Causa: poplatky ve zdravotnictví

Proč vždy neomylně vybereme nejnevhodnější řešení?

21. 3. 2014 / Martin Kunštek

Andrej Babiš společně s lidovci prosazuje znovuzavedení poplatků a pobyt v nemocnici. Obávám se, že ČSSD na čele s "Babišovým vládním sekretářem" Bohuslavem Sobotkou a ministrem zdravotnictví Svatoplukem Němečkem se zachová opět jako v dobách Vladimíra Špidly. A stejně jako v případě slibu zrušení církevních restitucí, jednu ze svých základních programových priorit "odtroubí". A budou se nám snažit "vykomunikovat", že je to jediné možné řešení, že to jinak nejde, a nebo že by se rozpadla vláda. Osobně to považuji za typickou ukázku myšlenkové prázdnoty naší politické scény. Poplatky jsou totiž nejhloupějším způsobem jak dostat peníze od pacientů do nemocnic.

Pravice se nikdy netajila myšlenkou, že smyslem "regulačních" poplatků je odrazovat pacienty od konzumace zdravotní péče. Tedy od uplatňování Ústavou garantovaného práva. Výnos z poplatků je z hlediska ekonomiky zdravotnictví pouze jakýmsi "side efektem". Předepsané cca 2 miliardy poplatků tvoří v celkovém obratu zdravotnictví čítajícím téměř 250 miliard korun necelé procento.

Pravicové vlády je lékařům a zdravotnickým zařízení zákonem přiřkly nikoliv jako peníze navíc. Vybírané poplatky totiž ani zdaleka nekompenzují ušlé příjmy z úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Téměř 7 let totiž výše cen za poskytnutou péči a objem prostředků vyplácených zdravotními pojišťovnami na úhradu za zdravotní péče poskytnuté nemocnicemi a ambulancemi stagnuje. Reálně však příjmy nemocnic a ambulancí klesly. Ceny vstupů zdravotnickým zařízením totiž vzrostly o 12 až 17%. V důsledku zdražování ceny energií a zejména zvyšování DPH, které zdravotnická zařízení nesou v plné výši. Zdravotní péče je totiž od DPH osvobozena -- což v praxi znamená, že zdravotnická zařízení spolu s poskytovateli sociálních služeb jsou jedinými subjekty v zemi, které si DPH z nakupovaného zboží a služeb na vstupu nemohou odečíst. Do jejich nákladů se tedy promítá plnou měrou.

V některých pololetích dokonce během posledních let příjmy nemocnic a ambulancí z úhrad poskytnuté péče ze zdravotního pojištění dokonce klesly i v absolutním vyjádření. Způsoby regulace objemu úhrad poskytnuté péče totiž při konečném přepočtu a zaúčtování sankcí a vratek znamenaly, že zdravotnická zařízení utržila méně než v předchozím období. Kompenzace ve výši 1%, kterou vynáší poplatky je velmi zdaleka nedostačující.

Při pouhém zrušení poplatků bez patřičného zvýšení úhrad od zdravotních pojišťoven by tedy příjmy nemocnic a ambulancí opět klesly. Zdravotní pojišťovny více peněz na péči dát nechtějí. A brání se všemi cestami. Resortní a oborové pojišťovny nechtějí dát více peněz i když mají přebytky za téměř 20 miliard, které jim nečině leží na účtech. Nečinně z pohledu zdravotnictví. Pojišťovnám samozřejmě nesou úroky.VZP argumentuje tím, že má deficit hospodaření, který by další zvýšení plateb jen prohloubilo. Tento deficit se projevuje tím, že faktury platí opožděně. Což ekonomiku zdravotnických zařízení dále zhoršuje.

Tento deficit je přitom způsoben především tím, že stát mizerně platí pojistné za tzv. státní pojištěnce (důchodce, děti a nezaměstnané). Před 8 lety jsem se jako spolupracovník ČLK podílel na zavedení systému, který dokázal hospodaření VZP vyrovnat. Jeho podstatou bylo uzákonění pravidla výpočtu plateb za státní pojištěnce indexem odvozeným od průměrné mzdy. Tento model byl poté zrušen ministrem Julínkem. Výše pojistného za státní pojištěnce byla zafixována a nebyla až do Rusnokovy vlády valorizována. Státní rozpočet jakoby ušetřil na těchto platbách. A teoreticky si ministerstvo financí snížilo deficit státního rozpočtu. Z hlediska bilance veřejných rozpočtů však šlo o švindl, protože dluh se jen přesunul do VZP. A odtud byl celou dobu přenášen na poskytovatele zdravotní péče. Kteří jsou v mnoha případech ve velmi obtížné finanční situaci.

Zrušení poplatků bez adekvátní náhrady by pro nemocnice a ambulance představovalo problém. Proto si asi úspěšně vylobovaly u Babiše a lidovců, že poplatky mají být obnoveny. Přitom jde o ten nejpitomější model jak pro pacienta, tak pro nemocnice.

Existuje daleko lepší cesta. Místo plošného poplatku ať již ho nazýváme regulační nebo "za hotelové služby" - za nějž ale pacient nic lepšího nebo navíc nedostává - by bylo možné jít cestou skutečně tržní. Stačilo by změnit zákon tak, že nemocnice nezajišťuje pacientovi stravu. Tu by si pacient hradil sám. Ale s tím, že by měl možnost si vybrat z nabídky jídel. Nebo se stravovat v restauraci o jejíž provozovaní v nemocnici by jistě byl docela velký zájem. Nejlépe více restaurací, aby si pacient mohl vybrat kde mu chutná. Tento systém by mohl být přínosný pro obě strany. Nemocnice by bez zbytečné práce inkasovala peníze z nájmu od hospodských. A pacient by dostal kvalitní stravu. Kterou by si navíc mohl vybrat. To co se dnes podává v nemocnicích se totiž většinou "nedá žřát". Většina nemocnic zrušila vlastní stravovací provozy a dováží stravu od externích dodavatelů jako Aramark nebo Eurest a další řetězce. Po zavedení poplatku, který byl svého času nazýván též absurdně "za hotelové služby" se kvalita jídla nijak nezlepšila. V příliš mnoha případech připomíná "potraviny od Tricatela" ze známé komedie s Luisem de Funusem Křidýlko nebo stehýnko.

Nemocnice by si samozřejmě mohly vařit samy a z tržeb z prodaného jídla by si mohly rovněž zlepšit své hospodaření. Musely by se však snažit vařit lépe než "Tricatel", protože pacienti -- kupující by si samozřejmě mohli vybírat. A své peníze by chtěli adekvátní protihodnotu.

Tento systém má pouze jediné úskalí. Tratili by na něm čeští Tricatelové, kteří do nemocnic dodávají stravu. A zřejmě i ti manažeři, kteří jsou odpovědni za její nákup od externích dodavatelů. Ale to by neměl být důvod proč nezavést pro pacienta komfortnější a i pro nemocnice výhodnější systém.

0
Vytisknout
8804

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2014