němu. "A co to tady máte za tmu? Vy něco slavíte?"

Kudrnáč se zarazil: " ...Juvemu můžem, ne?"

Lokálem to souhlasně zašumělo. A už jeden po druhém vytahovali štamgasti na stůl z klína sklínky.

"Ty brďo..." zašeptal Juve. "Co to tam v těch láhvích máte?"

"V těch láhvích máme heptyly, Juvínku," položil mu Kudrnáč ruku na rameno, " a přines to sem starej Roubíček," pokračoval. "Že prej nemusíš poznat lásku, nemusíš mít štěstí, ani prachy, ale svýho heptyla, že může mít každej. A tak je teďka máme," ušklíbl se a přisunul před Juveho Foldův demižon.

Juvemu překvapením povolila brada. Pak okem znovu přelétl heptyla v demižonu a usmál se: "Příteli, tendle musí bejt od Foldy!"

"Jak s'to poznal?" povolila teď brada zase Foldovi.

"Voni jsou vám dost podobný, to jste si nevšimli? A tendle masovej, ten je celej ty, Foldo, příteli!"

zaťukal prstem na demižon. "Vsadil bych se, že ho do podzima vykrmíš a zařízneš?"

"Děláš si ze mě srandu, hošane? Dyť by z něj bylo masa jak z veverky. ...Ty seš furt, totiž, stejnej blbec, viď?" rozčiloval se Folda. "Kdybys ho mi radši namaloval, třebas na památku. Maluješ ještě, nebo ne?"

"To jo, to maluju. Jenomže toho tvýho bych namalovat nemoh, příteli. Nemám na to dost času se takhle soustředit. Když mi seženeš tužku a papír, nakreslím ti ale jednoho podle sebe, chceš?." "Květuš, nemáš tužku a nějakej papír?" křikl Folda k pípě.

"Akorát propisku," položila Vitouchová před Juveho robustní hrnek s kafem. "Propisku a účtenku. Na tu si klidně můžete čmárat, jinej papír není," a vrátila se ještě pro tác čerstvých frťanů.

Juve rozepsal propisku po kraji účtenky a rychle kreslil. Štamgasti se srazili blíž k sobě, aby líp viděli. Netrvalo to ani tři minuty a obrázek ležel na stole.

"Ten teda je, to tě musím říct," plácnul Kudrnáč uznale Juveho po zátylku, "jako živej!"

Všichni si účtenku obdivně prohlíželi. Nakukovali jeden druhému přes rameno a museli souhlasit s Kudrnáčem, Juveho heptyl vypadal opravdicky!

Vtom sebou Macoun trhl: "Pohnul se! Viděli jste to? Hnul sebou!"

"Co jako? Ten lístek?" uchechtl se Folda.

"Učitel má pravdu. O kousek se ten obrázek hejbnul," připojila se Táňa. A potom sebou účtenka trhla tak, že to nemohl nikdo přehlédnout, i kdyby chtěl. Všem u stolu se sevřel žaludek. Lístek chvíli jen tak nehybně ležel. Pak se ale z ničeho nic zvedl, zakroužil vzduchem a zvolna dopadl zpátky na stůl. A ještě se zlehka zavlnil.

"A je to tady!" vykulil oči Macoun " ...Juve má svýho heptyla."

"Honem dát sem do sklo!", vyjíkl František.

"Sklo dát sem dovnitř!" pomáhal mu Jaroslav.

"Paní Vitouchová, přineste rychle sklenici, než nám zdrhne!" řval už Macoun jako na lesy a divoce rozhazoval rukama. Juve ho za ně pevně chytil a položil mu je zpátky na stůl: "Neblbni, příteli! Já přece do tý účtenky foukal," zamrkal svýma vodově modrýma očima. Zmačkal účtenku do kuličky, podržel nad plamenem svíčky a připálil si o ni startku bez filtru.

"Foukal, jo? To je vůl!" zlobil se Kudrnáč a otočil se k výčepu "Už tu sklenici nenoste! Žádnej novej heptyl tady není."

