Heptyl

19. 3. 2014 / Cyril Podolský

Za své vzal další měsíc a bylo znovu po patnáctém a byl březen. A U Vitoucha bylo zase plno k prasknutí. Televize hrála polohlasem, pomalu se blížila sedmá.

"To už je jak naschvál, tohle!" rozčílila se hostinská, když s úderem sedmé vypověděly službu pojistky. Za malou chvilku už ale pokládala na stůl hořící svíčku a hned na to další a další. Štamgasti se sesedli u jediného stolu, u toho nejdelšího. Ve světle svíček se před nimi lesklo pět sklenic. A v každé z nich malý šedivý tvoreček, který zvědavě pokukoval po těch ostatních.

"Děláte si srandu? Kam vám to mám asi tak stavět?" burácela paní Vitouchová a servírovala malé i velké panáky mezi láhve od okurek. "Vy už jste se tady zbláznili všichni, že jo?" obrátila se prosebně na Macouna "aspoň vy byste jim moh' něco říct, pane učitel! Při tom svým vzdělání."

Macoun jen omluvně sklopil oči. "Víte, paní Vitouchová, to se nedá tak lehce vysvětlit."

"Jak to nedá? Co je na tom těžkýho? Když nerozuměj mně, třeba jim to podáte líp, ne?" a bouchla frťanem před Macouna. "Jako učitel! ...A co to tam žmouláte, pod tím stolem?"

Macoun už se studem skoro propadal. Pak ale sebral všechnu odvahu a postavil před sebe malou skleničku od přesnídávky. Na jejím dně polehával heptyl. "Prostě jste mě všichni tak dlouho štvali, až jsem si taky jednoho postavil, no!" zlobil se na oko. Jeho heptyl byl jiný než většina těch, kteří lenošili ve svých sklenkách na stole. Byl hrbatější, měl opuchlé oko a navíc se zdálo, že kulhá. Tedy jestli se o heptylovi vůbec dá říct, že kulhá. V každém případě přitahoval pozornost spolustolovníků mnohem silněji, než všech pět ostatních heptylů.

"Co mu je?" zeptal se opatrně Hejzlar.

Josef Hejzlar byl výborný traktorista, skvělý truhlář a taky zručný pomocník, kdykoli to někde bylo zapotřebí. A to v Hluchyni bývalo často! A byl ještě něco, ale o tom až později.

"Co by mu bylo? uzdravuje se," odsekl Macoun.

"Uzdravuje, jo? A co mu teda bylo?" poškrábal se Hejzlar v podpaží.

"To tě chytlo ňákou nemoc? Nemůže to chcípnout?" zajímal se Kudrnáč. Kudrnáč si svého heptyla dneska nepřinesl, protože ještě žádného neměl. Láhev si na něj už ale vybrat stačil. Měl ji schovanou doma ve skříni.

"Copak to tam máte, pánové?" ozvalo se z rohu hospody.

U krajního stolu seděl pohublý vystříhaný chlapík v naškrobené modré košilce s červenou úzkou kravatou. Oči mu překrývaly tmavé masivní brýle. Seděl tu sám.

"A co je vám do toho?" ohradil se Kudrnáč a zakryl Macounova heptyla svetrem.

"Jak se jmenujete? Vy nejste odsuď, že jo?" vyzvídal opatrně Macoun.

Chlapík vstal od stolu a naklonil se ke štamgastům. "Můžu si přisednout?"

Macoun velkoryse kynul k prázdné židli po své pravici. Hejzlar s Kudrnáčem zatím kvapně přikrývali heptyly čím to jen šlo.

"Já jsem Jiří Charvát, pánové. Ale přátelé a kolegové mi říkají Džordž, to je anglicky Jirka, rozumíte ne?" usmál se ze široka a elegantně se usadil.

"A odkuď že, prosim vás, jste?" zajímal se Hejzlar.

"No z Prahy, pánové, z Prahy. Z našeho kepitl of kántry, rozumíte?"

"Co?" vyvalil oči Kudrnáč.

"Jasně, že rozumíme. A co tady děláte vy?" odsunul Macoun sklenici pod svetrem dál po stole.

"Nemusíš mi vykat. Já jsem radši, když je to všechno tak víc kul, v pohodičce, rozumíš? A pro tebe já jsem Džordž. Ty tady máš taky ňákej džob? Nebo seš přímo odsaď?" rozprostíral Charvát svoje charisma po hospodě, až mu z toho začaly červenat tváře. Po obroučce brýlí se mu svezla první kapička potu.

"Já si s lidma radši vykám, když je neznám. A jsem učitel." Odvětil nejistě Macoun, ale to už mu do řeči skočil Kudrnáč "A jmenuje se Jirka Macoun, Džordži. A je to třídní učitel u nás ve škole, viď Jirko?"

"No výborně, Jirko, tak ty seš zdejší týčr? Ty tady děláš s dětma ty svoje edjukejšn, rozumím tomu dobře? Tak to jsme oba Jirkové, jenom mně klidně říkej Džordž. Už mi tady stejně tak všichni říkaj, že jo?" smál se Charvát jako Belmondo, s dokonale vybělenými zuby. K první kapce potu se mezi tím přidaly další a klouzaly teď po brýlích jako tenká stružka.

"No dobře. A čím se teda živíš ty, Džordži?" Macounovi začalo cukat v koutku pusy. Vždycky to tak měl. Vždycky když znervózněl. A vždycky mu pak okolo rtů naskákaly drobné svědivé pupínky.