"Ty seš, totiž, furt stejnej blbec, hošane, viď?" ukázal Juvemu zaťatou pěst Folda.

"Z těchhle věcí se sranda nedělá, Juve!" mračil se Macoun. "Jdu s pískem, co ty?"

Juve přikývl. Ve dveřích se málem srazili s Andrejkou. Přijela právě ze školy.

"Juvínku, tobě to sluší!" usmála se na něj a na ni pak celá hospoda.

Juve ji ani nestačil pozdravit, jak ho Macoun naléhavě tlačil k pisoárům. Oba si tam úlevně vydechli a spokojeně svěsili ramena, zrovna jako holubi křídla.

"A je to... Už bych to měl tak tak," oklepal se Juve.


"Josefe, kdes byl? Za chvilku zavíráme," nahnula se přes dřez hostinská.

Josef si jen přišel dát jednoho panáčka na dobrou noc. "Prej s'prodal heptyla, se říká," nalila mu velkou kmínku.

"Prodal," obrátil do sebe frťana Hejzlar.

"A že Charvátovi chcípnul. A že po tobě chce peníze zpátky. Já jenom, že už se tady druhej měsíc neukázal," řekla Vitouchová tiše.

"Dyť ty víš, co je zač!" nakabonil se Hejzlar a nechal si nalít ještě jednou.

"Tu prázdnou skleničku sem vrať!" zaklepala hostinská na pípu.

"Jo! Já myslel, že je to ta moje," opáčil Josef, vysrkl i druhou kmínku a zamířil ke dveřím.

"Ty si sem tak nosíš svoje sklo, ty!" zlobila se ze zvyku Vitouchová.

"Taky už jsem toho měl plnej měchýř," ulevil si Macoun a podezíravě koukl na Juveho. "Co tady děláš? Neměl s' jít teďka někdy pod nůž? Měl, ne?"

"Příteli, víš, ...já jsem se nechal škrtnout." Zapnul si Juve poklopec.

"Jak škrtnout?" zapnul si poklopec i Macoun.

"No škrtnout, z toho pořadníku. Ale nech si to pro sebe! Jenom pro sebe! Když mi řekli, co by mě pak čekalo, to by, Jirko, nebyl už žádnej život. Každou chvíli napojenej na přístrojích, jako matriks. To je na hovno, víš? Takhle si tady užiju aspoň to krásný léto!" Juve si potáhl z cigarety a hlasitě se rozkašlal.

Macoun ztuhnul, chvilinku nemohl nic říct, protože ho nic nenapadlo. Pak mu ale zajiskřilo. "Tak si udělej heptyla, ty vole! I když tomu třeba nevěříš! Já tomu nejdřív taky nevěřil. Voni z tebe seberou všecko. Všechno z tebe vysajou. Třeba z tebe ten tvůj dostane i tadyto, to nevíš. Jenom to zkus!" "Jenom to zkus...? A kolikrát si ho můžu udělat?" obrátil Juve oči ke stropu.

"Akorát jednou, a akorát jednoho! Další už asi nefungujou. Aspoň to tak vypadá, řek' bych, podle Hejzlara. Takže co?" naléhal Macoun.

"Takže nic! ... prošvih' jsem to. Já už jsem si toho svýho přeci spálil," chytl Juve Macouna za rameno. "Blbost, Juvine! Já myslel toho pravýho. Ne tady toho. Do toho s' jenom foukal. Živej vypadá úplně jinak. Ale hlavně se sám hejbe, ty vole! " Vysvětloval horlivě učitel. Juve mu stiskl rameno ještě o kousek silněji a druhou rukou se poškrábal na nose: "Dyť já do něj nefoukal, příteli!"


Byla hřejivá červnová noc. Všichni od Vitouchů už vyrazili spát. Jenom Pavel Novotný šel ještě doprovodit do patra Andrejku. Chvíli se tam na sebe ve dveřích koukali. Pavel pro ni má doma pod postelí dárek. Andrejka to neví.

Příští týden začne v Hluchyni léto a týden na to i školní prázdniny.

0
Vytisknout
2243

Diskuse

Obsah vydání | 26. 6. 2014