"Já? No normálně," poplácal Charvát Macouna po rameni "jak se dá. Dělám teď ňákej marketing pro jednu pojišťovnu, jako prodakt manažer, rozumíš? Prostě dělám byznys. No a tady kousek odsaď bych měl mít klienta. Tak si tady teď připravuju takovej soukromej brainstorming, víš? Ty asi máš pojistku, nebo ne? Na auto, na barák, na děcka... A pánové tady, vy máte pojistku?"

"Ne." Vložil se do řeči rozhodně Hejzlar. "Nic pojistit nepotřebujem."

"No dobře, ó ká. Jenom bych vám o tom něco pověděl."

"Ne." Řekl Kudrnáč "už ti to tady Josef říkal, ne?"

"Žádný podomní obchodníci nebo jehovisti! To tady nevedeme. Dáte si panáka? Máme rum, vodku, kmínku, ferneta, vaječňák pro ženský," sbírala hostinská prázdné skleničky na tác.

"No, koktejly tady asi míchat nebudete, co?" potáhl Charvát obočím.

"Nejsme cukrárna, pane." Ohradila se hospodská "Tak co to bude? Rum, kmínka, zelená,..."

"Tak ten rumíček, paninko, a pro všechny jo?" pohladil Charvát ruku paní Vitouchové, ale ta ucukla.

"Mně radši ten vaječňák, Květuško!" zastavila ji ještě Táňa. Heptyla měla schovaného pod stolem na klíně a potají ho hladila prstem po hlavičce. "A pro mě tu kmínku!" ozval se od protějšího rohu stolu Novotný. Pavel Novotný byl obecní policajt. Měl rád psy, pistole a uniformy. Spolu se svým tátou chovali včely v pěti úlech a stáčeli jeden z nejlepších medů v kraji. Dobrosrdečnějšího člověka byste v Hluchyni sotva našli. V málokteré obci mají svého četníka tak rádi, jako právě tady.

"Tak já si ještě zkontroluju maily a skočím si na vátrklozet. Záchody tu máte kde, pánové?" a Charvát okázalým gestem položil na stůl mobilní telefon.Veliký, placatý a bez tlačítek.

"Ty jo!" ocenil telefon Kudrnáč, "záchodky jsou dozadu přes dvůr a pak doprava."

Charvát si upravil kravatu a vyrazil.

"Co se tě to s ním teda stalo, Jirko?" obrátil se Kudrnáč na Macouna.

Ten vytáhl sklenici zpod svetru a opatrně heptyla vysypal ven.

"Čoveče, on chytil všechny ty moje nemoci. Chvíli to vypadalo, že chcípne, ale potom se nějak začal uzdravovat. Ale hlavně, ze mě ty nemoce jakoby spadly. Úplně zmizely. Podívej teď: zrovna jsem docela nervózní, takže mi začalo cukat v puse. Nakonec mi vždycky kolem ní naskáčou boláky.

A vsadím se, že se to zase přenese na něj a mně to hned zmizí."

A opravdu, sotva to Macoun dořekl, začal sebou heptyl třást a celé tělíčko mu oteklo narudlými pupínky. To už se ale Charvát vracel zpátky. Macoun rychle vrátil heptyla do sklenice a Kudrnáč ji znovu přikryl svetrem.

"Co to tam pořád schováváte, pánové?" posadil se Charvát ke stolu. "A kde je můj mobil?" lekl se.

Prohledal pečlivě ubrus, obrátil dokonce i pivní tácky, ale kde nic tu nic.

"To není levná sranda, pánové, rozumíte ne? Teď tady ležel. Co to máte pod tím svetrem?"

"Nic! Nic tam není." Položil Kudrnáč na svetr obě ruce.

"Tak co to tam máte? Někdo ho přece vzít musel," chytil Charvát svetr za rukáv.

Pavel Novotný přimhouřenýma očima pohlédl na Hejzlara.

"Josefe, kde to je?" kromě toho, že byl Josef Hejzlar dobrý traktorista, truhlář, ochotný pomocník a abychom nezapomněli i vzorný otec rodiny, byl také ještě zloděj. Vybíral si tak daň za své dobrodinní. Stejně tak jako všem pomáhal, když bylo třeba, všem také občas něco ukradl, když to zase potřeboval on. A protože to byl demokrat, kradl všem rovným dílem.

"Já o tom telefonu nic nevím. Opravdu. Nekecám, Pavle! Dneska fakt nekecám," řekl tak, že se o tom dalo jen těžko pochybovat. "Tak ukaž heptyla!" napadlo Macouna.

"...Heptyla? ...Jakýho heptyla?" zarazil se Charvát.

Okolo stolu to ztichlo.

"No tak ho teda ukaž, Josefe! Teď už je to stejně jedno, když to pan Charvát slyšel. A ty si Macoune dávej na tu hubu fakt už bacha! To je s tebou pořád něco." Položil si Pavel Novotný hlavu do dlaní. Josef Hejzlar postavil na stůl sklenici. Uvnitř ležel jeho heptyl a opíral se hlavičkou o Charvátův telefon.

"Tak nejenom že nemoci. Ono to asi chytá všechny ty naše vlastnosti, viď Josefe?" zvedl udiveně od stolu oči Macoun.

"Asi... ," řekl Hejzlar a podal telefon Charvátovi.

"Tak tohle je heptyl?" otevřel do široka pusu Charvát.

Ten večer odcházeli všichni štamgasti z hospody U Vitoucha spát s těžkou hlavou. Poprvé se museli podělit o své tajemství. A hned napoprvé s úplně cizím člověkem. Ale ani Charvátovi se tu noc lehce neusínalo...

Byl březen a k ránu začal tát sníh.

0
Vytisknout
1699

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2014